Filmový dýchánek se 420PEOPLE

V avizovaném programu figurovaly dva taneční filmy z dílny Polskeho Teatra Tańca, jejichž autorky se inspirovaly dílem umělkyň meziválečného období Tamary Łempické a Zofie Stryjeńské. Jejich tvorbu a inspiraci pro tanec na kameru otevřel i krátký dokument doprovázející obě novodobá filmová díla. V obou filmech se do pohybu a obrazu otiskuje či filtruje osobní dojem autorek z tvorby slavných výtvarnic své doby, jako když spojíte dva trychtýře a v nejužším místě se materie promísí do nového tvaru. Ta Mara (scénář a režie obou snímků Iwona Pasińska) i svým názvem odkazuje na Tamaru Łempickou a na plátně ožívají dvě polohy ženského uměleckého výrazu. Nejprve ženy tanečnice připomínající oživlé sochy pohybující se v obraze plném zeleně, ve výrazných barevných róbách, které se řasí jako antické tuniky, taneční pohyb evokuje modernu tak, jak ji máme zakořeněnu, uvolněné tělo v dynamickém pohybu. Ale stále vysoce estetizované. Když se však tanečnice objeví jen v tělových kostýmech uprostřed divoké přírody, za úsvitu či západu slunce, v němž světlo ukryté v koruně stromu vypadá o to přízračněji, jejich tanec je osvobozením a výrazem divokosti. Hold těm odvážným, které se osvobodily a svou svobodu manifestovaly jako první. Krátký film Břemeno je ještě o něco více impresí obrazovou, jako kdyby se vyloupl z rámu. Z opulentního výjevu folklorního procesí nebo slavnosti, narušován však tklivou písní o osiřelém dítěti a prostřihy na chlapecké taneční sólo, střet veselí a tichého strádání jako miniaturní shrnutí, jak to na pozemské pouti mezi lidmi chodí. Jde o výstižná díla, díky nimž i jako neznalci s pouze povrchním povědomí o výtvarném odkazu polských představitelek meziválečného umění, dokážeme nacítit jejich odlišné přístupy a fascinaci tělem, barvou, prostředím.

Taneční filmy 420PEOPLE měla většina z nás možnost vidět jen prostřednictvím obrazovek monitorů, což se nikdy nemůže rovnat kvalitnímu promítání na velké plátno, kdy začíná pro účinek pracovat samotný prostor a divák má pocit spoluúčasti a přítomnosti, kterou by si doma mohl dopřát snad jen v kombinaci s nějakou drahou virtuální realitou. Mezi tím dívat se na esteticky plynoucí obraz a mezi pocitem součásti jeho prostoru je obrovský rozdíl. Všechny tři přitom do určitého prostoru zvou, hrají si s ním a manipulují jím, tak jako to kamera, střih i mírná digitální deformace dovedou.

Film ORĪGĪ v choreografii Václava Kuneše a v režii Tomáše Vlčka vznikl v rámci mezinárodní projektu CLASH! a na téma „souboj tanečních stylů“, ale jde vlastně spíš o vzájemné představení vášně k tanci a nalezení společné řeči tří tanečnic. Postupně se setkávají v tanečním studiu, které na plátně vypadá jako obrovský nekonečný prostor – Fanny Barrouquére s baletními špičkami, ale provokativně kánon klasického tance porušující, Francesca Amante s divokou krví tance pouličního a Simona Machovičová v podpatcích a svůdností tance klubového, všechny flexibilní a dynamické až k ustrnutí nad možnostmi lidského, tanečního a tančícího těla. Jejich exhibice není soutěží, ale přehlídkou exprese skrze tanec. Rychlé střihy si pak pohrávají s těly v prostoru, detaily nohou, obuvi, modifikací obrazu, je to ten případ, kdy nad choreografií taneční existuje ještě choreografie střihu.

Through Glass choreografky Sylvy Šafkové a režiséra Marka Partyše spojuje tři prostředí, z nichž potemnělý interiér městského autobusu působí jako neúprosná svazující realita, z níž taneční fantazie uniká do dalších světů. Jedním je tichý les, příroda plná vláhy a hebkosti zahánějící nepokoj, ale právě v ní se objevuje znepokojující artefakt, zrcadlo. Druhou je filmaře a choreografy stále více fascinující interiér Nové scény Národního divadla, který není jen dědictvím brutalistní architektury, ale svými oblými prvky a prostorovým řešením akcentujícím spirálu připomíná základní stavební vzorce makro i mikrosvěta. I zde funguje především rychlý střih a polocelky, díky nimž nestačí oko diváka spočinout v prostoru tak, aby se stal rámem a pozadím taneční akce, ale stěny tančí spolu s umělci. Kdo Novou scénu zná, zná i ta zákoutí a pohledy, ze kterých se točí hlava i bez tance, a ví, jak lákavé jsou pro oko kamery. Snad by Nová scéna sama měla vždy figurovat ve výčtu účinkujících… (Tančí Simona Machovičová, Francesca Amante a Václav Kuneš).

Film Ohně stroje v režii Jaroslava Brabce přivádí diváka jako jediný do reálné situace, ale dojde opět k prolnutí reality a snu. Zastiheme v něm trochu znuděného Davida Prachaře coby arbitra konkurzu mladých tanečníků. Ani pokusy o bodrý humor a šovinistické komentáře ho neuchrání před spánkem, a pak už jen můžeme hádat, kdo s ní a kdo se komu zdá, jestli noční můra porotce polyká každého příchozího anebo se sám propadl do tanečního snu těch ostatních. Opět Simona Machovičová, Francesca Amante a tentokrát spolu s nimi Fiip Staněk rozviřují každý svůj oblíbený pohybový slovník a nakonec v surreálném prostoru konfrontují a vtahují do hry i čtvrtého, (trochu) nedobrovolného účastníka. Je snad zbytečné zmiňovat se o fascinující kvalitě pohybu každého z tanečníků… Filmová kamera si hraje také s protisvětlem, které dokáže vytvořit opět jiný a nepoznaný prostor (přičemž je zřejmé, že snímek vznikal ve stále stejném tanečním studiu), sama je také hojně v pohybu, ale dopřává divákovi i chvíle oddychu a zklidnění.

O nových tanečních filmech 420PEOPLE a jejich potenciálním významu jako trendsetterů jsme sice už psali, ale divácký zážitek je pokaždé jiný (byť pokaždé pozitivní – není to už trochu nuda? Nechcete pro změnu natočit něco špatného, aby si kritika alespoň trochu smlsla?) a proměňuje se i prostředím. Možnost získat stálý online přístup k titulům z žánru dance for camera by byla samozřejmě skvělá a bylo vítané, že alespoň v čase karantén jsme ji měli. Ale živému zážitku – jakkoli bizarně takové označení asi vypadá ve spojitosti s filmem – se nakonec stejně nic nevyrovná.