Já a mé alternativní já – tentokráte v düsseldorfské opeře

Skladatel a libretista v jedné osobě využil v textu opery kratší, zhruba třicetistránkovou povídku klasika americké literatury Henryho Jamese (1843–1916), prozaika a esejisty rozkročeného životem a dílem mezi Spojenými státy a starou Evropou. Témata cest, návratů, konfrontací mentalit a také možností lidských osudů v jiných prostředích a konstelacích, jsou základními náměty Jamesových próz. Vedle toho je H. James i úspěšným autorem strašidelných, zejména duchařských povídek, oblíbeného žánru té doby, které tvoří sice jen zhruba desetinu jeho povídkářské tvorby (cca 100 povídek), ale zajistily mu vedle jeho románů nejprve americký a pak světový věhlas. A právě duchařské povídky se staly námětem několika oper.

Bezesporu nejproslulejším zhudebněním Jamesových próz je Brittenova opera The Turn of the Screw (1954) podle slavné stejnojmenné povídky, která bývá do češtiny přeložena pod různými názvy a stejně tak je proměnlivý název opery (Utahování šroubu, Utažení šroubu, Pod koly osudu ad.). Týž skladatel zhudebnil další Jamesovu duchařskou povídku Owen Wingrave jako televizní operu (1971, scénicky provedeno 1973), ovšem již s menším ohlasem. Opera s tajemným příběhem The Turn of the Screw o vychovatelce, která přichází na odlehlé panství ke dvěma dětem a setkává se s duchem zlého, ale atraktivního zemřelého sluhy, je vyjádřením odvěkého zápasu Zla s Dobrem, se stala jedním z mála repertoárových standardů operního repertoáru zkomponovaných po roce 1945. Zhudebněna byla i další duchařská povídka The Last of Valerii a to skotskou skladatelkou Theou Musgrave pod názvem The Voice of Ariadne (1974).

Poněkud jiná situace je u amerických skladatelů, kteří dávali přednost Jamesovým vztahovým a psychologickým románům. Významný americký skladatel Douglas Moore zhudebnil v roce 1961 román Wings of Dove (Holubičí křídla), dvakrát byla zhudebněna i próza Washington Square (Washingtonské náměstí) – v roce 1976 Thomasem Pasatierim a o rok později s názvem podle jména hlavní hrdinky jako Catherine Sloper of Washington Square dalším americkým komponistou Michaelem C. Cunninghamem. Také dvakrát byla převedena na operní jeviště novela The Aspern Papers (Listiny Aspernovy), nejprve Philipem Hagemannem (1980) a v roce 1988 úspěšněji Dominickem Argentem. Tento skladatel a v tomto případě i libretista důmyslně přepracoval text, ve kterém nadšený hudební fanoušek hledá partituru slavné ztracené opery, oproti předloze novely, kdy literární vědec hledal zmizelý román. Dallaská premiéra byla velkým úspěchem také dvou velkých zpěvaček – Elisabeth Söderstrom a Fredericy von Stade, které je opeře věnována.

Nová opera renomovaného německého skladatele Manfreda Trojahna (nar. 1949), vznikla na objednávku Deutsche Oper am Rhein v Düsseldorfu. Skladatel si vybral Jamesovu povídku The Jolly Corner (1908), která byla do češtiny přeložena teprve nedávno, a to pod názvem Veselé nároží ve výběru Henry James: Strašidelné příběhy (Praha, Nakladatelství Plus 2012). Libretistou byl změněn název, který nezáměrně a možná nepříliš šťastně odkazuje k Bergmanově filmu Podzimní sonáta. Libreto vychází z textu povídky místy jen volně, i když zásadní idea a postavy zůstávají nezměněny, byť došlo v libretu k zásadnímu posunu ve vykreslení hlavní mužské postavy.

Námět je jednoduchý a rafinovaný zároveň. Finančně dobře zajištěný Osbert (v povídce Spencer) Brydon se po 33 letech vrací z Evropy do New Yorku, aby převzal a rekonstruoval newyorský rodný dům a další majetek, který nečekaně zdědil. Setkává se zde také se svou dětskou láskou Ellice (původně Alice) Staverton. V libretu jsou účelně rozšířeny profese obou protagonistů, Osbert je úspěšným spisovatelem a dramatikem, Ellice se stala uznávanou a všestrannou herečkou. Osberta nekontrolovaně vábí vyklizený rodný dům, ve kterém strávil šťastné dětství a mládí. Dům navštěvuje zejména v noci potajmu a rychle podléhá až fixní ideji, že v domě pobývá další bytost. Skutečně se jedné noci s ní potkává, ale není to duch (jak předpokládala správkyně budovy), ale jeho alter ego, alternativní já, které by se vyvinulo, pokud by zůstal v New Yorku a žil životem, který mu jeho rodina, původ a majetek zde mohly zajistit. Konfrontace končí takřka tragicky. Naštěstí ráno nalézá Osbertovo bezvědomé tělo správcová doprovázena Ellice, která byla puzena do domu naléhavým vnitřním tušením, a opera (i povídka) končí pro Henryho Jamese nečekaným happy-endem. Povídka pochází z pozdější tvůrčí etapy Jamesova díla, kdy se v jeho duchařských povídkách již objevuje výrazná psychologizace tohoto žánru a autor vlastně hledá nové možnosti strašidelné povídky. V povídce tak žádný duch ani neexistuje. Hlavní hrdina se vlastně děsí své minulosti, jakéhosi alternativního proudu svého života, který ale reálně nenastal. Samozřejmě vše může být také jen hrdinovou představou, noční můrou nebo předzvěstí duševního onemocnění.

Trojahnovo libreto je více než zručně zpracované do šesti obrazů propojených orchestrálními mezihrami a představení trvá cca 90 minut (hráno bez přestávky). Autor si také vystačil s pouhými čtyřmi postavami (Osbert, Ellice, správcová Mrs. Muldoon a Osbertovo alternativní Já – Osbert II.). Stejně zručné je Trojahnovo zhudebnění s velkým citem pro zvuk menšího, takřka komorního orchestru, a práce s posazením pěveckých partů, kdy využívá nejen zkušenosti s operním žánrem, ale také jako skladatel cca 150 písní. Větší část partitury je atonální, byť bez zvukových výstřelků. Tradičně a melodičtěji působí zejména spojovací pasáže napsané pro orchestrální doprovod, často s exponovaným sólovým nástrojem a zaznamenaným zvukem tlukoucího srdce, což působí tajemně až magicky, ale zároveň nepříliš původně.

V inscenaci jsou také využity části z Trojahnovy starší kompozice Arcadischer Torso. Přes všestranně profesionální zpracování opery jako celku je dílo ve výsledku poněkud neosobní a bohužel zaměnitelné s jinými současnými hudebně-dramatickými díly podle závažných literárních látek. Ostatně skladatel má s klasickými náměty upravenými pro operní jeviště velkou zkušenost. Byť ne vždy jde o velká a filozofická díla světové literatury, ale o pokaždé o dramata divadelně účinná a literárně hodnotná. Již jeho první a také nejúspěšnější opera Enrico podle Pirandellova dramatu Jindřich IV. (1991), prokázala Trojahnovy schopnosti operního dramatika. Dále následovaly opery Was ihr wollt/Jak se vám líbí (1998) podle Shakespeara, večer tří aktovek podle krátkých her Luigiho Pirandella a Eduarda de Filippa pod souhrnným názvem druhé aktovky Limonen aus Sicilien/Sicilské citrony (2003). Poté zhudebnil další hru italského komediografa Eduarda de Filippa (La Grande Magia, 2008). Následně ho zaujal svět antiky, kdy na vlastní libreta zhudebnil nejdříve Euripidovo drama Orestes (Orest, 2011) a pak parafrázi orfeovského mýtu (Eurydice – Die Liebenden, blind; 2021). Dlouholetá snaha přivést na operní scénu Merlina Tankreda Dorsta, zatím vyústila v koncertní provedení fragmentu opery Merlin/Prolog (1995/96) a několik orchestrálních a vokálních skladeb inspirovaných tímto mnohovrstevným textem.

Düsseldorfská inscenace (se světovou premiérou 3. prosince 2023) vyniká vynikajícím režijním pojetím i skvělým obsazením. Kvalita provedení pozitivně překrývá určitou nevýraznost díla samého. Zásadním inscenačním vkladem se pak stává režie zkušeného německého režiséra Johannese Eratha, který má za sebou také četné úspěchy v inscenacích soudobých oper (a to i několika světových premiér). Režisér vnesl do představení dynamiku a velkou obrazovost, vede sólisty k neustále, ale smysluplnému pohybu a jevištní akci, rozehrává i další související a v libretu jen naznačená témata, byť třeba jen ve vizuální rovině (spisovatelství jako tvorba a řemeslo, herectví jako proměna, stárnutí, uvědomění si sama sebe atd.). Nedílnou součástí režisérského záměru je pohyblivá scénografie (Heike Scheele, též autorství kvalitních kostýmů). Scénografie využívá ve středních obrazech schodišťových konstrukcí, jejichž záměrně nefunkční propojení upomene na Escherovy výtvarné kompozice. Velkou vizuální komplexnost inscenace podporují světelná režie (Nicol Hungsberg) a skvělé imaginativní filmové dotáčky videoumělkyně Bibi Abel.

Režisér pak má také velkou oporu ve vybraných sólistech místního souboru. Barytonista Holger Falk, specialista na soudobou a písňovou tvorbu, odvádí jako Osbert zcela suverénní výkon jak po pěvecké, tak herecké stránce. Ve shodě s režisérským záměrem vybavuje postavu dalšími rysy mimo Jamesovu předlohu, a to určitou arogancí, vehemencí a sexuální chtivostí. Z Jamesova původního charakteru uhlazeného gentlemana se pak místy stává až agresivní, místy nepříliš sympatická a poživačná postava. Nelehký part obsahuje několik velmi náročných monologických pasáží s nezřetelným přechodem od parlandového projevu ke zpěvu a zpět.

Partnerkou na stejné kvalitativní úrovni se mu stala známá německá sopranistka Juliane Banse (Ellice), která stejně jako partner dokázala dát postavě velkou životnost a také samozřejmou srozumitelnost každého slova, tak důležitého pro pochopení psychologické zápletky. Postavu herečky vybavila i velkou pohybovou a představitelskou jistotou v několika kostýmech, které měly charakterizovat postavu jako herečku i ženu (femme fatale, Dorotka ze země Oz, Marylin Monroe ad.). Mezzosopranistka Susan MacLean v partu správcové Mrs. Muldoon přinášela do inscenace prvek zklidnění a v určitém smyslu přináší jako postava spojení se starým domem.

Český barytonista Roman Hoza dokázal z postavy Osberta II. vytěžit na v podstatě malém pěveckém prostoru maximum, včetně až groteskního pojetí posíleného pohybovou stylizací. Po právu byly při navštívené repríze odměněny všechny pěvecké výkony opakovanými ovacemi (byť návštěvnost byla velmi slabá, zhruba bylo obsazeno jen 25% míst). Hudební nastudování dirigenta Christopha Stöckera je příkladné, vypracované do detailu. Orchestr Düsseldorfer Symphoniker odvádí zcela přesvědčivý výkon bez zaváhání, ostatně má současnou – domácí i světovou – tvorbu stále na repertoáru.

Manfred Trojahn: Septembersonate. Kammerspiel in sechs Szenen.
Navštívená repríza: 15. listopad 2024
Délka představení: 90 minut (hráno bez přestávky)

Hudební nastudování a dirigent: Christoph Stöcker
Režie: Johannes Erath
Scéna a kostýmy: Heike Scheele
Světelný design: Nicol Hungsberg
Video: Bibi Abel
Dramaturgie: Anna Melcher

Účinkující:
Holger Falk – Osbert
Juliane Banse – Ellice Staverton
Roman Hoza – Osbert II
Susan Maclean – Mrs. Muldoon

Statisterie der Deutschen Oper am Rhein
Düssldorfer Symphoniker