Dům Bernardy Alby v Plzni stojí na výborných tanečních výkonech

Lorcovo drama, příběh panovačné matky nelítostně ovládající dům, který se stává fakticky vězením pro jejích pět dcer, na nichž tvrdě až krutě prosazuje do všech detailů tradiční řád a morálku, je pohledem na realitu španělského venkova třicátých let minulého století. Lorca sám řekl, že Dům Bernardy Alby chce být svým způsobem fotografickým dokumentem. Jeho hra je nejen pohledem na vztahy panující na španělském venkově, pevně sešněrovaném nelítostnými pravidly, jež vedou k lidským tragédiím, ale je i studií charakterů a mezilidských vztahů. Je i krutou obžalobou despotismu, tyranie a pýchy. Zachycuje tak i obecný konflikt jedince s mocí, která mu zapovídá právo na vlastní svobodu. Jak hodně ťal Lorca do živého, dokládá i skutečnost, že Dům Bernardy Alby napsal v roce 1936, ale premiéru měl v Buenos Aires 1945 a ve Španělsku mohl být proveden až v roce 1964.

Drama se začne odvíjet po smrti druhého muže Bernardy Alby, kdy Bernarda nařizuje osm roků smutku. Pro její dcery je to tvrdý ortel. Už nyní žily podle přísných pravidel despotické matky, nesměly se stýkat s muži, žádný nápadník pro ně nebyl dost dobrý. Pyšná Bernarda přála pouze vztahu své nejstarší dcery z prvního manželství Augustias, jež po svém otci zdědila jmění, k jejímu výrazně mladšímu nápadníku Peppemu. Druhým dívkám nyní budoucnost ještě více potemněla. Touží uniknout, ale nepřeje jim jak matka, tak obecně nastavená pravidla. Nejodvážnější je nejmladší Adéla. Líbí se jí Peppe a on využívá její náklonnosti. Prožijí románek, který však prozradí její sestra Martirio. Bernarda chce Peppeho zastřelit, ale mine. Ovšem Adéla v domnění, že zemřel, páchá sebevraždu. Bernarda dceru neoplakává a zapovídá pláč i svým dcerám.

Anna Vita se soustředila na milostný příběh. V jejím ztvárnění nenajdeme všechny postavy, a tedy ani situace Lorkovy hry, ale naopak zde ožívá na scéně postava Peppeho, a to velmi zdařile. Vlastní děj se posouvá do komornější roviny. Vše se odehrává na temné scéně s vyvýšeným stylizovaným balkonem. Samotu dívek v uzavřeném domě symbolizují bílé dveřní rámy jejich pokojíků. Jinak je ale vše důsledně černé, takže členitost scény je nejasná a ženy oděné v černých smutečních šatech v této temnotě zapadají. Navíc se navzájem od sebe oděním nijak neliší ani v detailech, ačkoliv by mohly – minimálně nejstarší zaopatřená dcera Augustias. Sebevražda Adély, vrhající se v závěru z balkonu, je i z tohoto důvodu všeobjímající černoty nezřetelná a může řadě diváků dokonce uniknout.

Balet zachycuje vcelku zdařile základní dějovou linku, ale postrádá hlubší vyjádření psychologie postav a motivů jejich činů. Sestry, byť jsou typově i charakterově odlišné, splývají, jejich vztahy jsou zachyceny jen ve velmi hrubých rysech. Celku by prospěla i větší propracovanost detailů. Škoda, že Anna Vita nevyužila např. Lorcovy situace, kdy Bernarda Alba smývá líčidla z tváře Augustias, kdy Adéla láme matčinu hůl… Lorcovo dílo v této taneční podobě oslabuje i další skutečnost – kromě Bernardy Alby, již na premiéře sugestivně ztvárnila hostující Nelly Danko, jsou představitelé všech ostatních rolí přibližně stejně staří, všichni jsou velmi mladí. Věková disproporce mezi Augustias a Peppem chybí, odlišný věk dalších sester a služebné v baletu také zachycen není. A už to samo o sobě oslabuje sdělnost této inscenace. Vlastní závěr, kdy posune služebná La Poncia s Bernardou nad zakryté tělo mrtvé Adély stůl se smutečním přehozem z počátku inscenace, sice uzavírá pomyslný kruh dramatu, ale stírá rozdíly mezi matkou a ostatními.

Anna Vita choreograficky využívá obvyklých tanečních prvků i prostředků výrazového tance a děj převádí důsledně do taneční podoby. Dueta a sólové výstupy charakterizuje v tomto směru nápaditost i originalita, strojovitost pohybů dívek v přítomnosti despotické matky a jejich uvolněnost v její nepřítomnosti zdařile vyjadřuje odlišnost situací. Přesto ale celek působí stereotypně, jednotvárně. Důvodem je výběr hudby. Je si svým charakterem velmi podobná, koláž z děl převážně soudobých autorů různých atonálních stylů postrádá zásadnější dramatické zlomy a akcenty. Symbióza tanečníka s hudbou je nezřetelná, tanec jako by na hudbě závisel jen zřídkakdy. Tančí se při hudbě, nikoliv s hudbou. Jedinou osvěžující výjimkou byla scéna se skladbou Gabriela Faurého. Byť se jedná o drsné téma, je obtížné hodinu poslouchat drsnou hudbu. Navíc i tonální skladby (smyčcové kvartety, sólová kytara) zněly při nadměrném zesílení relativně hrubě.

Představení se může pyšnit výbornými tanečními výkony. Nelly Danko, baletní mistryně pražského Národního divadla, má pro Bernardu Albu odpovídající výraz nadřazené nepřístupnosti, zlé strohosti a uzurpátorství. Její výkon v této roli byl obdivuhodný po technické i výrazové stránce. Vynikajícím způsobem se publiku představil v roli nevázaného Peppeho Justin Rimke, nová posila plzeňského baletního souboru. Jeho výkon měl obdivuhodnou lehkost, výtečnou techniku, ladnost a důslednou dotaženost pohybu ve všech detailech a v každém okamžiku, tanečník prokázal i svůj smysl pro celkové uchopení a vyjádření postavy. Výkon sympatického mladíka učinil z jeho role hlavní postavu této taneční podoby Domu Bernardy Alby. Výbornou partnerkou mu byla po všech stránkách jako Adéla Mami Hagihara, která dokázala vystihnout jak touhu dívky po svobodě, tak i tragédii v této bytostné touze obsaženou. Všechny ostatní ženské role charakterizovala vysoká profesionalita a preciznost v jejich ztvárnění. Ať to byla Lýdie Švojgerová jako služebná La Poncia, Abigail Baker jako Augustias, Kristina Kodedová v roli Magdaleny, Andronika Tarkošová jako Amélie a Kristýna Miškolciová jako Martirio.

Škoda, že vzhledem k charakteru elevace hlediště Malé scény nutně divákům musela uniknout podstatná část výkonů tanečníků. Hodně z děje je totiž situováno blízko první řady a důležité části se odehrávají často přímo na zemi, kam není již od třetí řady dobře či vůbec vidět. Tato bolest se s železnou pravidelností vrací při každé baletní premiéře na Malé scéně od otevření Nového divadla v září v roce 2014. Mohlo by ji vyřešit situování děje do zadní části jeviště, nejlépe však jiné rozmístění sedadel. Dům Bernardy Alby v Plzni tedy zaujme především tanečními výkony. A rozhodně stojí za pozornost.

Hodnocení autorky recenze: 70 %

Dům Bernardy Alby
Divadlo J. K. Tyla v Plzni
Psáno z premiéry 12. ledna 2019

Libreto, choreografie, režie: Anna Vita
Hudba: Krzysztof Penderecki, Andrzej Panufnik, Peteris Vasks, Gabriel Fauré, Isaac Albéniz, Adolf Busch, Witold Lutoslawski, Henryk Gorecki
Scéna a kostýmy: Sandra Dehler
Light design: Jakub Sloup
Asistent choreografie: Martin Šinták, Jarmila Hruškociová
Asistent režie: Miroslav Hradil