Festival Janáček a Luhačovice v horkém létě osvěžil i potěšil

  1. 1
  2. 2
Od roku 1992 se v lázních Luhačovice každoročně v červenci koná festival na počest hudebního skladatele, který si lázně zamiloval, což mu přineslo mnoho inspiračních zdrojů. Bez těchto emočních impulsů by nepřišla invence a energie, s jakou dokázal i v pokročilém věku tvořit.
Slavnostní zahájení 26. ročníku Festivalu Janáček a Luhačovice – Žesťová harmonie Zlín – Festival Janáček a Luhačovice 2017 (zdroj Festival Janáček a Luhačovice / foto Zdeněk Němec)

Po celých dvacet šest let, co se festival v Luhačovicích koná, nabývá na kvalitě a jeho dramaturgie je stále vynalézavější. V tomto roce se podařilo vytvořit program, který byl nejen pestrý, ale přinesl i několik výjimečných uměleckých počinů. Je také proto stále více vyhledáván návštěvníky lázní, kteří již sem cíleně jezdí právě v době konání festivalu. Kapacita malého půvabného lázeňského divadla již dávno nestačí poptávce a stejně tak je to i se sálem kulturního domu Elektra i kostela Svaté Rodiny, které jsou kapacitně mnohem prostornější.

Ivan Ženatý zvítězil nad akustikou
Zahajovací koncert se konal 17. července v sále Elektry, který je dispozičně postaven jako rondel, v jeho třetině jsou umístěni hudebníci a v ostatním prostoru je publikum. Toto uspořádání je jistě zajímavé pro pořádání velkých společenských akcí, pro koncert klasické hudby je to však zrádná past. Zvuk orchestru se nese do kupole, kde se točí a míchá, a k posluchačům jde „promíchaný“, což snižuje možnost analýzy zvuku.

Filharmonie Bohuslava Martinů musela z dispozičních důvodů snížit počet hudebníků, což ji učinilo zranitelnou. Dirigent Vojtěch Spurný dělal maximum, aby z tělesa vydoloval kompaktní a plnokrevný zvuk, mnohdy to ale bylo nad síly hráčů. Nejlépe se dařilo prosadit žesťům, což je logické. Úvodní skladbou byla Žárlivost, předehra – balada k opeře Její pastorkyňa. V daných podmínkách zněla uhlazeně a barevnost instrumentace se ztrácela, stejně jako Janáčkova charakteristická syrovost. Šest Lašských tancůStarodávný I, Požehnaný, Dymák, Starodávný II, Čeladenský a Pilky – znělo kompaktněji a výrazněji.

Vrcholem večera bylo vystoupení houslisty Ivana Ženatého, který si pro svůj vstup vybral Skotskou fantazii pro housle a orchestr, op. 46 romantického německého skladatele Maxe Brucha. Ivan Ženatý uchvátil posluchače pevností a nosností jásavého zvuku houslí a plným nasazením při přednesu. Emoce byly umocněny vybalancovanou spoluprací a komunikací s orchestrem, který se vybičoval na hranici možností. Závěrem zazněl Zlatý kolovrat, op. 109 Antonína Dvořáka. Orchestru pomohl romantický přednes, ale výkon trpěl stejným problémem jako předchozí skladby. Přes úsilí dirigenta i hráčů se zvuk orchestru sléval a působil fádně. Jestli budou v Luhačovicích dál tak ambiciózní jako dosud, budou nutně potřebovat kvalitní koncertní sál! V opačném případě se dostávají nad svoje možnosti.

Zápisník zmizelého s excelentním Alešem Brisceinem
Druhý večer, 18. července, hostilo divadlo projekt mladého slovinského režiséra Rocca, který spojil do jednoho večera dva půvabné kusy. Děvče z hor (Haugtussa) Edvarda Hagerupa Griega a Zápisník Zmizelého Leoše Janáčka. Rocc v obou využil společného jmenovatele – niternost výpovědi, sepětí s přírodou a předpoklad existence paralelních světů – a využil malé jeviště k minimalistické koncepci scény i režie.

Centrálním bodem scény je veliký kruh, do kterého jsou promítány poetické scenérie z čisté přírody či surrealistické výjevy, dokreslující děj, který zvukomalebně dotváří i hudba. Pro srozumitelnost je navíc sem promítán český text, takže norština pěvkyně Juliette Galstian byla srozumitelná. Méně srozumitelný byl její pěvecký projev. I když mimikou dávala najevo emoce a něhu, síla a způsob zpěvu tomu neodpovídal. Dramatické operní podání v tak malém sále se zcela rozcházelo s niternou výpovědí díla.

Zápisník zmizelého inscenoval režisér stejným způsobem, jen víc pracoval s herci. Juliette Galstian zpívala Zefku, zde její zemitý a hutný hlas dobře vykreslil divokou cikánku. Jako Janíček exceloval tenorista Aleš Briscein. Part je položen celý ve vyšší poloze, nicméně pěvci jako by byl psán na míru, zněly mu pěkně i hloubky a závěrečná „céčka“ vyzpíval, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě. K tomu přidal herecký projev, milý a něžný, přesvědčivý. Jediné, nad čím divák pozvedl obočí, byly tři dívky, hlasy, oblečené do bílého roucha s obrovskou bílou čepicí jako ve Strakonickém dudákovi. Kdyby jen nebyly tak konkrétní a hmatatelné… Ke klavírní spolupráci byl přizván klavírista Jiří Hrubý. Part provedl technicky dokonale, ale působil nesměle, jako by nebyl součástí projektu. Sice nevýrazný projev, ale byl spolehlivou oporou pěvcům.

Ze Slovenska to nejlepší!
V Lázeňském divadle vystoupil na třetím koncertě 19. července Slovenský komorní orchestr Bohdana Warchala. Byl založen v roce 1960 a dnes je zcela omlazen a osobnost Bohdana Warchala si zřejmě pamatuje jen současný primarius, Ewald Danel. Ale když začali, bylo to tak sugestivní, jako by tam někde mezi nimi duch bývalého šéfa stál a inspiroval je. Kdo ví… Repertoár měli náročný. Benjamin Britten a jeho Simple Symphony hýřila nadšením a hravostí, Čtyři roční období v Buenos Aires Ástora Piazzolly prokázaly muzikalitu a profesionalitu hudebníků a jejich schopnost interpretace i jiné hudby, argentinského tanga. Rumunské lidové tance pro malý orchestr BB 76 (Sz 68/W37) Bély Bartóka hýřily barevností a na závěr zazněla Serenáda pro houslový orchestr op. 48 Petra Iljiče Čajkovského, plná barevnosti, emocí, melodiky, skvělé práce s dynamikou i agogikou. Nadšení publika nebralo konce.

  1. 1
  2. 2

Související články


Napsat komentář