FOK pobavil posluchače „symfonickou kavárnou“. Baborák pokřtil CD

I v rámci letošní sezóny Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK zazněl tradičně pražský kus. Byla to světová premiéra skladby Ondřeje Brouska (1981), kterou pojmenoval Pražská kavárna (2021). Skladatel Ondřej Brousek se kromě symfonické hudby věnuje tvorbě hudby scénické, filmové a televizní. Jak již název napovídá, skladba, která byla v rámci koncertu premiérována, je uměleckou reflexí kavárny, v níž se u stolů schází poměrně pestré publikum: umělci, opilci a, jak tomu bývalo zejména v době největšího rozkvetu věhlasných pražských kaváren, avantgardisté. Představme si kavárnu Slavii, Louvre či Arco v prvních dekádách dvacátého století. Vzpomeňme si na velké osobnosti, jež patřily mezi jejich návštěvníky – Franze Kafku, Maxe Broda, Jiřího Koláře. V programu uvádí dramaturg FOK Martin Rudovský citát politika Jana Schneidera, jenž výstižně charakterizuje tuto kavárenskou atmosféru: „Hudebně vyjádřeno, zvukem kavárny je poly- až kakofonie, nikoliv gregoriánský chorál.“ Takto zvláštní zvukové prostředí se Brouskovi podařilo vytvořit.

Jako první přicházejí do kavárny umělci. V první větě si všímáme četných dynamických kontrastů, vrství se témata a proměňují se nálady. Plný orchestrální zvuk se střídá s něžnou melodií harfy, která se vznáší nad ostinatem v houslích. Slyšíme tu nejrůznější výrazy od lyrické zpěvnosti po patetické fanfáry. Tato hudba se stále vyvíjí, jako by znázorňovala pohyby umělcovy duše a neutuchající víření tvůrčích nápadů.

Následující věta, jež dle názvu vykresluje intelektuály, se hned od začátku vyznačuje až puntičkářsky precizním rytmem. Ozývá se ale i klasický valčík – tito intelektuálové se zdají být poněkud konzervativní. Uprostřed kultivované diskuse vedené navzájem si odpovídajícími nástroji se najednou ozve podivné kvákání – této zvláštní barvy jsou schopny žestě hrající s dusítkem. Kavárenští mudrci se však nenechají vyvést z rovnováhy a pokračují ve své důkladné rozpravě. Jejich doslova vážná hudba se zase přeruší fanfárkou a pizzicatem dechů, jež přehání a paroduje precizní rytmus houslí.

Pozoruhodný byl bláznivý průvod opilců z třetí věty. Ti do poctivé Pražské kavárny vlítli doprovázeni fortissimem bicích a žesťových nástrojů. Slyšíme v tom i navýsost zvukomalebné cinkání a bouchání. Divoká kuráž se v závěru věty zklidňuje, přichází po ní nádherné sólo houslí – zákonité filozoficko-lyrické zakončení bezstarostného večera, jak to známe například z obrazu od Viktora Olivy vyvěšeného v kavárně Slavia, jehož postava, Piják absintu, u stolečku v koutku liduprázdného salonku právě prožívá takové melancholické ztišení.  

Nepochybnou kulminací celé skladby se stala věta nazvaná Avantgardisté. Z hlediska hudebního je se svou téměř manýristicky pojatou emotivitou naprostým opakem první věty. Začala zvukovou masou, jež nejvíce připomíná ladění orchestru před začátkem samotné skladby. Disonantní akordy bez jasných rytmických kontur najednou přerušil zvon chřestítek, která zvonila tak dlouho, až se z publika začal ozývat smích. Tento zvon se uprostřed komplikovaného vrstvení rytmů ozval párkrát a pokaždé nemohlo publikum zadržet smích. Po doznění se dirigent obrátil do hlediště, pozvedl orchestr a všichni vydali zvučné „ha!“. Přehnané porušení veškerých pomyslných klasických pravidel dosáhlo v této části potřebného komického efektu.

Závěrečná věta Pražské kavárny, Elita a její boj, je charakteristická temnou, pochmurnou zvukovou barvou, s níž kontrastují vysoké tóny flétny v krásné melodii. Na konci závažného dramatického souboje však zazní píšťalka, jež tento dojem hned odlehčí.

Všechny své postavy líčí Brousek s důvtipem. Předvedená s velkým citem pro detail, působila tato skladba zábavně a místy i dojemně, a když jsme se nad některým z návštěvníků této kavárny smáli, bylo to myšleno v dobrém. Poté, co skladba dozněla, publikum na pódiu nadšeně přivítalo skladatele. Premiéra Pražské kavárny tak měla velký úspěch.

Následoval Koncert pro lesní roh a orchestr (1958) od skladatele Jiřího Pauera se sólistou Radkem Baborákem. Tento věhlasný interpret je znám nejenom v Česku, ale i v zahraničí. S úspěchem koncertuje v Německu, kde také dlouhodobě působil jako první hornista Mnichovské a později i Berlínské filharmonie. Mimořádně si oblíbili jeho brilantní techniky i posluchači v Japonsku. Skladatel Jiří Pauer (1919–2007) patří mezi nejvýraznější autory hudby pro sólový lesní roh s orchestrem. Jeho díla se vedle skladeb Petera Maxwella Daviese a Paula Hindemitha se samozřejmostí zařazují na program mezinárodních interpretačních soutěží. 

Koncert pro lesní roh a orchestr je náročnou skladbou, vyžadující od sólisty virtuózní zacházení s nástrojem. Zejména prostřední věta, Adagio, počítá s velikou dechovou výdrží, jiné naopak s přesným staccatem. Nechyběly ani působivé sólové plochy, na nichž Baborák předvedl nejrozmanitější témbry a dynamické odstíny svého nástroje. Publikum to vřele ocenilo, a sólista se tak musel vrátit na pódium, aby zahrál přídavek. Tím byla, Baborákovými slovy, „smutná píseň“ z jeho čerstvě vydaného alba, které nahrál spolu s FOK pod taktovkou Tomáše Braunera.

Druhá část koncertu přenesla posluchače do doby fin de siècle, kdy Friedrich Nietzsche psal filozofická pojednání a Richard Strauss komponoval symfonickou hudbu. Jak víme, poněkud metafyzicky se spojili v symfonické básni Tak pravil Zarathustra. Toto Straussovo dílo sice neilustruje přímo Nietzscheho text, ale do jisté míry s ním rezonuje. Nietzscheho značně pochmurný výraz transformuje v „symfonický optimismus“ a promítá naděje i touhy do nadcházejícího dvacátého století. Podle dramaturga Rudovského by o styčných bodech těchto dvou zásadních děl mohli jejich autoři rozmlouvat třeba právě v takové Pražské kavárně. Symfonická báseň Tak pravil Zarathustra se v provedení FOK setkala rovněž s oceněním publika a uzavřela celý večer.

V rámci jednoho koncertního večera tak zazněly naprosto odlišné skladby, které vznikaly ve více než stoletém časovém rozpětí: odlehčený vtipný kus plný technických fines, solidní koncert s promyšlenou strukturou, jehož autor navazuje na romantický odkaz, a nyní již zcela klasická symfonická báseň z konce devatenáctého století. Odvážná kombinace různých vrstev repertoáru se povedla na základě dobře promyšlené dramaturgie. Každé ze tří zvolených děl se situuje, i když odlišnými způsoby, do dvacátého století a nabízí – ať už ve tvaru nadějeplné předtuchy, reflexe očitého svědka či ironicko-nostalgické vzpomínky – vhled do této doby. Secesní interiéry Obecního domu se jakoby proměnily v prostor metafyzické Pražské kavárny, v níž je takové setkání možné.

Tomáš Brauner a Radek Baborák
24. listopadu 2021, 19:30 hodin
Obecní dům, Smetanova síň

Program:
Ondřej Brousek: Pražská kavárna (světová premiéra)
Jiří Pauer: Koncert pro lesní roh a orchestr
Richard Strauss: Tak pravil Zarathustra, symfonická báseň op. 30

Účinkujicí:
Radek Baborák – lesní roh
Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK
Tomáš Brauner – dirigent