Etiketa v opeře aneb Jak si užít představení a nezkazit ho všem okolo

Než se vydáme do divadla
Návštěva divadla by měla vlastně začít už doma. Opera není pouťová atrakce, která vás párkrát pohoupe, otočí vzhůru nohama a vyplivne, takže jste spokojeni a s nazelenalou barvou odcházíte pro cukrovou vatu, žužu či párek s hořčicí. Do divadla (pokud si chcete představení užít) je třeba jít alespoň minimálně připraven. Což v žádném případě neznamená, že byste měli znát nazpaměť partituru nebo životopis autora; bohatě stačí, když budete alespoň částečně vědět, na co vlastně jdete, co od toho čekat, v jakém jazyce se hraje, popřípadě jestli se jedná o klasickou nebo moderní inscenaci. Pokud nejste zastánci modernizace klasiky, není fér se předem neinformovat a ve chvíli, kdy Rusalka přijede na jeviště v nafukovacím člunu, zbytek hlediště rušit větami typu: „No to je strašný“, „To se musí Dvořák obracet v hrobě“ a tak dále.

Není vůbec od věci si rovněž předem zjistit, jak dlouhé představení je. A to jak kvůli dopravě (když se začnete deset minut před koncem hrnout ven z řady, protože za chvilku vám jede autobus, počítejte s tím, že vás někdo nejspíš zabije), tak kvůli zážitku samotnému. Operní představení může trvat dvě hodiny, ale (v případě opusů Richarda Wagnera) klidně i šest. Pokud si nejste jisti, že tak dlouho v divadle vydržíte, raději pro začátek zvolte něco kratšího. A když už byste se na nějaké té „vícehodinovce“ náhodou ocitli a až poté zjistili, že se na to vlastně úplně necítíte, pamatujte, že je vždycky lepší odejít (pokud možno o přestávce), než se tam trápit. Když se kdysi během nejdojemnější scény druhého dějství opery Madama Butterfly z jedné z lóží ozvalo hlasité zachrápání, hlediště sice propuklo v hlasitý smích, ale zážitek z představení byl ten tam.

Oblečení
Myslím si, že doby, kdy jediné oblečení, které si lze vzít do Národního, byl tmavý oblek s kravatou (pro pány) a tomu odpovídající oděv pro dámy, jsou dávno pryč. Proč si kazit zážitek nekomfortním oděvem, škrtící kravatou nebo sakem, ve kterém se ve vytopeném divadle akorát zpotíme? Návštěva divadla je přece příjemná událost – když z nás během představení bude odkapávat pot (přestože jsme samozřejmě použili deodorant), nebude to příjemné nám ani našemu sousedovi.

To ovšem rozhodně neznamená, že do Národního divadla můžeme vyrazit v tričku, džínách a teniskách či podobně nevhodném úboru. Když si pečlivě projdete svůj šatník, jistě zjistíte, že se můžete obléci příjemně, ale zároveň vhodně. No uznejte – kdo z nás nemá ve skříni jedny tmavé kalhoty, jednu jednobarevnou košili a v botníku jedny tmavé boty? Vždyť i slavní dirigenti, kteří dřív vystupovali zásadně ve fraku, dnes mnohdy dirigují jen v obyčejné tmavé košili s rozhalenkou – a jací to jsou machři!

Nevhodné oblečení lze snad odpustit jen turistům, které, když si doma v Tokiu balili svůj kufr, ani ve snu nenapadlo, že v Praze půjdou do divadla. I v takovém případě si lze ale většinou vybrat z více variant – lepší černé triko s límečkem než fialový nátělník s nápisem „I love New York“.

Na druhou stranu – když někdo do divadla přijde nevhodně oblečen, ztrapní tím sice sám sebe, ale pokud není vysloveně smradlavý nebo špinavý, kulturní zážitek ostatních by to ovlivnit nemělo. Kdysi jsem na Janáčkových Příhodách lišky Bystroušky seděl vedle staršího pána, který měl na sobě zelené laclové montérky a kostkovanou flanelovou košili. Nejprve jsem na něj sice zůstal koukat s otevřenou pusou, ale nakonec mi celé představení kazili dva vymódění chlapečci, které maminka vybavila bonbóny, a oni celou dobu neúnavně šustili pytlíkem.

S dětmi na operu
Kdo chodí do divadla pravidelně, jistě ví, jaké to je, když uprostřed představení začne někde v sále vřískat malé dítě – nehledě na to, jestli máte děti rádi nebo ne, se vám okamžitě začne otvírat kudla v kapse. Zapíchnout tou pomyslnou kudlou si ovšem nezaslouží příslušné dítě, nýbrž ten, kdo jej do divadla vzal. Brát do divadla ty nejmenší děti, které samozřejmě nevidí důvod, proč by si tu nemohly pořádně nahlas pobrečet, když doma to dělají každý den, je vůči umělcům i ostatním divákům poněkud bezohledné. Pokud nemáte babičku, chůvu ani nikoho jiného na hlídání, prostě musíte divadlo protentokrát oželet.

Když už s malým dítětem musíte do divadla nutně jít (nemusíte), vždycky je lepší zakoupit si vstupenku někam do uličky – až se váš drobeček počůrá nebo začne křičet, že má hlad, budete moci co nejrychleji opustit hlediště, aniž by se kvůli tomu musela zvednout půlka řady. Mimochodem přesně takto jednou moje maminka zvedala půl řady v parteru Státní opery, když mě v útlém věku vzala na Kouzelnou flétnu a mně se samozřejmě uprostřed produkce začalo chtít na záchod – pamatuji si to dodnes.

Bohužel jsem zažil i případy, kdy maminku nenapadlo své dítě, jež začalo během představení vřískat, odnést pryč, nýbrž se marně pokoušela jej utišit. Což nejen, že nezabralo, ale samozřejmě také rušilo.

Pozor – problém může nastat i s většími dětmi, které už sice vědí, že nesmí křičet, ale přiznejme si, že když vedle vás na Donu Giovannim sedí dva asi desetiletí chlapci a celou dobu se s chechotem boxují, zážitek, na který jste se těšili, je tím poznamenán. V takovém případě je naprosto v pořádku požádat jejich dospělý doprovod, aby okamžitě zjednal nápravu.

Nicméně bylo by nesmyslné tvrdit, že děti do divadla nepatří. Jen je zkrátka třeba nebrat si je s sebou jenom proto, že nemáte nikoho, kdo by je po dobu vašeho pobytu v divadle pohlídal, ale naopak pečlivě vybrat, na co s nimi jít. Dnešní produkce nabízejí širokou škálu operních představení pro děti i všemožné doprovodné programy, které dokážou zábavnou formou v malých divácích vzbudit zájem o tento nádherný žánr.