Dnešní premiéra v Ostravě: Giordanova Fedora

Právě dnes večer se na české operní scény vrací jeden z předních představitelů verismu, Umberto Giordano (1867-1948). Jeho méně známou operu Fedora uvádí v premiéře Národní divadlo moravskoslezské v Ostravě. Zatímco v zahraničí Giordana znají alespoň díky jeho celkem pravidelně dávanému Andreu Chénierovi, u nás ani ten příliš nezdomácněl. Například v pražském Národním divadle se Chénier hrál jen v jediném nastudování, v roce 1897. Již zmíněná Fedora ani jiná z dalších Giordanových oper se na naší první scénu nikdy nedostala.

Tím spíš je třeba ocenit nynější dramaturgii ostravskou, protože i partitura Fedory za pozornost rozhodně stojí. Hudebního nastudování ostravské inscenace se ujal a její dnešní premiéru bude řídit Zbyněk Müller, známý především z pražského Národního a z poslední doby i z košické Filharmonie.

Čí to byl vůbec nápad přijít s Fedorou? Pokud ne váš, rozmýšlel jste se dlouho, zda „do toho“ jít?

Nabídku nastudovat Fedoru jsem dostal od hudebního ředitele ostravské opery Roberta Jindry. Dílo jsem předtím neznal, nicméně možnost nastudovat veristickou operu jsem přivítal zvláště pár let poté, co byla z repertoáru pražského ND stažena Cileova Adriana Lecouvreur, která mne jako dirigenta nesmírně bavila. A samozřejmě, že je to pro mě určitá výzva, protože když se zde něco více než sto let nehrálo, pak může mít tato ostravská inscenace svým způsobem podíl na tom, jak to u nás bude s Fedorou dál.

Fedora byla alespoň zpočátku – soudě podle dobových pramenů – prakticky stejně oblíbená, jako Andrea Chénier. Dá se dnes vůbec najít důvod, proč se to časem změnilo?

To opravdu netuším. Zdá se mi však pravděpodobné (a v tomto ohledu vidím analogii s některými skladateli či přímo konkrétními díly symfonického repertoáru, teď zrovna mě napadá například Skrjabin), že Fedora náleží do té kategorie oper, jejichž úspěch či neúspěch velmi závisí na kvalitě provedení, čímž myslím zejména obsazení hlavních rolí ( Fedory a Lorise ) pokud možno zpěváky světových jmen, poskytujících neznámé opeře jakousi záštitu, ale i režijní pojetí a samozřejmě hudební nastudování, které vytěží maximum především z momentů melodických a dramaticky vypjatých. Je to zkrátka dílo, nad nímž je potřeba se zamyslet a které nedá svůj úspěch lacino. Svou roli jistě také hrají různé hudebně estetické názory a v různých dobách odlišná kritická hodnocení verismu jako hudebního stylu. Pokud mám dále uvažovat nad tím, proč obliba této opery v historii kolísala (nutno říci, že v posledních letech se Fedora na jeviště tu a tam vrací), musel bych se snažit najít její slabiny, což dělám krátce před premiérou nerad, protože teď Fedoře opravdu upřímně věřím.

Ví se, že Giordano čekal na svolení Sardoua ke zhudebnění Fedory rozhodně ne krátkou dobu. Myslíte, že toto „čekání“ se mohlo – ať už v dobrém či naopak – na konečné podobě Fedory projevit?

Domnívám se, že čekání má u skladatelů většinou kladný vliv – vezměme si třeba Janáčka – kdo ví, jak by to s jeho tvorbou vypadalo, kdyby se nemusel za své myšlenky tak tvrdohlavě a urputně prát a tolik let žít v nejistotě a odmítání. Giordano byl sice také odmítnut, ale čekal na svolení pouze sedm let, a přestože nevím, co v té době dělal, troufám si tvrdit, že jako skladatel mohl jen získávat zkušenosti a dozrávat. Tudíž – pokud se to nějak projevilo, pak asi v dobrém.

Měl jste možnost nějaké inscenace Fedory sám vidět? Ať už třeba tu vídeňskou, která se ještě před pár lety ve Staatsoper hrála, nebo alespoň nějaké na DVD nahrávkách? Pokud ano, co hlavně vás jako diváka, resp. posluchače nejvíc zaujalo?

Živou inscenaci jsem neviděl, DVD nahrávky znám dvě, jednu z La Scaly, druhou z MET, obojí s Mirellou Freni a Plácidem Domingem. Nejdříve jsem slyšel inscenaci z MET. První dojem, který je dobré si pamatovat, protože takový má u neznámých děl naprostá většina posluchačů (a nemůžete si ho nikdy vyvolat znovu), byl ten, že již kouzelně zasněné úvodní takty krátké předehry mne okamžitě vtáhly do děje, který jsem díky klasické režii pochopil bez předchozího studia ihned. První jednání překvapivě brzy skončilo a působilo vlastně buď jako jakýsi prolog, nebo jako pohled kamsi do minulosti. Teprve ve druhém jednání jsem nabyl dojmu, že začíná něco souvislejšího, nebo že teď jsme teprve v přítomnosti, zhruba v polovině druhého jednání mne zaujala klíčová scéna, kdy Fedora unáhleně píše udávací dopis. Dále jsem coby posluchač i divák jen v napětí až do konce očekával, co se ještě přihodí a jak to celé dopadne. Tolik tedy první dojem, který ve mně okamžitě vyvolal touhu začít se touto operou zabývat.

Jak vy osobně hodnotíte partituru Fedory? Ať už z hlediska melodické invence, instrumentace, či obtížnosti?

Partitura Fedory je psaná s lehkostí a zkušeností operního skladatele. Je poměrně pestrá – řekl bych, že v ní lze nalézt většinu vyjadřovacích prostředků, které měli skladatelé v té době k dispozici. Myslím, že pro Giordana bylo důležitější hudbou vystihnout či charakterizovat situace na scéně, než za každou cenu udržet stylovou jednotu. Místy je tato charakteristika snad až příliš prvoplánová či jednoduchá a pokud byla výše řeč o hledání slabin Fedory, pak toto by mohla být pro případné „očerňovatele“ voda na jejich mlýn; například když kočí vypráví, že slyšel dva výstřely a pak už jen ticho, okamžitě máme v orchestru dvě fortissimo pizzicata a pak předepsanou pomlku lunga, když potom „muž utíkal tak rychle, že poznat jsem jej nedokázal“, musí se ozvat rychlé sestupné kvartové kroky ve smyčcích, náraz do dveří je ilustrován nápadně silným sforzatem, záplava smíchu a polibků hraním sul ponticello, překotné hledání dopisu provází v orchestru rychlé quasi barokní fugato, a spousta dalších hudebních popisů, a netýká se to jenom jednotlivostí – druhé jednání začínáme v pařížském salónu, což je charakterizováno vzletným francouzským valčíkem, dále pokračuje píseň ruská, na jevišti se objevuje též klavír a na něj sólo hrající „potomek a následovník Chopinův“ Lazinski, ve třetím jednání slyšíme pro změnu trochu alpského folklóru, akordeon a malého savojského chlapce, protože děj se přesunul do Švýcarska.

Co se týče melodické invence – pokud by si chtěl někdo udělat názor na tuto operu jen na základě Lorisovy árie „Amor ti vieta“, tak by se dost spletl – tato melodie se objevuje jako téma lásky ještě v orchestrální mezihře, kdy Fedora píše osudný udavačský dopis, a pak jako malá reminiscence na konci opery. Podobně nasládlou hudbu však již dále nacházíme jen zřídka a je ke cti skladatele, že s něčím takovým uvážlivě šetřil (toto je například určitý neduh výše zmíněné Cileovy Adriany, kde je občas „přeslazeno“).

Nejdůležitější a dramaticky nejvyhrocenější jsou scény Fedory s Lorisem – tam převládá v lyrických momentech italská zpěvnost s měkkou a příjemně se poslouchající instrumentací (smyčce, dřeva v dobře znějících polohách a harfa s rozkládanými akordy), dramatická místa, kde „jde do tuhého“, jsou řešena drsnými vpády žesťů a pro tento styl typickým a častým předpisem „col canto“, kde přestává být podstatné metrum a tempo do značné míry podléhá spádu jevištní akce, obvykle dosti rychlému.

A když jsme u té rychlosti, řekl bych, že rychlost a stručnost je zde výrazná – skladatel se zkrátka s ničím moc nezdržoval – scéna, na kterou by Giuseppe Verdi potřeboval dvacet minut, se zde odehraje opravdu ve zlomku tohoto času a hudba, která se opakuje, je podruhé vždy předepsána výrazně rychleji než poprvé. Z toho vyplývají občas i určité potíže s jevištními akcemi – Giordano jim na několika místech tempem hudby určil času méně, než kolik by reálně potřebovaly – Fedora například v závěru vypíjí jed, ale zároveň musí zpívat „nezabíjej mě, podívej, to je smrt“ a ještě do toho vykřiknout – no zkuste to všechno zároveň….

Pokud bych měl říci, co je pro mne na Fedoře nejobtížnější, pak asi spojit vše dohromady tak, aby se nemohl dostavit dojem určité nejednotnosti či roztříštěnosti, ke kterému svádí výše zmíněná rozmanitost použitých prostředků, nýbrž aby měl posluchač zážitek z hudební pestrosti. To je při tomto nastudování jedním z mých cílů.

Jak dlouhá a jak intenzivní byla vaše osobní příprava na Fedoru před započetím zkoušek v divadle?

Fedorou jsem se zabýval průběžně a různě intenzivně přibližně rok – studium oper začínám vždy u klavíru, kde se naučím co možná nejlépe všechny pěvecké party a hrou klavírního výtahu se snažím do sebe celek co nejlépe vstřebat. Pokračuji již s partiturou v ruce úvahami nad tempy a nad charaktery postav a způsoby, jak co zpívat, přemýšlím nad dynamikou a různými detaily. Někdy si poslechnu nahrávku, ale obecně se jimi moc neřídím a snažím se hledat klíč ke správné interpretaci pochopením zákonitostí partitury a stylu, v poslední fázi studia již nahrávky ani poslouchat nemohu, protože mi ruší moji představu, která je již zcela konkrétní.

Jaká bude ostravská inscenace? Na jaké koncepci jste se s režisérem Gáborem shodli? Dělali jste v partituře nějaké úpravy?

Koncepce pana režiséra Gábora mne velmi potěšila v tom, že mi zapadla do prvního dojmu z opery, o kterém jsem před chvílí mluvil; a sice pohled od třetího jednání směrem zpět, tedy uvažování retrospektivní a práce se vzpomínkami. Myslím, že to bude velmi působivé. Pro mne jako pro dirigenta je též velmi podstatné, že je to režisér, který respektuje potřeby pěvců a dbá na to, aby se všichni opravdu dobře cítili v tom, co dělají. Je to také dle mých zkušeností první režisér, který přišel na ansámblovou zkoušku u klavíru se zpěváky a zajímal se o to, co po nich chci a jak to bude korespondovat s tím, co po nich bude chtít on. Zní to velmi logicky, jako by to tak mělo normálně být, ale praxe je zcela jiná.

Úpravy jsme nedělali (kromě obvyklých zásahů do dynamiky) takřka žádné, operu hrajeme celou, bez škrtů.

Hlavní role jsou bezpochyby velmi obtížné, vždyť i proto je zpívali a zpívají největší světoví pěvci. Jak Fedora, tak i Loris kladou obrovské nároky zejména na dramatickou složku výrazu, zpěváci musí být stoprocentně „v roli“ a zároveň být schopni racionálního uvažování, což je zejména na konci třetího dějství v situaci, která hraničí s šílenstvím, snad téměř nemožné. Jejich party nejsou tak rozsáhlé, ale je to celé jakoby koncentrováno, zhuštěno.

Ostravské obsazení je dle mého názoru zvoleno velmi dobře – jako Fedoru uslyšíte Nanu Miriani (dříve se jmenovala Kavtarashvili, pod tímto jménem zpívala ještě v Praze Verdiho Lady Macbeth), což je zpěvačka, které je Fedora vlastní povahově i hlasově, alternuje Zuzana Šveda (při zkouškách mě velmi potěšila výrazovými schopnostmi a tvárností), Lorise ztvární Gianluca Zampieri v alternaci s Tomášem Černým, v dalších důležitých rolích se představí Roman Janál, resp. Jakub Kettner a Agnieszka Bochenek-Osiecka, resp. Marianna Pillárová.

Jak hodnotíte své zkušenosti z práce s orchestrem ostravské opery?

Zkouškový proces s orchestrem byl poměrně náročný. Jednak Fedoru nikdo neznal (a fáze toho prvního seznamování, tedy s notami, trvala trochu déle, než bych si přál), dále bylo potřeba do not doplnit spoustu dynamiky, frázování a jiných detailů, za které jsem ovšem velmi rád, protože na to v opeře obecně z časových důvodů leckdy v dostatečné míře nedojde, v této souvislosti musím ovšem orchestr pochválit za to, že je schopen na detailu pracovat. Příkladná spolupráce je s koncertními mistry, kteří pro mne byli dobrými a aktivními partnery při hledání optimálních řešení. Přestože některé věci by se ještě zlepšovat daly (a já jsem prý trochu perfekcionista, málokdy úplně spokojený), myslím si, že jsme se nakonec dopracovali k hezkému kompaktnímu zvuku, který bude Fedoře ku prospěchu a velmi se těším na premiéru jako na moment, kdy již není potřeba se koncentrovat na to, co, jakým způsobem a kdy vylepšovat (neboť v tom vlastně tkví podstata a obtížnost zkoušení) a je možno více se věnovat hudbě samotné a prožitku, který s tím souvisí.

Poměrně často dirigujete v pražském Národním, jste šéfdirigentem košické Státní filharmonie, do toho Ostrava – jak to všechno zvládáte?

Tak samozřejmě je jasné, že nemohu být na více místech současně. V Košicích, kam se vždy velmi těším, jsem své koncerty v této sezóně naplánoval tak, abych měl čas na Fedoru, v Národním divadle jsem na některá představení a zkoušky musel přijet. Přiznám se, že někdy to bylo hodně náročné – po Hoffmannových povídkách (což je představení tak obtížné, že mám pocit, jako bych na tom dirigentském stupínku nechal vždy kus života) ráno ve čtyři vstávat a jít na první Pendolino do Ostravy, to bych asi dlouho nevydržel. Blíží se závěr sezóny a s ním i občasné myšlenky na dovolenou, nicméně do konce června mě v Košicích ještě čeká Requiem od M.Haydna (mimochodem krásné dílo, zpívat bude vedle dalších i Peter Mikuláš), Korsakovova Šeherezáda, Musorgského Kartinky a Martinů Fresky Piera della Francesca, což jsou všechno obtížné partitury. Ale teď, těsně před premiérou, mne v noci budí jen Fedora.

Děkuji za rozhovor a k premiéře ostravské Fedory přeju za čtenáře Opery Plus Zlomte vaz!

Kněžna Fedora Romazoff – Nana Miriani / Zuzana Šveda
Komtesa Olga Sukarev – Agnieszka Bochenek-Osiecka / Marianna Pillárová
Kníže Loris Ipanoff – Tomáš Černý / Gianluca Zampieri
De Siriex, diplomat – Roman Janál/ Jakub Kettner
Dimitri, chlapec – Veronika Höpflerová / Tatiana Pituchová
Desiré, komorník – Josef Moravec / Václav Morys
Baron Rouvel – Pavel Ďuríček / Rudolf Medňanský
Cirillo, kočí/Boroff, lékař – Michal Křístek / Martin Štolba
Gretch, policejní inspektor – Martin Gurbaľ / Bogdan Stanislaw Kurowski
Loreck, chirurg – Jaroslav Kosec / Václav Živný
Nicola, podkoní – Pavel Kozel / Vlastimil Nitschmann
Sergio, podkoní – Aleš Burda / Petr Němec
Michele, dveřník – Petr Jonszta / Jan Rychtář
Boleslao Lazinski, klavírista – Michal Bárta / Jozef Katrák
Malý Savojan – Jan Dunděra / Jakub Jendřejek