Divadlo pro Krále Slunce na Hradě pražském

Collegium Marianum zahájilo v neděli 6. března svou jarní řadu koncertů staré hudby Barokní podvečery (více si o letošní dramaturgii přečtěte zde). Úvodní program byl více než jen pouhým koncertem, evokoval představení u královského dvora za panování Ludvíka XIV., a proto organizátoři velmi vhodně zvolili pro jeho pořádání Míčovnu Pražského hradu. Navíc korespondoval s právě probíhajícím masopustem, neboť se hrála hudba určená ke komediím.

Všichni, kdo máme rádi operu, asi známe francouzský film Král tančí (Le Roi danse) o kariéře Jean-Baptisty Lullyho a o tom, jak vznikaly a rozvíjely se francouzské specifické divadelní žánry comédie-ballet a tragédie lyrique. Jednou z hlavních postav filmu byl také Jean-Baptiste Pocquelin, zvaný Molière. V roce 1661 Molière v předmluvě k Les fâcheux zdůraznil, že jeho “uměleckým cílem v comédies-ballets bylo dosažení celistvého divadelního útvaru, v němž by zpívané vstupy a tanec doplňovaly hlavní zápletku obsaženou v mluveném dialogu.” Realizátora svých plánů nalezl v Lullym. Od roku 1663 do roku 1670 spolu vytvořili několik děl, vrcholem jejich spolupráce i nedělního koncertu se stal Měšťák šlechticem, jenž inspiroval umělce ještě po staletích (variací na tuto komedii je třeba Ariadne auf Naxos Richarda Strausse).

Z hudby, kterou Jean-Baptiste Lully a Marc-Antoine Charpentier složili především k Molièrovým komediím, zazněly orchestrální části skládající se z množství půvabných airs a tanců, doplněných o exoticky znějící pochody určené pro více či méně exotické postavy, například blázny či Maury. Collegium Marianum opět oslnilo svým muzikantským výkonem, umělecká vedoucí Jana Semerádová se po večeru s námořními bitvami v hudbě (psal jsem o něm zde) opět chopila nejen flétny, ale i bubnu, na nějž dobře a s gustem hrála. Všichni si pak zazpívali v krátkém vstupu La poligamie est un cas pendable.

Na třech místech byla hudba proložena scénami z Molièrových komedií. Vždy se jednalo o dialog muže a ženy v podání Bastiena Ossarta a Clotildy Daniault. Nejprve se představili jako hypochondr Argan a jeho služka Toinette ze hry Zdravý nemocný. Služtička s prořízlou pusou se tu snaží svému pánovi vymluvit sňatek jeho dcery s lékařem, kterým chce Argan dosáhnout stálé přítomnosti doktora v domě. Další výstup pocházel z Učených žen a předvedl lekci dvoření se šlechtice dámě, která přízeň naoko odmítá. Závěrečná scéna z Lékařem proti své vůli předvedla dokonalou ukázku domácího násilí páchaného na ženě. Ubohá Martine se rozčilovala, že její muž Sganarelle propíjí a prohrává rodinný majetek v kartách. Ten jí jen ledabyle odpovídal a nakonec jako prostředku k jejímu uklidnění použil několika ran kladivem. Oba účinkující byli – stejně jako členové souboru – oblečeni v dobových kostýmech, používali barokní gestiku (kromě doprovázení slova gesty je typickým prvkem barokního jevištního projevu i to, že postavy jsou otočeny tváří do publika i ve chvílích, kdy spolu vedou dialog) a především: představili způsob, jakým se na divadle dříve mluvilo. V žádném případě nejde o nějakou „přirozenou mluvu“. Jednotlivé slabiky natahovali, využívali svého hlasového rozsahu, některá slova dynamicky zvýrazňovali, takže se jejich řeč vzdáleně podobala zpěvu. Cestou domů jsem si vzpomněl na skvělou knihu Françoise Sagan o Sarah Bernhard. Spisovatelka v ní posílá dávno mrtvé herečce dopisy do záhrobí a ta jí odpovídá. Když je otázána, kvůli čemu si získala vedení Théâtre Français a později publikum, odepsala: „Kvůli hlasu, představte si! Mám obdivuhodný hlas, velkolepý hlas… mám určitě rozsah dvě oktávy: přecházím z nejhlubších do nejvyšších poloh bez sebemenšího úsilí a využívám toho. Začala jsem toho využívat hned od začátku, instinktivně, klouzala jsem od jedné krajnosti do druhé, což v té době nikdo nedělal. Divadelní herečka v době mých začátků měla na vybranou mezi dvojím druhem emocí: zuřivostí a lkaním… Kromě těchto extrémů, kde nic tu nic… Chudák Racine, který přece znal docela jiné psychologické odstíny, se asi obracel v hrobě… Lidský hlas dokáže být absolutní zbraní, říkám to pro ty, kdo by to snad ještě nevěděli. Slavnostně to oznamuji politikům, lékařům a advokátům, nemluvě o hercích, kteří se tím živí: existuje způsob, jak s hlasem zacházet a jak ho používat, který vám může dát veškerou moc nad jednotlivcem jako nad zástupem. Jak si například myslíte, že Danton dokázal držet v šachu po celé týdny zuřivé vyšetřovatele z Výboru za teroru, ne-li hlasem?
Ano, hlavní novinka, kterou jsem přinesla na prkna divadel, bylo to, že mezi červeným a černým, dvěma povinnými odstíny komedie, lze vyjádřit celou paletu… Nikdy jste nepoznala nic (podobného)… vinou té věcičky, té černé škatulky, které říkáte televize a kam vy a vám podobní chodíte bídně koktat před ohlušeným národem bezvýznamné texty, nepřipravené, dokonce ani nenaučené, ani nepřednesené. Vždyť je to hanba!
A vaše herečky, ty hvězdy, jak říkáte! To je jedno. Jak to mluví? Jako moje sousedka u stolu v restauraci, jako moje domovnice, jako belgická královna, mluví jako nikdo a jako každý, ale nikdy nemluví jako divadelní herečky!“

Ať už se fiktivní slova Sarah Bernhrd s jejím skutečným projevem shodují či nikoliv, zůstává pravdou, že dnešní divák přivyklý současnému divadelnímu projevu, kdy se po postavách požaduje tzv. realistický a psychologický projev, může být barokní deklamací a gestikou překvapen. Nedělní večer mohl představovat seznámení s takovým divadlem pro ty, kteří nebyli před dvěma lety na inscenaci celého Lékaře proti své vůli ve Státní opeře Praha (v rámci festivalu Letní slavnosti staré hudby). Nakolik se však podaří při takovém představení skutečně přiblížit pocitům barokního publika je otázka, kterou (neúmyslně) naznačil i úvodní projev Bastiena Ossarta. Upozorňoval, že se bude hrát barokní spektákl osvětlený pouze světlem svíček (což nebyla pravda, protože na notových pultech byly elektrické lampičky a scéna byla přisvícena dvěma reflektory) a především: vyzval obecenstvo, aby nezapomnělo vypnout svá mobilní dorozumívací zařízení. Také titulky s českým překladem jsme si mohli číst z velkých LCD obrazovek, rozhodně ale pořadateli děkuji za to, že pro jediné uvedení pořídil překlad výstupů a titulky zajistil.

Velký prostor Míčovny s asi tři sta padesáti místy se povedlo zaplnit a předpokládám, že málokdo cesty na Hrad litoval.

Barokní podvečery 2011
Les fous divertissants aneb Veselý blázinec
Bastien Ossart – herec, režie
Clotilde Daniault – herečka
Chantal Rousseau – kostýmy
Collegium Marianum
Lenka Torgersen, Simona Tydlitátová – barokní housle
Vojtěch Semerád, Veronika Jíchová – barokní viola
Hana Fleková – viola da gamba
Jan Krejča – teorba
Sebastian Knebel – cembalo
Martina Bernášková – flauto traverso
Jana Semerádová – flauto traverso, umělecká vedoucí
Míčovna Pražského hradu, 6. března 2011

Program:
Výběr z hudby ke hrám:
Marc-Antoine Charpentier
– Les fous divertissants
– Le malade imaginaire
Jean Baptiste Lully
– L´Amour médicin
– Les fâcheaux
– La pastorale comique
– George Dandin
– Monsieur de Pourceugnac
– Les Amants Magnifiques
– Les Plaisir de L´Isle Enchantée
– Le Bourgeois Gentilhomme
Scény z her:
Molière
– Zdravý nemocný (Le malade imaginaire)
– Učené ženy (Les femmes savantes)
– Lékařem proti své vůli (Médicin malgré lui)

www.collegiummarianum.cz
www.baroknipodvecery.cz

V textu použito citace z programu Marca Vanscheewijcka a knihy Françoise Saganové Sarah Bernhardtová. Nezničitelný smích, překlad Magdalena Lavalová, Mladá fronta, Praha 1994