Fantastická Česká Sinfonietta na Smetanově Litomyšli vyzněla fantasticky

Česká Sinfonietta pod vedením Radka Baboráka se představila na koncertě v Litomyšli v prostředí druhého zámeckého nádvoří 25. června 2017. Rok poté, co účinkovala na předchozím ročníku festivalu a její koncert byl přenášen Českou televizí. Adjektivum v názvu článku, které jsem použil, nevyplývá vůbec z nějaké neskromnosti kohokoliv. Program večera jen směřuje k hlavnímu bodu - Fantastické symfonii Hectora Berlioze a nese se vlastně celý na křídlech fantazie. Proto slůvečko fantastická, bez přídechu namyšlenosti či marketingových vynálezů doby. Proto ona forma nadsázky v názvu programu koncertu - "Fantastická Česká Sinfonietta". Aktéři koncertu jsou naopak lidé skromní a pokorní ke kumštu.

V prvé části koncertu zazněla ouvertura Egmont Ludwiga van Beethovena a Dvořákův tolik známý Koncert pro violoncello a orchestr h moll. Ve druhé části večera zmíněná Fantastická symfonie Hectora Berlioze. Sólistou večera byl renomovaný německý violoncellista Julian Steckel (narozen 1982), jenž působí jako profesor na Rostocké univerzitě, žije v Berlíně a vystupuje jako sólista s předními světovými orchestry.

O České Sinfoniettě jsem již loni psal (recenze zde), leč je nutno zopakovat její charakteristiku, neb není dosud obecněji známa tak jako zavedené pražské symfonické orchestry. Sdružuje profesionály zmíněných orchestrů a komorních ansámblů, na všechny je kladena laťka vysoké míry profesionality. Nikdo zde “nedožívá”, aby jen nějak “přežil”, orchestr musí mít u každého pultu tvůrčí osobnost. Pokud budu charakterizovat, že je tento orchestr složený z renomovaných sólistů, pak nenadsazuji. O Radku Baborákovi asi nemusím psát, že byl hornistou Mnichovské a Berlínské filharmonie, to je celkem v povědomí hudebního světa dostatečně známé. Česká Sinfonietta byla založena právě Radkem Baborákem po jeho osamostatnění a volbě nového zaměření hudební činnosti, kam náleží také obor dirigování, jenž přitahuje řadu muzikantů, ba i pěvců.

Chápu to dobře, muzikant je v podřízeném postavení vůči dirigentovi, jedná podle jeho dramaturgií, koncepcí a přání, je povinen tvořit a neustále se něčemu přizpůsobovat, být pověstným kolečkem v mechanismu převodovky. A tak někteří hudebníci zatouží po taktovce, aby oni sami mohli udávat koncepci skladby, její tektoniku, tím de facto tempa, dynamiku, výraz, styl. Jistě velmi rychle zjistí, zda pro tuto činnost mají správné předpoklady. Již velkému dirigentovi Hansi von Bülowovi je připisován slavný výrok či spíše bonmot, že dirigování je obor, kdy vylezete s taktovkou na pódium a buď vám to jde hned, nebo se to už nikdy nenaučíte… Potvrzoval to ostatně i takový velikán, jakým byl Karl Böhm, a je známo, jak se díky naprosto fatální shodě okolností zrodila dirigentská kariéra Artura Toscaniniho. Dirigování žádá jistě sluch a rytmické schopnosti v nadprůměrném vydání, co nejhlubší znalosti z harmonie, forem, polyfonie, žádá se dobrá úroveň hry na klavír, učí se hra partitur.

To by ale vše ještě nestačilo, dirigent musí mít charisma, kterým přesvědčuje prakticky i interpretačně. Pokud by toto Radek Baborák neměl, nemohl by tento typ orchestru založit, natož dlouhodobě vést. Muzikanti jsou lidé na dirigenty nároční, jen tak u nich někdo neuspěje, musí je silně přesvědčit z mnoha pohledů. Jakmile hudebníci vycítí, že dirigent tápe, že neví, co chce, či snad nerozpozná kazy, jimi i třeba uměle schválně vytvářené, jeho snahy budou marné. Pokud ale naopak muzikanti vycítí, že dirigent umí a zná, pak mu obvykle rádi vyhoví i v tvrdých požadavcích. To druhé je případ Radka Baboráka v nové životní roli, je dirigentem – praktikem s výbornými sluchovými dispozicemi, jeho orchestr přesvědčí laděním, k němuž se upíná veliká pozornost. Ano, hraje oblíbený program, neboť muzikanti vysokých kvalit se scházejí dobrovolně. Oni se tím neživí, to je na tom to krásné! Jejich očividná, nakažlivá radost z tvoření plyne právě z toho, že skladby jim nikdo nevnucuje jako v jejich profesi, kdy musí hrát cokoliv, ba jakoukoliv slátaninu, kterou si někdo vymyslel. Živí se tím, v tom je ten středobod relativní nesvobody, nicméně zde hrají pro potěchu, pro ryzí radost z tvoření. Proto Radek Baborák vybírá skladby z osvědčeného odkazu velkých mistrů.

Program koncertu otevřela ouvertura Egmont Ludwiga van Beethovena. Nejen zde, ale u všech skladeb tohoto mistra vrcholného klasicismu se pozná velmi rychle dirigent i orchestr. Snad jako u žádného jiného skladatele. Rovnováha obsahu a formy je zde mimořádná, nároky na perfektní ladění a zvukovou vyrovnanost značné. U Beethovena se ihned poznají technické kvality orchestru, míra preciznosti ladění dechových nástrojů (dodnes mě ladění v Beethovenovi doslova fascinuje na starých nahrávkách NBC Symphony Orchestra, který si v USA vytvořil obdobně Arturo Toscanini). Skladba zazněla od vstupu Sostenuta, přes hybné hlavní téma v Allegru, veleznámé druhé téma v As dur dostávalo ostrý rytmický charakter, až po hudbu vítězství Allegra con brio, hranou v plném, lesklém, leč stylově vyváženém fortissimu. Přesvědčivě nalézala interpretace skladby vrchol – Egmont sice zahyne, leč myšlenka vždy vítězí. Skladba vyzněla v plném stylovém lesku. Bravo!

Pro jednu z nejslavnějších velkých instrumentálních forem Antonína Dvořáka, jeho Violoncellový koncert h moll, si pan Baborák získal renomovaného německého violoncellistu – Juliana Steckela. V pětatřiceti letech jde o již zřetelně vyprofilovaného umělce (neb v pětatřiceti letech jsou obvykle generačně karty “rozdány”), technicky výborně vybaveného, který hraje Dvořáka s obrovským výrazovým záběrem. V první větě se na chvíli zazdálo, že představuje typicky německou interpretační školu pevného, leč poněkud strohého uchopení. Jakmile se však aklimatizoval, douvolnil na pódiu Litomyšle, prokázal, jak dovede vycítit a převést do silného výrazu Dvořákovu typickou vřelost, roztouženost i něhu. Jeho vzácný nástroj z Cremony z oblasti Lombardie z roku 1685 samozřejmě podpořil rezonančně krásu jeho tónu, schopnost široce rozkročené romantické dynamiky až po nejjemnější, ale vždy intonačně pevná, něžná pianissima. Imponující bylo krásné, kultivované frázování a členění hudebních frází. Skladba získala pod vysoce funkčním, neokázalým, leč exaktním dirigentským gestem Radka Baboráka poetický vzlet s patřičným využitím virtuózního lesku sólového nástroje. Zásadní zde je, že výrazový vzruch a symfonická závažnost stála zcela v rovnováze s brilantně zahraným sólovým partem. Byla radost poslouchat tu míru technické jistoty umocněnou vyhmátnutím harmonické plnosti sazby díla (a jistě také nenapodobitelnou akustikou prostředí). Nemohu nezmínit vzácnou zvukovou symbiózu tónů violoncella a sóla houslí paní koncertní mistryně orchestru. Zda hraje na podobně vzácný nástroj jako sólista večera, mi není známo, nicméně souznění obou hlasů nemohlo neupoutat pozornost.

Berliozova Fantastická symfonie je dílo skutečně mimořádné. Má podtitul Episoda ze života umělcova, bylo inspirováno silným přetlakem emocí. Jak jinak než kvůli osudové ženě… Berlioz byl obdivovatelem především Beethovena, proto dramaturgicky volená osa Beethoven – Berlioz. Francouzský skladatel jako první představuje příznačný motiv, zvaný idée fixe, který zosobňuje ve svých skladbách. Berlioz jako primární melodik přináší neobyčejně objevitelskou instrumentaci s novými, do jeho doby neslýchanými barvami, svou osobností si podmaňoval velké romantické duchy své doby, Liszta, Wagnera, ale budiž zdůrazněn i náš Smetana, když jsme na jeho jménem zaštítěném festivalu! Celé takzvané novoromantické hnutí má Hectora Berlioze na prvním místě ve výrazu netušených představ, fantazií a emocí, které předznamenaly jednu stylovou epochu.

Fantastická symfonie je náročnou skladbou, nehrává se i proto často, ač melodický náboj je silný a její druhá část – Na plese – bývá hrána i v populárních úpravách. Personifikace hudební myšlenky, virtuózně koncipovaná v pěti programních částech symfonie (programnost ostatně navozuje již Beethoven v Pastorální symfonii F dur), je velmi náročná pro orchestr, ale také pro dirigenta, kvůli obtížné tektonice celku s krystalizací příznačného motivu v celé rozsáhlé pětivěté skladbě. Radek Baborák může budit zdání praktického muzikanta s mnoha jeho nezastupitelnými přednostmi, leč již poněkud vzdáleného světu velkých koncepcí, abstrakcí myšlení coby jakéhosi intelektuálního balastu. Nic takového! Zdání v životě moc často klame, podporováno polopravdami různých závistivců. Pan Baborák stojí před hudebníky – mistry svých oborů, oni nečekají od dirigenta teoretické fráze, přednášky z estetiky, nýbrž jejich převedení do praxe bez nudných a často i zbytečných výkladů. Těch si oni zažívají často dostatek. A pan Baborák, vzdor oněm šířeným polopravdám (jak jinak v muzikantském světě a k tomu v Čechách), je muzikant s výborným tektonickým myšlením. Nehraje si před světem na intelektuála vysokých myšlenkových kapacit, on jím ale vnitřně prostě je, ač se jím ale okázale nestaví.

Umí nepateticky a zcela věcně postavit rozsáhlou skladbu tak, že je posluchač každou minutou vtahován do hry a překvapován. Od Larga první části Sny a vášně, od jemné pianissimové dynamiky až po představení idée fixe v krásné intonaci fléten, která prostupuje celou symfonií a nutno ji dirigentsky rozvíjet, artikulovat. Druhou část – Na plese – nechal Baborák široce rozezpívat ve valčíkové melodii, kterou tvárně stupňoval. Ve středním úseku však nechal zřetelně vyznít hlavní téma z části oné úvodní idée fixe, programně jde o obraz milované ženy, která je skladatelovým osudem. Třetí část, nazvaná Scéna na venkově, je uvedena nádherným sólem anglického rohu, jemuž odpovídá sólový hoboj, postavený do oné odpovědi panem Baborákem z arkád zámku. Duch letního večera nám spojuje nejen skvělá hra, ale i skutečná letní atmosféra pohody, nebe bez mráčků (Brahms České filharmonie, nešťastně postižený hlukem lijáku, se naštěstí nezopakoval ). Zpěv letního večera umocnila široká melodie v krásném Adagiu F dur, bezvadným frázováním přesně členěného šestidobého taktu. Čtvrtá část, zvaná Cesta na popraviště, kdy se ve fantazii umělci zdají hrůzné sny, dostala dramatickou údernost v Allegrettu, až po pochodový charakter hudby v B dur. Dirigent stupňuje výrazovou intenzitu až k sólovému zvuku klarinetu a jím přinesené idée fixe.

Vrchol symfonie představuje Rej čarodějnic (Sabbat čarodějnic), od klarinetového sóla až po sugestivní údery zvonů, po nichž zavládne výborně dirigentem vyzdvižené unisonové téma chorálu Dies irae v Allegru. Rondo Sabbatu je zpracováno ve fugu výrazného účinku. Vystupňovat Sabbat dirigentsky do vrcholícího fortissima je tektonicky nesmírně obtížné. Sugestivní furioso zkázy a emocí bylo ve vrcholu symfonie impozantní, protože dobře rozvržené v nárůstu dynamiky. Potřetí nutno říci: „Bravo!“ Za dramaturgickou volbu i za interpretaci. Fantastická symfonie zazněla na Smetanově Litomyšli, dle slov dramaturga Vojtěcha Stříteského, teprve podruhé. Podruhé, leč opravdu fantasticky, abych potvrdil již naznačené v názvu článku.

Dirigent ozrcadloval nejen v gestu, ale především v sugestivní mimice výraz hudby, jenž se zračil na tvářích hudebníků natolik zjevně, že mu nelze nepodlehnout. Ta míra radosti, vášně, zanícení, ta míra koncentrace vepsaná do obličejů hráčů je ohromná a nebýváme jí často svědky. Budu ale raději mluvit za sebe a ne v plurálu. Nebývám často svědkem, aby orchestr nejen skvěle ladil, byl v souhře bezchybný, nikde nezaváhal v předlouhém programu, ale aby předvedl i imponující spektrum dynamiky od jemných pianissim až po impozantně břeskná fortissima. Aby se muzikanti viditelně opájeli hudbou, ač celé odpoledne tvrdě zkoušeli bez jakékoliv vynechávky celý program (!!!)… Čekal bych, že se projeví obyčejná lidská únava… Neobjevila se. Pan tympánista asi nejen mne upoutával mimikou obličeje tak výraznou, že by to bylo po natočení kamerou bez hudby až na psychologické sondy… Tu úsměv, když od tympánů vnímá podařené sólo hoboje a klarinetu, tu svraští obočí, když hornista znatelně dodýchnul v triu lesních rohů moc slyšitelně, jindy se mu doslova radostí rozzáří celá tvář, když violoncellista dosahuje fantastických pianissim až na prahu hratelnosti. Pane tympánisto, bravo, bravissimo a díky za tu úžasnou radost z hudby, duše z toho doslova pookřeje, že lze skloubit radost a perfekci, že jsou tato slova v symbióze.

Ale kdysi mi jeden vynikající muzikant řekl: „Všimni si, že kdokoliv vykonává svoji činnost lehce, s nadhledem, tak ten ji prostě umí. Kdo se namáhá, trápí, potí, ten tu činnost zkrátka neovládl, není pro ni zrozen…” Tato idea se mi vnucovala po celý koncert. Je totiž charakteristická pro tento večer. A recenze má za úkol v první řadě býti charakteristikou, má býti svědectvím a zprávou o dosažené míře kvality toho kterého uměleckého snažení. Koncert nenarušilo nešťastně běsnění živlů jako Brahmse České filharmonie, takže mohu s čistým svědomím vyjádřit číselně zprávu o míře dosažené kvality večera. Ta přemíra radosti z tvoření byla fantastická, a tak za ni obzvláště děkuji. Nebývám jí pohříchu častým svědkem. Ach, ta lehkost v činnosti, ta je opravdu nakažlivá! Panu tympánistovi zasílám za jeho hru i skvělý mimický výkon večera tatáž procenta zvlášť, báječné a super nakažlivé!

Hodnocení autora recenze: 100%

 

Smetanova Litomyšl 2017
Fantastická Česká Sinfonietta
Dirigent: Radek Baborák
Julian Steckel (violoncello)
Česká Sinfonietta
25. června 2017 Zámecké nádvoří Litomyšl

program:
Ludwig van Beethoven: Egmont, orchestrální předehra op. 84
Antonín Dvořák: Koncert pro violoncello a orchestr h moll op. 104
=přestávka=
Hector Berlioz: Fantastická symfonie op. 14 „Epizoda ze života umělcova”

www.smetanovalitomysl.cz