Duchovní oáza Janáčkovy a Prokofjevovy hudby s Českou filharmonií

  1. 1
  2. 2
První koncert abonentní řady A České filharmonie s dirigentem Petrem Altrichterem a houslistou Janem Mráčkem proběhl v Rudolfinu ve středu 2. října 2019 a zazněla na něm díla Leoše Janáčka a Sergeje Prokofjeva.
Petr Altrichter, Česká filharmonie 2019 (foto Petra Hajská)

Šumařovo dítě, balada pro orchestr podle básně Svatopluka Čecha, je dílo s Českou filharmonií osudově propojené. Filharmonie si u Leoše Janáčka objednala symfonickou skladbu, napsal Šumařovo dítě. Když byl skladatel přítomen zkouškám v březnu 1915, zjistil nepřipravenost dirigenta Viléma Zemánka a naprostou nedostatečnost hráčů. „Tu zkoušku zmoct, to bylo až nadlidské! … sólista houslí neuměl part a violy hrozné,“ svěřil se důvěrně a požádal zdvořile šéfdirigenta Zemánka, aby „sňal dílo z programu“. Česká filharmonie premiérovala pak baladu úspěšně až pod taktovkou Otakara Ostrčila v roce 1917.

Balada Šumařovo dítě je skladba silného Janáčkova interesu, byl sám z chudých poměrů, též hudební inspirace houslemi je signativní. Témata Janáček poutá k určeným nástrojům a nechává je přejít jen k nástrojům příbuzným, aby příběhu daly kolorit děje a nálady, v interpretaci vyžaduje pravdivost výrazu, oddanost. Vše znělo narativně, s vřelostí. Kolik děje předneslo sólo houslí (Magdaléna Mašlaňová) a kvartet viol: plíživá balada, plíživý smutek, naléhavost vyjádření, napětí, ať sólem či v plénu, hobojové úpění, nářek dítěte a houslové vábení za tátou na věčnost i pozounový děs i tíživý strach prýštící z hlubokých smyčců i basklarinetu; Janáčkova exprese, zhmotněné napětí, truchlivý děj. Vše držel Petr Altrichter v nejvyšší míře delikátní jemnosti, vetkané jak zlatou nití do dramatické naléhavosti. Plně janáčkovsky, žádný romantismus.

Jan Mráček, Petr Altrichter, Česká filharmonie 2019 (foto Petra Hajská)

Jan Mráček, jedna z nejvýraznějších osobností českého hudebního mládí (nar. 1991), je sólista, koncertní mistr České filharmonie i komorní hráč. Tentokrát vystoupil jako sólista a Houslový koncert č. 1 D dur, op. 19 Sergeje Prokofjeva v něm získal mimořádně empatického interpreta. Dílo šestadvacetiletého skladatele: enfant terrible petrohradské konzervatoře shodil už nálepku provokujícího modernisty, měl už londýnské renomé, setkání se Stravinským i Ďagilevem. Revoluční rok 1917 jej vyhnal z deprimujícího bouřného Petrohradu, v klidu periferie napsal svůj prvý houslový koncert. Premiéra se odehrála až v roce 1923 v Paříži, to už byl v emigraci, pražské Mezinárodní sdružení pro soudobou hudbu mělo koncert na programu už v roce 1924.

Lyrika, která není sentimentální, bohatá paleta interpretačních nároků a možností, inspirativní i dějovými proměnami; pomalejší je věta úvodní, počínaje vstupní velmi lyrickou melodií, razantní je Scherzo se spoustou trylků a staccat, rondové opakování věty závěrečné propojuje tóny v pevném zpěvném legatu. Pozoruhodný koncert s třpytem impresionismu. Jan Mráček předvedl plnou oddanost tomuto lyricky senzitivnímu dílu, jeho vynikající hra byla jednotící součástí orchestrálního pléna, které Petr Altrichter držel ve zcela éterických dimenzích. Dokonalá služba hudbě. Hraje jak anděl, prozradil o Janu Mráčkovi v posluchačském preludiu pan dirigent. Andělskou hudbu jsme slyšeli. Co asi bylo zřídlem krásy mladému Prokofjevovi, že navzdory hrůzám dnů, jež v Petrohradě prožíval, napsal hudbu tak zřetelné snivé citovosti? Zřídlo ušlechtile krásné hry Jana Mráčka je jasné – dokonalý um, technická brilance ve službě muzikality. Náročný, stylový přídavek: Moderato, první věta ze Sonáty pro housle, op. 115 Sergeje Prokofjeva.

Petr Altrichter, Česká filharmonie, Český filharmonický sbor Brno 2019 (foto Petra Hajská)

Pro Leoše Janáčka je Glagolská mše, kantáta pro sóla, smíšený sbor, orchestr a varhany, dílo zcela symptomatické a patří dnes k jeho nejhranějším. Kdo jiný mohl po staroslověnském liturgickém textu sáhnout, než fundatista augustiniánského kláštera v Brně, který se jako patnáctiletý student účastnil velkých cyrilometodějských oslav a kult slovanských věrozvěstů mu byl blízký celoživotně. Když se roku 1920 setkal s páterem Leopoldem Prečanem, vikářem olomoucké diecéze, a došlo ke kritice církevní hudby, padl jasný návrh – „Tož mistře, složte něco hodnotného.“ Skladatel si obstaral staroslovanský mešní text a myšlenka kompozice dozrála při Janáčkových oslavách v Hukvaldech v roce 1926, kdy byla na jeho rodný dům instalována pamětní deska a znova se setkal s Leopoldem Prečanem, už arcibiskupem. O pracovním vzruchu kompozice za letního pobytu v Luhačovicích napsal Janáček fejeton do Lidových novin, zcela osobitý a sugestivní – tak psal vždy.

Zcela sugestivně a osobitě se ujal taktovky Petr Altrichter a jeho moravské kořeny a brněnské vzdělání, kde janáčkovská tradice Glagolské mše je interpretačně i badatelsky silná, je znát. Misa slavnija – jak zněl prapůvodní název, tedy Missa solemnis – má v jeho podání a dokonalé hře filharmoniků, zpěvu sól a sboru čistou průzračnost, sílu a dech upřímného, hluboce vžitého vyznání, jaké bylo v tradici národa od času věrozvěstů po staletí. Slavnostní motiv fanfár a hned i výrazný motiv Gospodi pomiluj signalizovalo neomylně intenzivní ztvárnění a plnou plasticitu Janáčkových intencí. Část Gospodi pomiluj, tedy Kyrie eleison, v střídání sopránu, sboru a ve zvýrazněné barevnosti trombónů a tub měla naléhavost prosby o smilování a zněla až z hlubin země a v plnosti přírody i v plné nahotě janáčkovské osobitosti.

Petr Altrichter, Česká filharmonie, Český filharmonický sbor Brno 2019 (foto Petra Hajská)
  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na