Dvě vdovy. Salonní a stylové

…Byl to pokus v ušlechtilém salonním duchu napsati operu… 
Bedřich Smetana 

Je příjemné vyrazit čas od času do divadla na „lehčí“ segment operního žánru. Dobrým příkladem tohoto typu opery jsou Dvě vdovy Bedřicha Smetany uváděné 10. listopadu 2014 v Národním divadle (patnáctá repríza). Tato „konverzační“ dvouaktová opera má nenáročné (ale nikoliv triviální) libreto, omezené množství postav, jednoduchý děj plyne pozvolně a vyhýbá se dramatickým zvratům. Plakát k opeře (dvě rakvičky se šlehačkou) navíc sliboval i vtip a humor, zvláštní osobní motivací inscenaci navštívit, byly i rozporuplné recenze (zde a zde).…samostatně vládnu já všemi statky svými, svrchovaná moc je má nade poddanými…
Karolina

Děj obou jednání se odehrává v jediných kulisách a to v salónu venkovského statku, vyvedeném v příjemných hnědo-béžových barvách. Rekvizit je pomálu – židle, sofa, stůl s kalamářem. Není to ovšem na škodu – byť nepočetné, jsou víceméně všechny interiérové doplňky účelné, a jsou v průběhu večera využity. Nepřeplňují scénu a lokaji jsou přesouvány (vtipné řešení) na místa, kde jich je aktuálně zapotřebí. Zdařilá je i světelná režie. Využívá jednak devíti pohyblivých stropních lamp, jednak prosklené dveře v bocích scény a francouzské okno v jejím čele. Závěsné lampy pak během jednotlivých jednání třeba osvětlují postavu, která je aktuálně hybatelem děje nebo klesají až k podlaze a transformují tak dočasně interiér případně prostě mění v rychlosti svou polohu na trajektorii podlaha-strop a upozorňují tak na vývoj v příběhu. Přisvícení – setmění bočných dveří pak hezky ilustruje den (případně šero) a spolu s tím i náladu v salónu. Scéna (a světlo s ní) působí jako celek kompaktně a naprosto vyhovuje záměru opery.…rozhodnuto, uzavřeno, zamítnuto, postoupeno…
Anežka

Režii bych vytknul použité projekce. Projekce sama jako prvek inscenace může být výborná – zkáza obřího tankeru v Pádu Arkuna nebo sněžení v Čarodějově učni. Smysl promítání Hynaisovy opony na úplném začátku opery se mi však nepodařilo rozluštit. Kromě toho, že činí projekci anglických titulků nečitelnou (cizince na vedlejších místech to silně znervózňovalo) je její obraz v bocích salónu opticky deformován a tím, jak se odráží od postav přítomných na jevišti, irituje. Pak projekce náhle zmizí. Proč? Netuším (byť by mne druhý plán tohoto záměru zajímal). Z dalšího zapojení projekční techniky jmenuji červené šipky mířící na postavu vdovy Anežky (výborný nápad jak na postavu upozornit, ale do jiné opery), rudou křivku EKG zpívá-li se o srdci (klišé) a zeleno-šedý déšť (zbytečné, vše obstará Smetanova hudba a zpěv Dany Burešové). Uhlazený salón bičovaný projekcí deště nebo proťatý elektrokardiogramem – to zkrátka narušuje bezelstnost a příjemnost konverzačního minidramatu.

…chci vám pověděti s upřímností obsah jeho do všech podrobnosti…
Ladislav

Vlastní děj stojí na vzájemné interakci čtyř postav. Emancipované vdovy Karoliny (Marie Fajtová), vdovy Anežky (Dana Burešová), hajného Mumlala (ohlášený Zdeněk Plech nahrazen Luďkem Velem) a Ladislava Podhájského (Richard Samek). Režijní záměr, který se zřejmě snažil podtrhnout různost obou vdov, se myslím podařil. Marii Fajtové lze uvěřit samostatnost, rozhodnost a navracející se radost ze života, kterou vyjadřuje a dokládá svým živým pohybem na scéně. Daně Burešové se naopak podařilo vyjádřit Anežčinu zdrženlivost a nejistotu v prvním jednání (kde navíc nemá tolik pěveckého prostoru a je to úkol proto náročný), ve druhém dějství, kdy se její hrdinka postojově mění, uměřeně vyjádřila její naději na nový začátek.Richard Samek působí v roli Podhajského trochu toporně a třeba souhra s rekvizitami (flintou) mu úplně neseděla – na druhou stranu uvěřitelně a vcelku vtipně na jevišti omdlel, pěvecky byl výborný a především naprosto srozumitelně artikuloval. Nejistě působí postava hajného. Netvrdím, že pan Vele hraje úplně špatně a asi většina jeho figur na jevišti je režijním pokynem, ale ne vše působí komicky. Příkladem budiž scéna, kdy se hajný snaží překazit polibek Lidce a Toníkovi (manželé Šrejmovi). Scéna jak vystřižená z kulis studia kamarád, esence naivity, navíc zcela zbytečná. Hajný Mumlal je ale i vtipný a árie „…v mumlání jsem autorita známá…“ se panu Velemu povedla. Lidka s Toníkem jsou bohužel nevýrazní – trochu vypadají jako by si odskočili z Prodané nevěsty a ze skočné polky („…toč se holka, toč se holka…“). Složitě se identifikují ve sborech. Sbory samy jsou sezpívané a důrazné. Prostý lid nicméně působí zvláštně v interiéru salónu. Uznávám ale, že toto není jednoduché režijně vyřešit, je-li koncepcí inscenace jediná scénická dekorace.…nemajíce jiného nic právě na práci, chcem ke vší cti a slávě spravedlnosti a právu vděk slavně prohlásiti rozsudek…
Karolina

Dvě vdovy nejsou zdaleka špatnou inscenací. Až na drobnosti disponují povedenými kulisami a (doposud nezmíněno) precizní kostýmní dekorací. Interiér souzní s dějovou linií příběhu, pěvecké výkony sólistů jsou velmi dobré, herecké dobré. Především však jsou Dvě vdovy krásnou hudbou. V kombinaci s jednoduchým a rýmovaným libretem jsou ideálním zdrojem aktivního kulturního odpočinku. Odkazujíc se na recenzi Olgy Janáčkové (celou recenzi najdete zde) nemohu potvrdit, že bych odcházel z představení zpráskán jako pes. Myslím, že pondělní představení bylo solidní operou salónní.

Bedřich Smetana:
Dvě vdovy
Hudební nastudování: Robert Jindra
Dirigent: Jan Chalupecký
Režie: Jiří Nekvasil
Scéna: Daniel Dvořák
Kostýmy: Theodor Pištěk
Sbormistr: Martin Buchta
Choreografie: Ladislava Košíková
Dramaturgie: Beno Blachut
Orchestr a sbor Národního divadla
Premiéra 30. května 2013 Národní divadlo Praha
(psáno z reprízy 10. 11. 2014)

Karolina – Marie Fajtová
Anežka – Dana Burešová
Ladislav Podhájský – Richard Samek
Mumlal – Luděk Vele
Toník – Martin Šrejma
Lidunka – Yukiko Šrejmová Kinjo

www.narodni-divadlo.cz

I váš text v této rubrice uveřejníme. Naše adresa: [email protected]
Foto ND Praha 

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

Hodnocení

Vaše hodnocení - Smetana: Dvě vdovy (ND Praha)

[yasr_visitor_votes postid="57095" size="small"]