Pomohla opravit vzácné varhany u sv. Ludmily. Teď tu pořádá festival

Paní Rosario, jste dramaturgyní festivalu Nedělní varhanní hudba u sv. Ludmily. Můžete nám popsat Vaši motivaci a nepochybně i náročnou cestu k vzniku tohoto hudebního počinu?
Roku 2018 byly velké varhany ve sv. Ludmile konečně opraveny a bylo všem jasné, že varhanní dílna Kanskeho a Brachtla odvedla výbornou práci. Už před slavnostním otevřením jsme byli přesvědčeni, že nástroj musí být využíván více, než jen k liturgickým obřadům v kostele. Samozřejmě, že hlavní účel varhan v kterémkoliv kostele je doprovod církevní liturgie, ale v případě sv. Ludmily je nástroj “něco extra” a měl by být přístupný širšímu poslechu, i těm, kteří do kostela nechodí. Ovšem i s možností poslechnout si repertoár, který není možný nabídnout při mši svaté nebo při jiných liturgických obřadech.

Během svých studií na fakultě hudebních umění univerzity v Západní Austrálii jsem měla tu čest mít za profesorku špičkovou australskou varhanici Anettu Goerkovou, která byla někdejší studentkou slavné Marie-Claire Alain. Všichni studenti paní Goerkové byli seznámeni s francouzským barokem, s romantikou, a především s prací Oliviera Messiaena, skladatele, kterého si obzvláště oblíbila. Ve svých 27 letech jsem poprvé navštívila Paříž a měsíc jsem strávila přímo hltáním varhanních koncertů. Jeden z nejslavnějších se konal každou neděli, tuším v 16.30 hodin, v katedrále Notre Dame. Zde byla možnost si zdarma poslechnout neuvěřitelné koncerty špičkových interpretů hrané na slavných velkých varhanách od slavného varhanáře Cavaille-Colla. Po koncertu následovala poslední nedělní pobožnost. Na mne jakou mladou dívku to mělo ohromný vliv. Dnes můžeme jen doufat, že po velkém požáru budou varhany ještě někdy funkční.

Když jsme tedy začali přemýšlet o nějakém koncertním cyklu u sv. Ludmily, byla jsem opět inspirována svým zážitkem z Paříže a navrhla jsem, že by „festival“ mohl probíhat v neděli v podvečer po poslední pobožnosti ve sv. Ludmile

Inspirací mi bylo také české prostředí. Zmíněná profesorka Goerková byla nejen velkou milovnicí a interpretkou francouzské varhanní hudby 20. století, ale byla také první varhanicí v Austrálii, která se seznámila s varhanní skladbou Petra Ebena a zároveň první, která věnovala skladateli několik koncertů. Byla opravdová průkopnice. V době, kdy hrála v Perthu na velkých univerzitních varhanách Nedělní hudbu, panovala v Československu ještě hluboká totalita a pro silně věřící Anettu Goerkovou mělo hraní této skladby nejen hudební smysl, ale také v něm spatřovala gesto spirituální podpory Petru Ebenovi. Pro jistou Ivu Rosariovou, rozenou Kučíkovou, mladou ženu, která vyrostla v obzvláště českém rodinném prostředí v Perthu, byl poslech skladeb Petra Ebena, jež byly s nadšením přijímány v Austrálii, momentem ohromné pýchy na český původ a zároveň na to, že po Messiaenovi byl Petr Eben byl asi největší skladatel varhanní hudby v 20. století.

Tak jsem přišla k názvu “Nedělní [varhanní] hudba”. Zkrátka spojení legendárních nedělních varhanních koncertů v Notre Dame s Nedělní hudbou – nejznámější varhanní skladbou našeho českého skladatele. Loni při zahajovacím festivalu nám krásně zahráli Ebenovy skladby Petr Rajnoha i profesor Jaroslav Tůma, což mi udělalo velkou radost.

Cesta k festivalu nebyla tak náročná, jak se zdá. Vytvořili jsme malý „Spolek přátel“ a měli tu čest, že naši pozvánku přijali čtyři výborní interpreti – Jakub Janšta, Petr Rajnoha, Pavel Černý a Jaroslav Tůma, přestože si nejspíš byli vědomi toho, že jsme v pořádání festivalů nováčci a že to celé bude probíhat tak trochu „po domácku“. Učili jsme se z jednoho koncertu na další, dostávali jsme dobře míněné rady a doufám, že se po stránce logistiky vše zlepší časem. Nejdůležitější je podle mého názoru to, že nabízíme výborné varhany, krásné prostředí kostela sv. Ludmily a výborné umělce. Jsem si jistá, že pak nám lidé prominou, že se Spolek přátel ještě „učí“…

Varhany u sv. Ludmily patří k nejkrásnějším romantickým nástrojům, co znám. Přibližte nám průběh jejich opravy. Velmi zajímavá a humorná mi přijde „anabáze“ s Vaším manželem, který na varhany přispěl nemalou částkou.
Oprava varhan trvala několik let. Pavel Černý, bývalý ředitel kůru u sv. Ludmily, s jeho neúnavnou skupinou varhaníků a pomocníků, začali vybírat peníze, které by vedly k opravě chátrajícího nástroje. Podařilo se složit velmi slušnou částku, ale ne dost velkou na celou opravu. Přeci jen, varhany ve svaté Ludmile jsou poměrně velký nástroj (kolem 3000 píšťal a 46 rejstříků) a ještě k tomu jsou prakticky v originálním stavu, což znamenalo velmi pozorné a citlivé obnovení nástroje. Také nesmíme zapomenout, že varhany jsou v památkové péči, protože jsou jedny z mála českých romantických nástrojů v originálním stavu, včetně píšťal. Dostalo se nám velké podpory od arcidiecézního organologa, pana Štěpána Svobody.

Jak jste se s manželem zapojili do opravy varhan?
V roce 2005 jsme se přistěhovali z Hong Kongu na Královské Vinohrady. Když jsme začali chodit na mši svatou, neměli jsme tušení, že ve sv. Ludmile je umístěn tak skvostný nástroj. V té době byl můj zájem o varhany trochu upozaděn. Po dokončení mého hudebního vzdělání v Perthu jsem hrála v řadě místních kostelů a později i v Melbourne, ale zanedlouho mě přitáhla má druhá velká láska – historie umění. Po několika letech jsem dosáhla doktorátu na melbournské univerzitě a pracovala jsem na vydání své knihy o politické ikonografii Karla IV., která byla vydána v Anglii v roce 2000. Ale to už jsme bydleli v Tokiu a Hong Kongu, kam nás zavedla kariéra mého manžela.

Vzpomínám si, že před několika lety, samozřejmě ještě dlouho před opravou varhan, jsem byla s manželem na nedělní mši svaté a někdo hrál velmi pěkně na varhany, tuším, že to byl Petr Mašlaň. Najednou mě přemohl velký stesk po mém dávném životě varhanice v Austrálii a poznamenala jsem manželovi: asi už si nikdy nezahraji na velké varhany! A manžel mi pošeptal – musíš se spokojit s cembalem. Dva týdny poté jsme se seznámili s panem farářem a jeho kaplanem, výborným hudebníkem, páterem Pšeničkou. Oba k nám přišli na návštěvu, páter Pšenička si všiml cembala (s pedály) a poznamenal: „Vy hrajete na varhany? A nechcete hrát u nás ve sv. Ludmile?“A než jsem se nadála, začala jsem hrát na „velké varhany“ ve sv. Ludmile. Pán Bůh má výborný humor! Jenže moje radost z velkého nástroje začala brzy slábnout, neboť varhany byly horší a horší, a nakonec se na ně nedalo hrát vůbec. Zatím můj manžel poslouchal tristní litanie o tom, jak je život nespravedlivý, jak se po patnácti letech objeví možnost hrát na „velké varhany“ a dopadne to takhle. Po nějaké době mi můj muž oznámil, že je to se mnou k nevydržení a raději než poslouchat příští desetiletí pláč a nekonečné sténání, bude nejlepší, když se stane mecenášem a postará se o to, aby se doplatilo, co je třeba, aby varhany zase byly funkční. Ale trvalo to ještě několik let, než se varhany oživily, takže nějaké sténání musel ještě vydržet.

Sama jste klavíristkou a varhanicí, žila jste dlouho v zahraničí. Kde všude jste působila? Je pravda, že měl na Vaši uměleckou dráhu vliv jeden z nejlepších klavíristů s mezinárodním renomé, Rudolf Firkušný?
O mé hudební kariéře není moc co říci. Je to pravda, že jako pětiletá jsem se začala učit hrát na klavír kvůli tomu, že Rudolf Firkušný si mě poslechl, když koncertoval v Perthu a oznámil mým šťastným rodičům, že jejich dcera má talent! Měla jsem absolutní sluch a od tří let jsem uměla zahrát cokoliv, co zazpíval můj táta. První píseň, kterou jsem uměla zahrát, byl Svatováclavský chorál. Tehdy jsme neměli klavír, protože rodiče si to nemohli dovolit, ale hrála jsem na harmonium – vsedě na klíně maminky, která šlapala měchy. Máma mě také jako čtyřletou naučila číst noty, takže si vůbec nepamatuji, že by byla doba, kdy jsem noty neuměla číst. Asi o deset let později si mě opět poslechl Rudolf Firkušný, když koncertoval zase v Perthu a pořád byl přesvědčen, že mám význačný talent. I když jsem maturovala úspěšně z klavíru a teorie hudby, když mi bylo jen 16, jaksi to originální nadšení pro kariéru klavírní virtuosky vyhaslo.

Po maturitě jsem se zapsala na filozofickou fakultu, kde jsem si vybrala jako hlavní předmět historii, a přitom jsem začala chodit na privátní hodiny u jednoho mistra… na varhany.

Proč zrovna varhany?
To také mělo svoji historii. S nástrojem jsem se seznámila ve 14 letech v benediktinském klášteře New Norcia v Západní Austrálii, kde můj otec zrovna pracoval na umělecké zakázce – monumentální Křížové cestě. Slavný klášter, který je hluboko v „buši“ (asi 130 km na sever od Perthu), byl založen španělskými mnichy v 18. století. Klášterní bazilika se chlubila dobrými varhanami a tam mě tehdejší ředitel kůru začal učit pedál atd. Tehdy jsem se do nástroje zamilovala, hrála při katolické liturgii a potom jsem vždy hrávala v kostele při mši svaté.

Po dokončení bakaláře na filozofické fakultě jsem začala studovat na hudební fakultě stejné západoaustralské univerzity obor varhany. Tehdy bylo studium hudby na univerzitě v Perthu jedinou možností, jak docílit vysokého hudebního vzdělání.  Tam jsem se seznámila s vynikající profesorkou varhanní hudby Annetty Goerkovou, o které jsem již hovořila. Po studiích jsem účinkovala jako kostelní varhanice, ale měla jsem i pár koncertů a velmi ráda jsem doprovázela sbory. Když jsme se přestěhovali do Asie, mohla jsem hrát i cvičit jen pro radost na svém cembalu. Předpokládala jsem, že na dlouhou dobu – jestli vůbec – nezasednu k žádným varhanám. 

Jak hodnotíte minulý ročník? Myslím, že jste nasadila pomyslnou laťku umělecké kvality skutečně vysoko, jak výběrem interpretů, tak faktem, že hráli na zrestaurované třímanuálové varhany Em. Š. Petra, kterých je v republice poskrovnu. Bude letošní ročník neméně kvalitní?
Jak hodnotím minulý ročník varhanního festivalu ve sv. Ludmile? Velmi kladně z hlediska umělecké kvality. Jen nás mrzelo, že nebylo tak velké obecenstvo. Proto jsem velmi ráda, že Spolek přátel sv. Ludmily má příležitost seznámit s festivalem širší obecenstvo prostřednictvím tohoto rozhovoru, jelikož nabízíme vynikající koncerty a byla by škoda, aby se nezúčastnilo co možná nejvíce lidí. Máme špičkové interprety, kteří pečlivě vybírají své skladby, které ukážou nádheru originálního romantického nástroje ve sv. Ludmile. Mají to o to těžší, protože náš nástroj nemá žádné „pomůcky“ a varhaník si musí poradit s registrací většinou s pomocí dvou registrátorů.

I tento rok je laťka umělecké kvality nesporně vysoká. Těšíme se opět na čtyři virtuózy – Pavla Kohouta, Danielu Valtovou-Kosinovou, Drahoslava Grice a Jurgena Essla ze Stuttgartu.  Kvůli koronaviru jsme přesunuli festival na září a říjen a myslíme, že tak to zůstane i do budoucna. Poslední koncerty proběhnou v říjnu, kdy je ještě pěkné počasí a v kostele není tak chladno. Obecenstvo si může v pohodlí vychutnat nádhernou hudbu v krásně vyzdobeném interiéru kostela sv. Ludmily.

Pro milovníky varhanní hudby asi není třeba představovat první tři české umělce. Pavel Kohout, Drahoslav Gric i Daniela Valtová-Kosinová jsou známí virtuosové, kteří koncertují pravidelně v České republice i v zahraničí. Profesor Jurgen Essl ze Stuttgartu je proslaven jako interpret i pedagog.

Děkujeme za rozhovor!

Program 2. ročníku festivalu Nedělní varhanní hudba ve sv. Ludmile na Královských Vinohradech
Vždy v 19.00 hodin. Vstupné 150Kč, děti a senioři 100Kč.

Neděle 6. září: Pavel Kohout
J. S. Bach: Concerto G dur, BWV 592
C. Franck: Choral a moll, FWV 40
B. A. Wiedermann: Notturno, Impetuoso
L. Vierne: Clair de lune, op. 53
B. Smetana (upr. Barbara Bannasch) Vltava (Má vlast)

Neděle 20. září: Drahoslav Gric
F. Mendelssohn-Bartholdy: Preludium a Fuga c moll, op. 37 č. 1
J. G. Rheinberger: Vision, op. 156, č. 5
D. Gric: Pýcha a Pokora
D. Fleuret: Symfonie č. 1, op. 30

Neděle 4. října: Daniela Valtová-Kosinová
J. S. Bach: Preludium a fuga e moll BWV 548
J. S. Bach: Chorálové předehry
Christ lag in Todesbanden BWV 625
Ich ruf’ zu Dir, Herr Jesu Christ BWV 639
Wachet auf, ruf’ uns die Stimme BWV 645
O. Messiaen: L’Ascension. Quatre Meditations Symphoniques pour Orgue           

Neděle 18. října Jürgen Essl
F. Medndelssohn-Bartholdy: Variations in D major
C. Franck: Grande Piece Symphonique
J. Essl: Recollections
Improvizace