Filip Barankiewicz: Přebírám 80 % souboru, na mně už byla i volba repertoáru Baletu ND
Od sezony 2017/2018 budete novým šéfem Baletu Národního divadla. Jak dlouho probíhala jednání o tom a jak vás vůbec napadlo se o tento postu zajímat?
V době, kdy jsem se rozhodl ukončit aktivní taneční kariéru, jsem se dozvěděl o tom, že tu bude volné místo. Ředitelem divadla Janem Burianem jsem byl vyzván, abych se zúčastnil konkurzu. Už jsme se znali z mého hostování tady v Praze, protože jsem zde vystupoval od roku 2002, například ve Zkrocení zlé ženy v choreografii Johna Cranka nebo v Labutím jezeře. Praha se mi vždy hodně líbila, je to krásné historické město s bohatou kulturou. Co se týká samotného Národního divadla, byl a jsem jím fascinován.
Loni jste tady měl „vstupní gala“…
Tehdy jsem představil pražskému publiku směr, jaký bych chtěl v baletu nastolit. Petr Zuska mi dovolil udělat svou vlastní dramaturgii a jsem mu za to vděčný, protože to bylo pro zdejší diváky úžasné představení.
Vy se svým předchůdcem Petrem Zuskou, který na postu šéfa Baletu Národního divadla skončí po patnácti sezonách, velmi dobře znáte. Petr Zuska vedle klasických titulů posílil v repertoáru neoklasiku a modernu. O vás se proslýchá, že jste zaměřen spíše na klasiku…
Co se týče mé aktivní taneční činnosti, je pravda, že jako interpret jsem převážně vystupoval v klasických rolích. Proto bych tu „akademickou formu“ chtěl předávat dál. Ale miluji i moderní tanec, velmi se mi líbí moderní choreografie. V jednadvacátém století doba tak pokročila, že dnes potřebujeme mít zakomponovány v divadle všechny oblasti – klasiku, neoklasiku i moderní tanec. Čím bude ta nabídka barevnější, tím více budou mít tanečníci prostoru pro svůj osobní rozvoj a růst. V souboru, který má osmdesát tanečníků, musí být všechny tři tyto složky vyvážené. Ale aby se zformoval kvalitní tým, je třeba hodně hrát klasiku. Bez klasiky nejsme schopni dosáhnout té správné úrovně. To, co tady Petr Zuska vytvořil skvěle – tedy neoklasiku a současný tanec, tak v tom chci určitě pokračovat. Proč bych měl ničit to, co je tu skvěle rozvinuto?
Studoval jste ve Varšavě – dá se říci, že tam byla klasická ruská škola?
Ano, tam se vyučuje klasická ruská technika podle Agrippiny Vaganové. Potom jsem byl přes rok v Monaku u Mariky Bezobrazové, tam jsem studoval kombinaci francouzské a ruské školy. V Monte Carlu je velká tradice George Balanchina. Balanchinova technika – to je dokonalý obraz hudby na scéně. Za dvacet jedna let své aktivní profesionální činnosti jsem poznal hodně pedagogů z různých koutů světa. Co se týče výchovy tanečníků, nejlepší je dle mého názoru kombinace těchto různých směrů, z každé školy je třeba vybrat to, co je nejlepší.
Bylo pro vás překvapením, že jste konkurz na šéfa pražského baletu vyhrál? Vašim hlavním konkurentem byl jeden z bratrů Bubeníčků, tedy Čech…
Já bych to nebral jako osobní soutěž dvou mužů, ale spíše k mému vítězství v konkurzu vedlo to, že moje vize se více shodovala se záměry vedení Národního divadla. Oba Bubeníčkové jsou velmi známí a uznávaní umělci a uvidíme, co ukáže čas – rád bych s nimi výhledově spolupracoval. Nerad bych, aby mým nástupem měli pocit, že se jim tu uzavřely dveře. Ale v sezoně 2017/2018 to ještě nebude. Bohužel jsme v situaci, kdy jeden z domů – Státní opera – je uzavřen kvůli rekonstrukci a budeme moci mít jen omezený počet premiér, tudíž i selekce repertoáru a případný rozvoj spolupráce jsou momentálně omezeny. Právě při výběru repertoáru jsem měl na zřeteli svůj konceptuální cíl – tedy celkový rozvoj už tak dobrého standardu stávajícího souboru ve všech oblastech.
Budete i nadále spolupracovat s Petrem Zuskou? Zůstanou jeho choreografie v repertoáru?
V programu na sezonu 2017/2018 můžete vidět nadále choreografii Petra Zusky Sólo pro nás dva, premiérovanou v červnu. Také tam zůstává jeho Romeo a Julie. V mnou zaváděných představeních kladu důraz na živý orchestr, který dodává představení úplně jinou atmosféru než reprodukovaná hudba. Již řadu let tvoří Petrovy balety součást repertoáru Baletu Národního divadla. V budoucnu se budeme snažit, aby se objevovaly na našich jevištích i nadále.
Vy sám máte choreografické ambice?
Já osobně nejsem a nechystám se být choreografem. Choreograf – to je něco jako skladatel. Buď máte ten talent a tvůrčí vize, anebo je nemáte. Šéf, který není choreografem, se vyhýbá střetu zájmů při výběru a obsazování tanečníků. Když si jdete do obchodu vybírat šaty, tak sáhnete po střihu a barvách, které se vám líbí. Pokud je šéf zároveň choreografem, vybírá lidi, kteří se hodí do jeho choreografií a se kterými se jemu bude výhledově dobře spolupracovat – a tím může opomenout, co je nejlepší pro rozvoj souboru jako celku. Pro mě jako pro šéfa je velmi vzrušující vybírat to nejlepší z existujících choreografií, které znám. A také mě uspokojuje, že mohu vybrat choreografy, kteří právě v této chvíli nejlépe odpovídají potřebám souboru.
Podílíte se již nějak na práci souboru? Proč jste například právě dnes tady a ne ve Stuttgartu, když vám sezona začíná až v září?
V těchto dnech jsou důležité schůzky, kde domlouváme obsazení jednotlivých představení. Kromě rozvoje souboru je třeba také řídit celou organizaci a administrativu, tedy vše to, co je za kulisami a co je divákovi skryto. To jsou ta tajemství, jak to funguje. Dnes ráno jsme měli repertoárový mítink všech ředitelů – tedy činohry, opery a baletu, jednalo se o tom, jak si podělíme volná “okna” mezi všechny soubory. Je to velmi komplikovaný kompromis – a některá rozhodnutí se musí dělat bezodkladně. To se bavíme o sezonách 2017/2018 a už i v této chvíli 2018/2019. Na první pohled to vypadá jako nezáživná administrativní práce, ale bez hluboké znalosti všech těch uměleckých aspektů by ji nikdo nebyl schopen dělat. Například někdo by se bez dokonalé úvahy rozhodl, že soubor bude mít patnáct představení v září, v těch patnácti přejdeme z Malé mořské víly na Sólo pro nás dva, poté na Romea a Julii, dále pak na Ohad Naharin: decadance – a pak tam dáme i novou premiéru… V tomto okamžiku, pokud nedojde ke správnému rozhodnutí, jaký repertoár se bude hrát, riskuji, že nebudu mít žádné tanečníky v říjnu, protože je v září úplně zničím. Takže ta správná „umělecká rozvaha“ je zde na místě: toto můžu kombinovat s tímhle, tady to se může vyměnit za tohle, tady tato tři představení mohu přesunout sem – ale pouze v bloku, a podobně. A tato rozhodnutí musí udělat umělec, který ví, co příprava a odehrání toho kterého představení obnáší – jaký trénink, jaké zkoušky – to nemůže udělat jakýkoliv administrátor…
Jak dlouho chcete v Praze na šéfovském postu vydržet?
Má současná smlouva je uzavřena na pět let. Divadlo – to je souhra lidí, kteří něco v životě prožili, každý má jinou životní cestu a jiné pocity. Bez našich citů umění nefunguje a zahynulo by… Tudíž já musím vybrat repertoár a choreografie tak, aby to fungovalo – a to se nedá stihnout za čtyři roky – ani za pět. Protože teprve až za pět let budu moci říci: „Toto je můj soubor. To jsou moji tanečníci, se kterými bych chtěl strávit následujících pět či deset let.“ Nyní mám před sebou první rok a přebírám od Petra Zusky 80 procent souboru. Je to na mně – s kým chci spolupracovat a s kým ne. Nemám s tím rozhodnutím problém, protože ještě ty lidi osobně neznám a rozhoduji se pouze podle uměleckých kritérií. Proto také v současnosti jezdím často do Prahy – potřebuji je vidět při jejich výkonu na scéně. Prodloužení smluv pro tanečníky je pouze na rok, během toho roku je budu ještě více sledovat a budeme mít šanci se ještě více poznat a oboustranně se rozhodnout, zda má naše spolupráce smysl. Proběhly konkurzy na obsazení uvolněných míst, přijímáme čtrnáct nebo patnáct nových osob do souboru. Zároveň v tomto prvním roce mám šanci poznat více i naše publikum, čím ho zaujmeme, co se mu líbí více či méně, co ho naopak nadchne! To znamená – ověřím si, jak vaše publikum na mé ideje reaguje.
Říkal jste, že přijímáte kolem patnácti nových členů do souboru – měl už jste nějaké jméno předem vybráno?
Základní pilíře tohoto souboru měnit v prvním roce nehodlám, nikoho konkrétního „svého“ jsem do souboru nepřivedl. Přišlo mi fér, aby tu mohli zůstat lidé, kteří tu jsou, protože se mi soubor líbí a myslím si, že je na velmi dobré úrovni.
Máte v plánu sem pozvat v sezoně 2017/2018 některé uznávané tanečníky jako hosty?
Ano, to mám – ale nezlobte se, to vám teď neprozradím, tuto informaci zveřejníme až na tiskové konferenci na začátku sezony v září. Ale je to někdo, koho zajisté znáte – tak můžete celé prázdniny zkoušet hádat! (smích)
Měl jste možnost ovlivnit dramaturgii sezony 2017/2018?
Dramaturgii pro sezonu 2017/2018 jsem dělal já – nebyla ovlivňována nikým jiným. Se stávajícím souborem a ve stávajících podmínkách je to dle mého názoru nejlepší volba. Nedostal jsem žádný příkaz shora, že něco musím v repertoáru nechat. Pochopitelně jsem vzal v potaz i stávající či případně končící licence u jednotlivých děl – ty bývají obvykle na tři roky. Myslím si, že každý tanečník v souboru si tam najde ten svůj kus, kde si může říci – ano, tohle je přesně to, co já chci tančit.
Které choreografy byste tu tedy rád uvedl? Co nového přinášíte v sezoně 2017/2018?
Například Serenáda od George Balanchina, balet, který ještě v Praze nebyl uveden. Pro mě to znamená, že se v tanečnících rozvine muzikálnost, protože tančit Balanchina není jen pěkné, ale i výjimečně muzikální. Naše profese totiž bez hudby nemůže existovat, proto musíme úzce spolupracovat právě s orchestrem. Kromě toho vznikne i nová kreace od Emanuela Gata a poprvé v historii Národního divadla představím Svěcení jara Glena Tetleye. Je to fyzicky velmi náročný balet s důrazem na krásu těla. Doufám, že budete nadšeni i baletem La fille mal gardée (Marná opatrnost) v choreografii slavného britského choreografa Sira Fredericka Ashtona, protože to je hodně slunečná a úsměvná záležitost. Je to balet pro všechny věkové kategorie od nuly do sta let. Premiéra se bude konat v polovině dubna 2018. Poslední premiéra s názvem Slovanský temperament se uskuteční v červnu a uzavře tak tuto sezonu. Pozval jsem ke spolupráci tři zajímavé umělce slovanského původu: Ondřeje Vinkláta, mladého českého tanečníka a choreografa z řad souboru Baletu Národního divadla, polskou choreografku Katarzynu Kozielskou, která se v Praze představila v rámci představení Dance Gala v roce 2015, a velmi talentovaného ruského tvůrce Andreje Kaydanovského.
Musíme stále hledat nové kreativní cesty, ale naše tělo jako baletní nástroj má limity – dá se říci, že choreografové už všechno někdy vyzkoušeli a použili. Vyjádření příběhu nemůže být příliš komplikované, aby mohlo být pochopeno publikem. Proto jsou například už přes dvacet let na scénách populární choreografie Johna Cranka, jsou totiž publiku dobře srozumitelné. Například v Oněginovi se mu do hodiny a půl podaří zakomponovat celý průběh života. Až se člověk pozastaví nad tím, jak je to vůbec možné? Perfektní práce! Právě proto bych si i další choreografie Johna Cranka přál v budoucnu představit pražskému publiku.
Máte nějaké projekty i jinde ve světě, nebo budete působit pouze v Praze?
Stále pracuji jako pedagog a moc rád bych vyjížděl na krátkodobá působení po celém světě. Pro Prahu to bude přínos, protože si tím budu udržovat přehled, co se ve světě baletu děje. Mohu například pozorovat, jak to funguje v Kanadském národním baletu v Torontu či v Korejském národním baletu v Soulu a podobně. Mohu potkat nové choreografy nebo uvidím třeba již hotový balet, o kterém budu přesvědčen, že by byl vynikající pro uvedení v Praze. Ty osobní zkušenosti a kontakty jsou neocenitelné.
Uvidíme vás v Praze ještě někdy tančit? Třeba v rámci nějakého výjimečného gala?
S aktivní kariérou jsem skončil v roce 2015 ve třiceti osmi letech. Abych podal kvalitní výkon, musel bych doslova dřít. Jak jsem uvedl výše, rád odvádím stoprocentní práci – a takový výkon už bych při tom všem, co mě tady čeká, nemohl nabídnout. Proto má odpověď zní pochopitelně: „Ne.“
Budete učit i v Praze? Na nějaké taneční škole?
To, že mohu učit jiné, je pro mě požehnáním a přináší mi to mnoho pozitivních emocí. Úspěch mého žáka pro mě vnitřně znamená více než úspěchy, které jsem osobně sklízel na scéně. Pochopitelně budu pedagogicky působit ve svém souboru v Národním divadle, ale přestože miluju děti, na vyučování v taneční škole nebudu mít čas. Ovšem jedním z mých výhledových cílů je zavedení nějakého druhu „apprentice“ či „trainee“ programu, který by spojil Balet Národního divadla s pražskými tanečními školami, abychom měli možnost poznat a vychovávat výrazné talenty, které bychom poté mohli hned po škole přijmout do našeho souboru.
Děkuji vám za rozhovor a přeji hodně úspěchů!
VIZITKA
Filip Barankiewicz, nezávislý baletní mistr a designovaný umělecký šéf Baletu Národního divadla od sezony 2017/2018. Filip Barankiewicz se narodil ve Varšavě. V roce 1986 byl přijat na Státní baletní školu v polské metropoli a začal vystupovat v různých baletních představeních ve Varšavě a Lodži. Ještě během studií pro něho Emil Wesolowski vytvořil roli ve své choreografii The Way. V roce 1991 Barankiewicz získal Cenu Václava Nižinského. Po absolutoriu v roce 1995 zvítězil v polské Národní baletní soutěži a stal se finalistou soutěže mladých tanečníků Velké ceny Eurovize v Lausanne. Ve studiu pokračoval jako stipendista Nurejevovy nadace pod vedením Mariky Bezobrazové na Académie de Danse Classique v Monte Carlu, kterou ukončil v roce 1996.
Ve stejném roce se stal členem Stuttgartského baletu, kde byl v září 2000 jmenován demisólistou, v září 2001 sólistou a o rok později postoupil na pozici prvního sólisty. Se souborem Stuttgartského baletu absolvoval turné po celém světě. Od roku 2003 je také stálým hostem Baletu Národního divadla v Praze, kde ztvárnil Siegfrieda v Labutím jezeře, Petrucchia ve Zkrocení zlé ženy a titulní roli v Oněginovi (obě choreografie Johna Cranka). Dále vystoupil v několika galapředstaveních v Praze, Poznani a Krakově, v Bodrumu, Salcburku, Karlsruhe a Pforzheimu. Roli Petrucchia tančil i se souborem baletu Theatro Municipal do Rio de Janeiro, s Norským národním baletem, s Lipským baletem, s baletem drážďanské Semperovy opery, kde se v roce 2008 objevil po boku Leslie Heylmann na jejím představení na rozloučenou, a také s West Australian Ballet v Perthu. V roce 2008 s Leslie Heylman provedl Pas de deux z Crankova baletu Zkrocení zlé ženy v rámci gala na počest odcházejícího ředitele Birminghamského královského baletu Desmonda Kellyho. V roce 2004 zazářil v hlavní mužské roli Romea a Julie (John Cranko).
V roce 2006 hostoval jako Albrecht v Giselle na scéně Companhia Nacional de Bailado v Lisabonu. Romea také ztvárnil v roce 2009 ve Vídeňské státní opeře po boku Poliny Semjonové v roli Julie. V letech 2003, 2006 a 2009 byl Filip Barankiewicz pozván na Světový baletní festival v Tokiu, kde měl možnost tančit se světoznámými balerínami Alessandrou Ferri, Alinou Cojocaru a Mariou Eichwald, s níž pak v roce 2010 vystoupil jako host Polského národního baletu ve Varšavě v Crankově Oněginovi. Začátkem roku 2013 si ho umělecký šéf souboru Ballet de l’Opéra national du Rhin Ivan Cavallari vybral do role Basila pro světovou premiéru baletu choreografa Rui Lopese Graçi Don Quichotte ou l’illusion perdue ve Štrasburku. V listopadu 2013 tančil spolu s Alexandrem Zajcevem Pas de deux v My Way (Stephan Thoss) na gala představení v rámci festivalu „Tři století světového baletu“, který se konal v Kremlu u příležitosti 240. výročí založení moskevské Baletní Akademie Velkého divadla. 29. března 2014 vystoupil se slavnou japonskou balerínou Miyako Yoshido na gala NHK v Tokiu a ve stejném roce v dubnu se objevil v rámci slavnostního programu v Paříži, během kterého tanečník Roberto Bolle převzal medaili UNESCO.
V roce 2003 Filip Barankiewicz úspěšně završil své pedagogické vzdělání. Kromě tance se také jako host věnuje výuce v Polském národním baletu ve Varšavě a v Baletu Národního divadla v Praze. Během svého působení ve Stuttgartu se v roce 2014 jako instruktor a korepetitor podílel na přípravě inscenací Zkrocení zlé ženy (John Cranko), Oněgin (John Cranko) a Giselle (produkce Reid Anderson, Valentina Savina).
V roce 2014 spolupracoval na nastudování Crankova Oněgina v Královském švédském baletu ve Stockholmu a ve Finském národním baletu v Helsinkách. Během pobytu v obou městech zároveň vyučoval. Od září 2014 působí jako nezávislý první sólista, korepetitor a hostující pedagog.
V první polovině roku 2015 byl pozván soubory Opéra National de Bordeaux, Estonský národní balet a Korejský národní balet, aby jako baletní mistr připravil inscenace Crankova Zkrocení zlé ženy. Ve stejném roce také vystoupil v rámci gala představení na podporu boje proti AIDS v Salcburku a na Gala des Etoiles se Světlanou Zacharovou v Luxemburgu.
Od září 2015 působí jako baletní mistr Stuttgartského baletu, kde se podílí na tvorbě repertoáru a inscenací choreografií Williama Forsytha, Jiřího Kyliána a Hanse van Manena.
V říjnu a listopadu roku 2015 se jako asistent Jane Bourne podílel na inscenaci Crankova Zkrocení zlé ženy v Polském národním divadle ve Varšavě. V březnu 2016 byl přizván jako porotce Mezinárodní baletní soutěže VIBE ve Vídni, v květnu pedagogicky působil v Bordeaux pod vedením Charlese Judea. V červnu 2016 nastudoval Zkrocení zlé ženy se souborem Korejského národního baletu v Soulu.
V červenci 2016 zasedl v porotě baletní soutěže v italském Sorentu. V létě roku 2016 přijal pozvání nastudovat inscenaci Crankova Oněgina v Santiago de Chile v režii Marcie Haydée.
Od sezony 2017/2018 bude Filip Barankiewicz ve funkci nového uměleckého šéfa Baletu Národního divadla v Praze. Na počest tohoto jmenování uspořádal 21. června 2016 ve Státní opeře slavnostní večer Dance Gala, kterým se představil jako nadcházející vedoucí souboru.
(Zdroj: www.narodni-divadlo.cz)
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
