Filip Barankiewicz: Přebírám 80 % souboru, na mně už byla i volba repertoáru Baletu ND

  1. 1
  2. 2
  3. 3

V těchto dnech jsou důležité schůzky, kde domlouváme obsazení jednotlivých představení. Kromě rozvoje souboru je třeba také řídit celou organizaci a administrativu, tedy vše to, co je za kulisami a co je divákovi skryto. To jsou ta tajemství, jak to funguje. Dnes ráno jsme měli repertoárový mítink všech ředitelů – tedy činohry, opery a baletu, jednalo se o tom, jak si podělíme volná „okna“ mezi všechny soubory. Je to velmi komplikovaný kompromis – a některá rozhodnutí se musí dělat bezodkladně. To se bavíme o sezonách 2017/2018 a už i v této chvíli 2018/2019. Na první pohled to vypadá jako nezáživná administrativní práce, ale bez hluboké znalosti všech těch uměleckých aspektů by ji nikdo nebyl schopen dělat. Například někdo by se bez dokonalé úvahy rozhodl, že soubor bude mít patnáct představení v září, v těch patnácti přejdeme z Malé mořské víly na Sólo pro nás dva, poté na Romea a Julii, dále pak na Ohad Naharin: decadance – a pak tam dáme i novou premiéru… V tomto okamžiku, pokud nedojde ke správnému rozhodnutí, jaký repertoár se bude hrát, riskuji, že nebudu mít žádné tanečníky v říjnu, protože je v září úplně zničím. Takže ta správná „umělecká rozvaha“ je zde na místě: toto můžu kombinovat s tímhle, tady to se může vyměnit za tohle, tady tato tři představení mohu přesunout sem – ale pouze v bloku, a podobně. A tato rozhodnutí musí udělat umělec, který ví, co příprava a odehrání toho kterého představení obnáší – jaký trénink, jaké zkoušky – to nemůže udělat jakýkoliv administrátor…

Jak dlouho chcete v Praze na šéfovském postu vydržet?

Má současná smlouva je uzavřena na pět let. Divadlo – to je souhra lidí, kteří něco v životě prožili, každý má jinou životní cestu a jiné pocity. Bez našich citů umění nefunguje a zahynulo by… Tudíž já musím vybrat repertoár a choreografie tak, aby to fungovalo – a to se nedá stihnout za čtyři roky – ani za pět. Protože teprve až za pět let budu moci říci: „Toto je můj soubor. To jsou moji tanečníci, se kterými bych chtěl strávit následujících pět či deset let.“ Nyní mám před sebou první rok a přebírám od Petra Zusky 80 procent souboru. Je to na mně – s kým chci spolupracovat a s kým ne. Nemám s tím rozhodnutím problém, protože ještě ty lidi osobně neznám a rozhoduji se pouze podle uměleckých kritérií. Proto také v současnosti jezdím často do Prahy – potřebuji je vidět při jejich výkonu na scéně. Prodloužení smluv pro tanečníky je pouze na rok, během toho roku je budu ještě více sledovat a budeme mít šanci se ještě více poznat a oboustranně se rozhodnout, zda má naše spolupráce smysl. Proběhly konkurzy na obsazení uvolněných míst, přijímáme čtrnáct nebo patnáct nových osob do souboru. Zároveň v tomto prvním roce mám šanci poznat více i naše publikum, čím ho zaujmeme, co se mu líbí více či méně, co ho naopak nadchne! To znamená – ověřím si, jak vaše publikum na mé ideje reaguje.

Říkal jste, že přijímáte kolem patnácti nových členů do souboru – měl už jste nějaké jméno předem vybráno?

Základní pilíře tohoto souboru měnit v prvním roce nehodlám, nikoho konkrétního „svého“ jsem do souboru nepřivedl. Přišlo mi fér, aby tu mohli zůstat lidé, kteří tu jsou, protože se mi soubor líbí a myslím si, že je na velmi dobré úrovni.

Máte v plánu sem pozvat v sezoně 2017/2018 některé uznávané tanečníky jako hosty?

Ano, to mám – ale nezlobte se, to vám teď neprozradím, tuto informaci zveřejníme až na tiskové konferenci na začátku sezony v září. Ale je to někdo, koho zajisté znáte – tak můžete celé prázdniny zkoušet hádat! (smích)

Měl jste možnost ovlivnit dramaturgii sezony 2017/2018?

Dramaturgii pro sezonu 2017/2018 jsem dělal já – nebyla ovlivňována nikým jiným. Se stávajícím souborem a ve stávajících podmínkách je to dle mého názoru nejlepší volba. Nedostal jsem žádný příkaz shora, že něco musím v repertoáru nechat. Pochopitelně jsem vzal v potaz i stávající či případně končící licence u jednotlivých děl – ty bývají obvykle na tři roky. Myslím si, že každý tanečník v souboru si tam najde ten svůj kus, kde si může říci – ano, tohle je přesně to, co já chci tančit.

Které choreografy byste tu tedy rád uvedl? Co nového přinášíte v sezoně 2017/2018?

Například Serenáda od George Balanchina, balet, který ještě v Praze nebyl uveden. Pro mě to znamená, že se v tanečnících rozvine muzikálnost, protože tančit Balanchina není jen pěkné, ale i výjimečně muzikální. Naše profese totiž bez hudby nemůže existovat, proto musíme úzce spolupracovat právě s orchestrem. Kromě toho vznikne i nová kreace od Emanuela Gata a poprvé v historii Národního divadla představím Svěcení jara Glena Tetleye. Je to fyzicky velmi náročný balet s důrazem na krásu těla. Doufám, že budete nadšeni i baletem La fille mal gardée (Marná opatrnost) v choreografii slavného britského choreografa Sira Fredericka Ashtona, protože to je hodně slunečná a úsměvná záležitost. Je to balet pro všechny věkové kategorie od nuly do sta let. Premiéra se bude konat v polovině dubna 2018. Poslední premiéra s názvem Slovanský temperament se uskuteční v červnu a uzavře tak tuto sezonu. Pozval jsem ke spolupráci tři zajímavé umělce slovanského původu: Ondřeje Vinkláta, mladého českého tanečníka a choreografa z řad souboru Baletu Národního divadla, polskou choreografku Katarzynu Kozielskou, která se v Praze představila v rámci představení Dance Gala v roce 2015, a velmi talentovaného ruského tvůrce Andreje Kaydanovského.

Musíme stále hledat nové kreativní cesty, ale naše tělo jako baletní nástroj má limity – dá se říci, že choreografové už všechno někdy vyzkoušeli a použili. Vyjádření příběhu nemůže být příliš komplikované, aby mohlo být pochopeno publikem. Proto jsou například už přes dvacet let na scénách populární choreografie Johna Cranka, jsou totiž publiku dobře srozumitelné. Například v Oněginovi se mu do hodiny a půl podaří zakomponovat celý průběh života. Až se člověk pozastaví nad tím, jak je to vůbec možné? Perfektní práce! Právě proto bych si i další choreografie Johna Cranka přál v budoucnu představit pražskému publiku.

Máte nějaké projekty i jinde ve světě, nebo budete působit pouze v Praze?

Stále pracuji jako pedagog a moc rád bych vyjížděl na krátkodobá působení po celém světě. Pro Prahu to bude přínos, protože si tím budu udržovat přehled, co se ve světě baletu děje. Mohu například pozorovat, jak to funguje v Kanadském národním baletu v Torontu či v Korejském národním baletu v Soulu a podobně. Mohu potkat nové choreografy nebo uvidím třeba již hotový balet, o kterém budu přesvědčen, že by byl vynikající pro uvedení v Praze. Ty osobní zkušenosti a kontakty jsou neocenitelné.

Uvidíme vás v Praze ještě někdy tančit? Třeba v rámci nějakého výjimečného gala?

S aktivní kariérou jsem skončil v roce 2015 ve třiceti osmi letech. Abych podal kvalitní výkon, musel bych doslova dřít. Jak jsem uvedl výše, rád odvádím stoprocentní práci – a takový výkon už bych při tom všem, co mě tady čeká, nemohl nabídnout. Proto má odpověď zní pochopitelně: „Ne.“

Budete učit i v Praze? Na nějaké taneční škole?

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat