Hudební spiritualita v zářné interpretaci

Ačkoliv byly v programu avizovány tři skladby, dramaturg Ensemble Opera Diversa Vladimír Maňas před samotným začátkem koncertu posluchačům oznámil záměr o vynechání Emmertových Žalmových písní (1986). Důvodem byla naléhavost a celková durata dalších dvou uvedených opusů, s jejichž interpretací má orchestr hojné, a navíc poměrně čerstvé zkušenosti. Vedle faktu, že Emmertova Symfonie č. 25 (2012) byla v roce 2017 na stejném místě premiérována právě tímto tělesem (tehdy s dirigentem Ondrejem Olosem), lze podotknout, že stejný program orchestr včetně sólistů uvedl i před několika dny na Svatováclavském hudebním festivalu v Ludgeřovicích. 

Koncert zahájila skladba Fratres, jejíž první verzi Arvo Pärt zkomponoval roku 1977. Dílo však existuje v mnoha instrumentacích, z nichž nejčastěji uváděnou je verze v obsazení sólové housle, smyčce a perkuse. Na tomto místě je potřeba zmínit, že jednou z nejpalčivějších otázek pro dramaturgy hudebních těles bývá výběr prostoru konání toho kterého koncertu – v případě uvádění duchovních skladeb obzvláště. S kostelem sv. Augustina je však Ensemble Opera Diversa díky své zdejší každoroční hudební produkci náležitě obeznámen. Všichni interpreti byli umístěni na kúru, což mělo za následek poněkud ochuzený vizuální zážitek přítomných. Tento tah však nelze jinak než ocenit. Již úvodní tóny sólových houslí, linoucí se k zády otočeným posluchačům, předjímaly hluboký duchovní zážitek. Melodický hlas svěřený sólovým houslím se zde vyznačuje intenzivními a neustále gradujícími party, kdy harmonii doplňující orchestr kontrastně nabízí pokojné, leč rovněž gradující pasáže. Jejich vzájemné střídání a kontrastní doplňování zaznělo velmi distingovaně, s náležitým důrazem pro čitelnost veškerých hlasů. Ty uspokojivě zaplnily prostory kostela, jímž rezonovaly zejména dlouze držené tóny kontrabasů, klíčové pro meditativní charakter skladby. Asi desetiminutové exaktní provedení Fratres tudíž úspěšně splnilo symbolickou roli jakéhosi předkrmu před téměř hodinu trvající Symfonií č. 25 Františka Gregora Emmerta.

Předposlední dokončená symfonie z rozsáhlého katalogu Emmertových skladeb je předepsána pro sólovou violu, varhany, mezzosoprán a smyčce. Skladba nese podnázev „K tobě byl poslán anděl“, který vychází z textu mariánské modlitby svaté Kateřiny Sienské. Výběr veršů této modlitby zároveň skladatel použil ke zhudebnění druhé věty Den milosti – Canto d’amore. Sólová mezzosopránová pasáž, která zahajuje první větu Vinice – Canto sperare, a tedy i celou skladbu, dala ihned vyniknout umu Jarmily Balážové. Melodie, protkaná disonantními intervaly malé sekundy a tritónu, vyžaduje nejen náležitou intonační přesnost, ale také citlivé rozlišení v dynamických změnách, příznačných pro celou skladbu. Balážová úspěšně přichystala půdu pro nástup kontrapunktické plochy celého orchestru, kde však mezi bohatými disonancemi a clustery jednotu udržuje navrátivší se hudební motiv v prvních houslích. Důmyslně pak Emmert využil sólových, interpretačně poměrně náročných vstupů sólové violy a varhan, a to zejména ve druhé a třetí větě Trním korunován – Canto doloroso. Zde bratři Milan a Marek Paľovi dostali značný prostor pro nástrojový dialog, který posléze doplnila sestupná chromatická melodie mezzosopránu.

Při nástupu celého orchestru pak varhany neupozadily jakýkoliv paralelně probíhající part, zatímco v nahuštěných a mohutných sólových pasážích plně využily akustické možnosti nástroje i samotného prostoru – známka jak skladatelova, tak interpretova porozumění pro registraci a roli nástroje v rámci opusu. Zřetelné a efektivně provedené kontrastní části vyvrcholily ve čtvrté větě Jsi mým přístřeším pod hvězdnou oblohou – Canto caritatis, kde Emmert zhudebnil mariánskou modlitbu Gertrudy von Le Fort. Zhudebnění konkrétních veršů „Raduj se, Panno Maria!“ a „Blahoslavení jsou ti, kdo tě blahoslaví!“ pak při repeticích a ve vzájemném prolínání představovaly hloubavou a barvitou oscilaci mezi tonálním a modálním naturelem, jejímž vyvrcholením byla kadence mezzosopránu a varhan, v decrescendu usedající v nitrech přítomných posluchačů.

Třebaže se koncerty brněnského Ensemble Opera Diversa obvykle netěší kvantitativně nadprůměrné návštěvnosti, tentokrát byl kostel sv. Augustina příjemně zaplněn posluchači všech věkových kategorií. Lákadlem mohlo být zařazení skladby Arvo Pärta, nicméně vzájemná konfrontace vrcholných děl obou uvedených skladatelů ukázala, že hudební genialita nemusí být vždy podpořena mediálním úspěchem. Zásluhou pevné ruky dirigenta Mariána Lejavy orchestr jako celek podal přesvědčivý, v nástupech přesný a v dynamických kontrastech jistý výkon, podpořený standardně nadprůměrnou precizností všech přítomných sólistů. Pokud byl někdo přiváben zkušeností tělesa s uvedenými skladbami, vsadil na jistotu. Drobnou kaňkou je vyškrtnutí Žalmových písní z programu, vzhledem k posluchačské náročnosti a zachování dramaturgických středobodů koncertu, jenž byl ukončen po deváté hodině večerní, byl však tento čin pochopitelný. Jednalo se tedy o hudební poctu hluboce věřícím skladatelům, jejichž duchovní vyznání bylo provedeno s patřičným citem, porozuměním a pokorou.