Poslední repríza Wagnerova Parsifala v letošní sezóně Národního divadla proběhla v rámci Pražského jara 15. května. A opět to byl triumf Evy Urbanové a dirigenta Johna Fioreho.
John Fiore je miláčkem orchestru i pražského publika a na co v Národním divadle sáhne, to má úspěch. Orchestr pod jeho rukama hraje jako vyměněný, s velkým citem a entuziasmem, a orchestr je u Wagnera zásadní. Bez schopnosti provézt plnohodnotnou symfonickou partituru by se vrcholná wagnerovská mystika zvrhla ve frašku. V komplikované zvukové režii, kdy se skupiny nástrojů ozývaly nejen z orchestřiště (harfy vystěhovali do dolní lóže vlevo, žestě se ozývaly z balkónu vpravo, sbor občas zpíval z galerie a zněl jakoby z hloubi divadelních chodeb) se podařilo Fioremu vše „uřídit“ a stmelit v kompaktní tvar. Nebyla to sice vybroušená interpretace bez chybičky (žesťě), ale byl to zážitek.
Parsifal je opera s jedinou velkou ženskou rolí, Kundry. Eva Urbanová z ní udělala svou další životní roli (po Libuši a Kostelničce). Na nedělním představení zpívala v ohlášené indispozici, ale pokud tohle byla indispozice, jak teprve vypadá plný výkon? Byla naprosto strhující, její hlas kraloval nad všemi plnou silou (bez diskuze – druhý takový soprán momentálně v Česku není) i kultivovaností, ukázala bezchybnou hlasovou techniku, přechody z výšek do znělých spodní rejstříků v plné dynamice, její dramatický výraz se nejlépe ze všech odrazil i v jejím herectví. Naopak Alfonz Eberz (Parsifal) byl nezajímavý hlasově (hodně rozvibrovaný unavený tenor) i vizuálně – hloupý kostým venkovského pasáčka zvýrazňující břicho a podtrhující jeho menší postavu mu hodně ublížil. O ostatních výkonech se dá říci vše, co bylo řečeno již o premiéře: Matthias Hölle byl vytrvalý, solidní a zkušený, leč nevýrazný Gurnemanz, o poznání lépe se vedlo Tomaszovi Koniecznému v roli Amfortase, talentovaný Svatopluk Sem (Klingsor) na sebe upozornil svěžím výkonným basbarytonem, Titurela zpíval Ondřej Mráz. Mně osobně se hodně líbila i šestice Čarovných dívek, jejich dynamický vstup do pochmurné atmosféry asketického mužského světa byl osvěžující, dobře sezpívaný i sladěný. Velké plus pro inscenaci znamenaly zajisté i sbory s posilou Pražského filharmonického sboru (sbormistři Pavel Vaněk a Lukáš Vasilek).
Po hudební stránce tedy představení velmi zdařilé, o té divadelní části mám však pochyby. Jistě – scéna Pavla Svobody byla efektní, s hodně barevnou světelnou režií (Daniel Tesař). Komu by se to nelíbilo, že? Ale byla vskutku moderní a stylová? Módní multi kulti prvky se střídají od buddhismu přes islámský harém až po egyptskou mumii jak z Indiana Jonese. Žádný grál zde není, je nahražen ekologicky čistým přírodním pramenem. Když to sečteme, je scéna spíš neuvěřitelně přeplácaná: zlatá stěna, ústřední pískoviště (hezký nápad pro předehru, ale v průběhu představení dost překáží), za ním proutí, malované kulisy na plátnech, kašírované skály, mohutné pohyblivé trámy hradu s nerez (!) řetězy a ještě se spouští další plachta s jarními kvítky nebo velký měsíc v úplňku, do kterého mohou pěvci dokonce vstupovat. Hodně zbytečného harampádí, které nudu nezaženou a spíš ruší v soustředěném poslechu. (Heřman má ve svých inscenacích nějak zvláštní smůlu na trapné rekvizity, ta plastová mumie nebo labuť s typickým husím zobákem mě dorazila.)
Režie zpěvákům moc nepomohla, spíš naopak. Proč musí sošná Eva Urbanová stále pobíhat kolem pískoviště nebo se válet a koulet sudy kdesi v rohu scény (1. jednání), když pohyb zjevně není její silnou stránkou? Šílenství a potměšilost lze zahrát i jinak. Milostnou scénu také. Pánové jsou naopak velmi statičtí, charaktery i kostýmy (Alexandra Grusková) jsou navzájem téměř nerozlišitelné, všichni připomínají kajícné mnichy. Nepropracovanost gest pak přináší i směšnost – Amfortas je vysloveně hysterický, třepe nekontrolovaně ručičkama. Když chce být proklátý kopím, jak zpívá, čekala bych, že nastaví rytířům hruď. A tak dále. Vizuální stránka a děj zkrátka s hudbou a textem díla dost často nekoresponduje. Nejlépe bylo zavřít oči a pohroužit se jen do poslechu hudby.
Nedělní představení končilo dlouhými ovacemi vestoje. Parsifal se teď odmlčí. Je to představení drahé a na sólisty náročné. Doufejme, že nezůstane jen u jednoho jediného představení v příští sezoně a že odmlka nebude v Národním divadle na dalších sto let.
Richard Wagner:
Parsifal
Hudební nastudování: John Fiore
Dirigent: John Fiore
Režie: Jiří Heřman
Scéna: Pavel Svoboda
Kostýmy: Alexandra Grusková
Sbormistr: Pavel Vaněk, Lukáš Vasilek
Dramaturgie: Ondřej Hučín
Světla: Daniel Tesař
Choreografie: Jan Kodet
Orchestr, sbor a balet opery Národního divadla
Pražský filharmonický sbor
Premiéra 19. března 2011 Národní divadlo
(psáno z reprízy 15.5.2011 v rámci Pražského jara)
Parsifal: Alfons Eberz
Kundry: Eva Urbanová
Amfortas: Tomasz Konieczny
Gurnemanz: Matthias Hölle
Klingsor: Svatopluk Sem
Titurel: Ondrej Mráz
První rytíř grálu: Václav Sibera
Druhý rytíř grálu: František Zahradníček
Panoš: Lenka Máčiková
Panoš: Michaela Kapustová
Panoš: Václav Lemberk
Panoš: Bronislav Palowski
Čarovné dívky, první skupina: Lenka Máčiková / Yukiko Šrejmová Kinjo / Stanislava Jirků
Čarovné dívky, druhá skupina: Lucie Fišer Silkenová / Michaela Kapustová / Kateřina Jalovcová
Altové sólo: Yvona Škvárová
Zero: Palo Kršiak
Foto: H.Smejkalová
Recenzi Pavla Šimáčka z premiéry najdete zde
Rozhovor s režisérem Jiřím Heřmanem najdete zde
Rozhovor s Evou Urbanovou najdete zde
Rozhovor s Tomaszem Koniecznym najdete zde