František Zahradníček ve druhé třetině

Kdo viděl zahajovací ceremoniál Mistrovství světa v hokeji 2015 a basbarytonistu Františka Zahradníčka slyšel zpívat Kde domov můj, nezapochyboval jistě ani na okamžik, že hymna je ve správných rukou, respektive že zazněla ze správného hrdla. A bylo to nejen proto, že ji zpíval sólista Opery Národního divadla v Praze. 
Pokud vím, Františku, ty hokeji pouze nefandíš, ty ho také amatérsky hraješ.

Hraju za klub HC CODA Praha a letos jsme dokonce vyhráli Pražskou ligu ledního hokeje. Jak název našeho klubu napovídá, založili ho hudebníci, i když v současnosti v něm už nepřevládají. Po nástupu do Národního divadla jsem zjistil, že hokej chodí hrát i pan dirigent Chalupecký, takže se s ním potkávám také na bruslích, i když jen občas.Pro vás oba se noty a hokej prolnuly v případě opery Martina Smolky Nagano, kterou před časem uvádělo Národní divadlo a v níž jsi zpíval.

Zpíval jsem roli Kanadského brankáře a Jan Chalupecký Nagano dirigoval. Tahle opera nás opravdu bavila. Hlavně ve druhém jednání, kdy se odehrávaly akce na ledě a kdy nás řídil v dresu rozhodčího, s helmou na hlavě a se soudcovskou píšťalkou. Žádné pouhé raz-dva-tři taktovkou, ale občas byla taktovka a občas byla píšťalka.

Kdybys přirovnal svou operní kariéru k hokejovému utkání, ve které třetině se teď nacházíš?

Řekl bych, že ve druhé. Už mám rozehráno, ale doufám, že si hru ještě užiju.

Když jsi byl malý, lákal tě víc hokej, nebo hudba?

Sport mi byl bližší, ale měl jsem dva starší sourozence, kteří se učili hrát na kytaru. Rodiče usoudili, že když mí sourozenci jsou pilní a úspěšní, mně to půjde taky, a zapsali mě do „lidušky“. Moje přání, že chci hrát na bicí nebo aspoň na trubku, neprošlo – bydleli jsme v paneláku. Byla mi přidělena zobcová flétna a pak jsem přešel na klarinet a saxofon. Nelitoval jsem toho a později se mi to i hodilo, protože mi to umožnilo strávit základní vojenskou službu u Ústřední hudby Armády České republiky. V té době jsem už uvažoval o tom, že bych chtěl hudbu dělat profesionálně. Hrál jsem devět let v Hudbě Hradní stráže a Policie České republiky a současně jsem začal studovat zpěv. Zpočátku na konzervatoři a pak soukromě u Luďka Veleho a poté na Akademii múzických umění u Ivana Kusnjera.

A tvůj vstup na jeviště?

Tam jsem původně namířeno neměl. Dá se říct, že na jeviště jsem se dostal proto, že v orchestřišti měli plno.

Jak to?

V orchestru teplické operety, kam jsem se šel zeptat na možnost spolupráce, místo nebylo. Ale poslali mě o patro výš, kde sídlil sbor, a tak jsem se stal členem sboru. Pak jsem při studiu zpěvu hostoval v ústecké opeře. Když jsem byl v posledním ročníku na Akademii múzických umění, byl jsem pozván na předzpívání do pražského Národního divadla a pan Průdek mi nabídl roli Masetta. To bylo v roce 2000.

Masettem tvá operní kariéra začala, ale za léta v angažmá v Národním divadle a hostování na jiných scénách máš nastudováno úctyhodné množství dalších rolí. Pokud bychom zůstali u paralely s hokejem, které role bys nominoval jako zásadní hráče do svého operního mužstva?

Především ty mozartovské. Nejenže jde o krásné role, ale navíc jsou skvělé pro hlasovou hygienu. Ty se opravdu nedají jenom takzvaně „hodit na výraz“!

Co tím myslíš?

Jsou opery, třeba opery dvacátého století, které snesou větší míru exprese, větší parlando, ale to u Mozarta nejde. V jeho operách musí zpěvák zpívat enormně čistě a stylově, prostě dělat co nejlíp, co nejpregnantněji vokální řemeslo.Kdo by tedy byl ve tvé „mozartovské pětce“?

Masetto, Papageno, Figaro, Don Alfonso a Leporello. Masetta a Papagena jsem zpíval, Figara, Dona Alfonsa a Leporella zpívám pořád, a to velmi rád.

Tyhle role tě provázely nebo provázejí po řadu let. Jak to udělat, aby role zpěváka neomrzela?

To udělal už Mozart. Mozartova hudba má takovou sílu a jeho role jsou tak krásně napsané, že nemůžou omrzet. Uvedl bych asi tento příklad: prošel jsem všemi třemi basovými rolemi v La traviatě, pro mě má Traviata maličko kolovrátkový nádech, jakkoli je to skvělá opera, a oposlouchala se mi. Mozart ne. Když jsem naposledy zpíval Leporella, tak třeba ve scéně večeře jsem zase měl pocit, „že mi stojí chlupy na těle“.

V kolika inscenacích jsi Leporella dělal?

V pěti, počínaje replikou inscenace Václava Kašlíka a konče inscenací současnou v režii Martina Kukučky a Lukáše Trpišovského. Myslím si, že role Leporella je napsaná tak, že čím je zpěvák starší, tím se na tuhle roli hodí líp. Leporello má mnoho psychologických poloh. Podle mého názoru víc než Giovanni, jakkoli Giovanni je na první pohled asi efektnější postava. Ano, je to zajímavý chlap, měl by mít obrovské charisma, ale v jeho životě už vlastně převládá jen setrvačnost, s níž dobývá další a další ženy. Kdežto v Leporellovi žádná jeho stránka nedominuje, jsou v něm namíchány komické i vážné prvky. A ty jsou velmi různorodé. Vyjděme třeba jen z toho faktu, že slouží takovému pánovi, jako je Giovanni. Je báječné zpívat a vyhrát si ve scéně Leporellova převleku za Giovanniho a stejně zajímavé je hrát a zpívat Leporellův vztek a znechucenost nad tím, že ho jeho pán kdykoli vymění za potřebné alibi.

Znamená to, že bys Giovanniho zpívat nechtěl?

To jsem neřekl. Dokonce jsem ho málem i zpíval!

Jak to – málem?

Před několika lety mě Jiří Nekvasil obsadil do role Dona Giovanniho a já jsem roli začal studovat. Po několika týdnech se však ukázalo, že v době, kdy bylo naplánováno hodně repríz, bude mít divadlo k dispozici dost šlechticů, ale málo sluhů. Tak jsem šel zase „sloužit“. U divadla to prostě někdy tak chodí.

A Figarova svatba?

Pro Figara je to mnoho krásného zpívání, mnoho recitativů, mnoho hraní… Teď, když jsem starší, musím si to Figarovo pobíhání maličko přizpůsobit. Ale já si pamatuju Miloslava Podskalského a to, jak tuto roli zpíval naposledy. Když si vzpomenu, jak si udržel noblesu této postavy, aniž by si přitom hrál na mladého kluka, je pro mě v tomto směru vzorem.Papagena už nezpíváš. Lituješ toho?

Lituju i nelituju. Papageno je vděčná postava. Je to takový lempl – pořád se snaží ulehčovat si život, i když tohle je jen jedna stránka věci. Moc rád jsem ho zpíval v inscenaci Davida Radoka. Přitom by se na první pohled dalo říct, že jeho režie pěvcům zrovna nepomáhala: žádné kulisy, jen jeden velký „hadr“, který se proměňoval. Museli jsme ctít vztahy mezi postavami a přesvědčit o nich diváka. Právě proto se mi ale jeho režie líbila. Navíc David Radok v této inscenaci dokázal něco, co je podle mě podstatné: umožnil divákům prožít to, že přišli na operu. Nenabízel operu jako jakousi činoherní předělávku kusu, ve kterém se bohužel zpívá. Je samozřejmě dobře, že je pryč doba, kdy zpěváci na jevišti jen stáli nebo popocházeli. Nic se ale nemění na faktu, že emoce své postavy zpěvák divákům sděluje prostřednictvím zpěvu. Na to by se měla soustředit pozornost diváka. Všechno, co přitom zpěvák hraje nebo se přitom kolem něj děje, by tomuto účelu mělo sloužit, ne ho oslabovat. Někteří režiséři jako by nevěřili síle hudby. Mají pocit, že pokud do inscenace nepřidají spoustu rekvizit, spoustu postav, které v opeře původně ani nejsou, a spoustu akcí, že to bude hrozná nuda.

Chápu, že s námi zpěváky nemusí být lehké pořízení. Pro režiséra je třeba těžké z nás vydolovat to, co si představuje. Ale je to jeho práce. Měl by to dokázat. Měl by se zpěvákem pracovat na roli nějak lépe a efektivněji, ne nad ním mávnout rukou a říct si: „Vymyslím něco kolem něj, pak se bude dít aspoň to něco.“ Ano, děje se. Ale hudba, ta trpí.

To tedy máme „mozartovskou pětku“ rolí. A co „česká formace“? 

Myslím, že nejlepší role jsou ty, které přijdou ve správnou dobu – například Dvořákův Vodník. Ano, jako mladý zpěvák můžu přijít do divadla a říct si: rád bych zpíval Vodníka. Ale zpívat Vodníka znamená nejen zazpívat příslušné noty, ale být pro diváka přesvědčivý. Každá role chce svůj věk. Teď, když mám dospělou dceru, chápu mnohem víc, proč třeba Peter Mikuláš, který má dcery tři, zpívá roli Vodníka tak krásně. Což o to, on by ji krásně zazpíval i ve dvaceti, ale ne s tím podtextem a hloubkou jako dnes.

Velkou – a hodně odlišnou rolí – je Marbuel v Čertovi a Káče…

Marbuel mě z velkých dvořákovských rolí potkal nejdřív. Měl jsem štěstí, že mě pro tuto roli připravoval pan dirigent Gregor. Byla to obnovená premiéra a on nechtěl, abych do inscenace vstupoval jen po dvou třech zkouškách. Řekl mi: „Uděláme si na sebe čas, budeme pracovat čtvrt roku nebo půl roku a do představení půjdete, až já budu spokojený a vy budete mít z role dobrý pocit.“ A scházeli jsme se ve třech, já, on a korepetitor, a pracoval se mnou na roli takt po taktu. To už zpěvák dneska hned tak nezažije. Kamenná divadla omezují ansámbly sólistů, ti mnohdy rotují po českých a moravských jevištích a málokterý dirigent se může zpěvákovi takto věnovat.

Inscenace Čert a Káča v Národním divadle je velmi hezká, ovšem tuhle operu hrajeme nejčastěji jako dopolední představení. Co to pro mě znamená? Ani tak neřeším, jestli je těžké chodit po jevišti s Káčou na zádech – protože kolegyně jsou rozličné – spíš musím probudit sebe i hlas. Zpívat roli Marbuela v jedenáct dopoledne mě odsuzuje k tomu, že vstávám už před sedmou.

V nedávné premiéře Smetanovy Libuše na jevišti divadla v Plzni jsi poprvé zpíval roli Chrudoše.

Libuše, to je takový prubířský kámen. Pěvecky i herecky a samozřejmě i režijně. Když nějaký režisér netradičně zrežíruje Hubičku, konzervativnější diváci spokojeni nebudou, ale vždycky je šance, že část publika o své představě přesvědčí. Ale běda, kdyby režisér takhle sáhnul na Prodanou nevěstu nebo – nedejbože – na Libuši! Přitom inscenovat Libuši jako alšovské obrazy, to už nejde. Inscenovat Libuši na Měsíci, když to řeknu s nadsázkou, to nejde taky. Já osobně plzeňské pojetí Tomáše Pilaře a Martina Otavy považuju – vzhledem ke zmíněné složitosti Libuše – za povedené, protože je nadčasové.

Nadčasovost téhle Smetanovy opery s sebou ale přináší taky problém pro interprety: jak postavy zahrát, aby ve svých rolích na jevišti jen nepostávali. Libuše, Přemysl, Chrudoš, Krasava… to jsou postavy, které jsou ztělesněním nějaké idey, a udělat z nich živé lidi je náramně obtížné. A co se hudby týče, jsou ty role taky velmi těžké. Samozřejmě, když člověk dostane roli v Libuši, má velkou radost. Když pak otevře noty, protočí se mu panenky. Například velká část Chrudošovy role je napsaná ve vysoké poloze. Má velký rozsah a dramatičnost a polohlasem se vzhledem k velké instrumentaci orchestru opravdu zpívat nedá. Pamatuju si, jak jsem před dvaceti lety sedával v Národním divadle na zkouškách a role Chrudoše se mi moc líbila. Líbit se mi nepřestala, ale jsem upřímně rád, že ji zpívám až teď!V těchto dnech máš před sebou další premiéru a další novou roli – Gorjančikova v inscenaci Davida Špinara na scéně Národního divadla v Praze.

David Špinar je činoherní režisér, ale ctí Janáčkovu hudbu, vnímá její velikou sílu a to, co mu sama nabízí. V činohře, aby měla inscenace gradaci, musí režisér hledat její vnitřní rytmus a tempo. Tady má tohle všechno přímo napsané Janáčkem. Nemusí nic stavět na hlavu ani předělávat. Přistoupit k opeře vnímavě a udělat dobré divadlo pro to, co skladatel napsal, to je nejdůležitější. Pak nezáleží na tom, jestli je režie tzv. tradiční nebo moderní. Podstatné je, aby v inscenaci fungovaly vztahy mezi postavami a aby fungovaly až do konce.

Z tohoto hlediska je opera Z mrtvého domu hodně specifická. Není v ní žádná hlavní role. Po vokální stránce je nejtěžší rolí Šiškov, který má ve třetím jednání dvacetiminutový monolog. Ale tahle opera není lehká pro nikoho. Zpěváci nepřicházejí na svou árii nebo na svůj recitativ, ale až na pár malých rolí jsou na jevišti stále. Všichni si pořád musejí udržet obrovskou koncentraci. Například Gorjančikov – je to vlastně ústřední postava, přestože rozsah jeho pěveckého partu není veliký. To, co představuje, jak se z masy vězňů vymyká, co to znamená pro děj opery, to musí být na jevišti zřejmé po celou dobu a musí to být přesvědčivé.

Sám vím, jak mi vadí, když se jako divák jdu podívat na nějaké představení a na jevišti vidím někoho, kdo si myslí, že si může na chvíli odpočinout, protože na něj není tolik vidět. Jako by si říkal: „Je to jedno, v tomhle chumlu jsem až ve třetí řadě!“ Není to jedno, a v Mrtvém domě obzvlášť. Postavy sice reagují jako nějaká převalující se hmota, ale zároveň každý na to, co se v příběhu děje, musí reagovat individuálně. Všichni jsme pořád „v první lajně“.To jsou čtyři role českého operního repertoáru. Která je pátá?

Doufám, že to bude některá z těch, které teprve přijdou.

A máš nějakou vysněnou?

Já o rolích takhle neuvažuju. Nemám žádná „trumfová esa“, která bych vytáhl jako odpověď na tuto otázku. Jistě, když jsou jasné plány na příští sezonu, můžu si představovat, co bych chtěl zpívat. Ale o obsazení rolí rozhoduje velmi mnoho faktorů. Když do nějaké role nejsem obsazen, nejsem kvůli tomu zapšklý a neuvažuju, jak se k té roli prorvat. Za léta, co jsem u divadla, jsem zjistil, že není čeho litovat. Role, co mě minuly, by třeba nebyly vhodné pro můj naturel, některé role by přišly příliš brzo. Spíš to beru tak, že když mi život nějakou roli přinese a já na ni kývnu, snažím se na ní odvést co největší kus práce. Pokora a trpělivost počkat si na některé role, to se s odstupem času může ukázat jako nejdůležitější.

Děkuji za rozhovor.

Vizitka:
Basbarytonista František Zahradníček je absolventem Akademie múzických umění v Praze, kde studoval u Ivana Kusnjera. V Národním divadle debutoval v roce 2000 jako Masetto v Mozartově opeře Don Giovanni a od té doby ztvárnil mnoho rolí. K nejvýznamnějším patří role v Mozartových operách, a to Figaro (Figarova svatba), Leporello (Don Giovanni) či Papageno (Kouzelná flétna), z dalších například Colline (Puccini – La Bohème) a Marbuel (Dvořák – Čert a Káča). Účinkuje i ve Státní opeře Praha. František Zahradníček byl hostem čtyř ročníků operního festivalu v irském Wexfordu, kde vystoupil jako Malvolio v díle Alessandro Stradella od Flotowa nebo v operách Šarlatán Pavla Haase a v Čajkovského Panně orleánské. V Teatro Lirico di Cagliari účinkoval v Čajkovského opeře Střevíčky. Jako Harašta v Janáčkově Lišce Bystroušce hostoval v Teatro National Sao Carlo v portugalském Lisabonu. S operou Národního divadla Praha několikrát absolvoval turné po Japonsku, kde účinkoval především v titulních mozartovských úlohách. Bohatá je rovněž jeho koncertní činnost, při níž účinkuje s předními orchestry, jako jsou Pražská komorní filharmonie, FOK, SOČR, Pardubická komorní filharmonie nebo Filharmonie Bohuslava Martinů. S těmito orchestry se představil i v zahraničí, například v Německu a v Itálii. V roce 2002 zpíval v newyorské Carnegie Hall na koncertě k poctě obětí teroristického útoku z 11. září 2001. Mezi dirigenty, s nimiž spolupracoval, patří Jiří Bělohlávek, Libor Pešek, Gennadij Rožděstvenskij, Leopold Hager, Asher Fish, John Fiore, Enrico Dovico či Ondřej Lenárd. Vystupoval v inscenacích režisérů Jiřího Menzela, Ondřeje Havelky nebo Jurije Alexandrova.
(zdroj: www.narodni-divadlo.cz) 

www.frantisekzahradnicek.eu

Foto Adriana Voráčková, Hana Smejkalová, Smetanova Litomyšl, Pavel Křivánek, archiv Františka Zahradníčka