Duchovní opera Řecké pašije přináší stále aktuální a přesvědčivé poselství

Brněnská inscenace monumentálních Řeckých pašijí od Bohuslava Martinů se vyznačuje perfektním nastudováním a moderní scénografií. Nestárnoucí příběh o souboji lidskosti se sobectvím, zasazený do prostředí chudé řecké vesnice, se podařilo uchopit přesvědčivě, spolu se skvělými výkony interpretů tak tvoří velmi povedené představení.

Bohuslav Martinů psal svoji operu podle románu řeckého spisovatele Nikose Kazantzakise Kristus znovu ukřižovaný. Obsáhlý román osobně přepracoval do libreta a psal ho anglicky na základě anglického překladu Jonathana Griffina, neboť se první provedení mělo konat v Londýně. Při zpracovávání libreta byl skladateli nápomocen sám Kazantzakis.

Oba umělci si ohledně poslání díla velmi rozuměli – Martinů jako válečný emigrant bez možnosti vrátit se domů, a spisovatel jako původní krétský uprchlík před Turky. Děj románu je zasazen do prostředí řecké vesnice, do které přicházejí zbídačení utečenci, kteří prchají před tureckým nájezdem. Oba umělce spojovala zásadní otázka, jak skloubit lidskost a víru v dobro s lidskou nesmiřitelností a sobectvím, a jaké je vlastně poslání církve.

Ani jeden z autorů se nedožil uvedení opery na jevišti. První verzi, určenou pro londýnskou Covent Garden, tamější komise odmítla, světová premiéra opery byla nakonec až v roce 1961 v Curychu, přičemž se jednalo o skladatelem přepracovanou druhou verzi. Její českou premiéru pak uvedla Brněnská opera v roce 1962 v českém překladu Evy Bezděkové, až lednu 2005 pak v režii Davida Poutneyho zazněla v Brně verze první, londýnská.

V pátek 5. listopadu 2021 uvedla Janáčkova opera dlouho očekávanou premiéru druhé, curyšské verze, a to v originálním znění, tedy v angličtině, s českými titulky. Z důvodů covidové situace byla premiéra dvakrát odložena, napotřetí však již toužebně očekávané provedení konečně proběhlo. Režie se ujal šéf opery Jiří Heřman a hudebního nastudování se zhostil Robert Kružík.

Jiří Heřman se tu, jako již mnohokrát před tím, profiluje jako režisér, který používá symboly a snové scény. I obrovské jeviště Janáčkova divadla je mu v podstatě malé. To bylo tentokrát celé obehnáno obrovskou světlemodrou kruhovou zdí, která navíc působila jako skvělý rezonátor, takže pěvecké scény znějí v některých místech skoro jako nazvučené. Je to snad materiálem ozvučnice, snad i obrovským poloměrem scény, jejímž autorem je Dragan Stojčevski. Do scény pak na hák pověsil jako dominantu obrovský zvon, který symbolizuje sílu a moc víry. Geniálně kontrastuje s malými maketami domečků vesničanů, které působí mile a poeticky. Poněkud popisně naopak působí prázdné rámy, které si sebou nesou uprchlíci a natahují na ně plastové pytle. Efektní je prvek vody, který je přiveden na jeviště – je to v podstatě mělký bazén, ve kterém se brouzdají jak Manolios, jako Ježíš, tak Kateřina, jako Magdaléna. Vodní prvek se vrací ještě ke konci a divák marně a marně přemýšlí, jak je to technicky provedeno, neboť to není zcela zřetelně poznat. Kostýmy Alexandry Gruskové konvenují počátku 20. století v Řecku, jsou jednoduché a prolínají se tu lidové prvky, přičemž dominuje především černá. Z té svítí jen krásné, bílé šaty nevěsty. Ostatní se vesměs topí v pološeru, ze kterého vystupuje i snová scéna, která je ale pro rozlehlost jeviště poněkud nepřehledná. Pološero znamená i to, že se divák nemá možnost příliš orientovat kdo je kdo. Zvlášť menší role tak z hlediště prakticky nemá šanci rozeznat. Dění na scéně se postupně přelévá i do hlediště, kudy přichází a odchází sbor, někdy ani neodchází a zpívá přímo v hledišti. Na scéně se objeví i čtyři sbory proti sobě a jejich hymnické „Kyrie eleison“ svírá duši, až běhá mráz po zádech. Prostor jeviště a hlediště se mísí v jedno, odstraňují se hranice a divák je přímo vtahován do hry. Režisér pracuje především s psychologií postav a dává divákovi spíš tušit, co se mezi nimi odehrává. Neakcentuje děj, ale jeho vyznění, poselství, které je ukryto v symbolech a přesto je výsostně čitelné a sdělné.

Nadčasový příběh o řecké vesnici, ve které neomezeně vládne kněz Grigoris, do které přijde houf zubožených a hladových vyhnanců, prosících o možnost se usadit a pracovat, je orámován velikonočními slavnostmi, na kterých jsou vybráni lidé z vesnice do příštích pašijových her. V příběhu tedy konají pod vlivem vcítění se do rolí a jejich postoje jsou tím postupně utvářeny. Místní chlapec Manolios, vychovaný v klášteře, je obsazen do role Ježíše Krista, což mu obrací nejen život, ale i myšlení a objevuje svědomí. Přestane vnímat svoji snoubenku Lenio, postupně se začíná chovat jako Ježíš a snaží se pomáhat uprchlíkům. Stejně se chovají jeho přátelé v rolích učedníků, logicky i Jidáš, jehož představitel se sice roli brání, ale nakonec je to on, který Krista zabije. Výraznou postavou je tu Kateřina, mladá vdova, „utěšitelka“ mužů z vesnice, která dostala roli Máří Magdaleny. I ona začíná konat dobro a pomáhat uprchlíkům, protože „sama nemá děti a proto všechny děti jako by byly její“. Lidé z vesnice jsou ztělesňováni velkým sborem Janáčkovy opery, který má významnou funkci v hudbě i v ději a který byl skvěle připraven sbormistrem Pavlem Koňárkem.

Migranty vede kněz Fotis, který je protiváhou a soupeřem domácího Grigorise. Soupeření obou duchovních vůdců je obrazem boje dobra a zla, touhy po životě a touhy po moci. Zde dostali velký úkol členové Akademického sboru pod vedením Michala Vajdy a Dětský sbor Brno vedený Valerií Maťašovou. Migranti jsou podstatně kompaktnější sborový útvar, vystupuje z nich výrazně jen Despinio, žena umírající hladem. Druhou výraznou postavou je Stařeček, který má jediné přání – zemřít v základech nové vesnice. Je tu ještě hodně menších postav, které vystoupí z davu a zase do něho vklouznou, velmi plynule a logicky. Všechny mají výborný herecký i hlasový projev, takže hudební linka běží plynule a nerušeně.