Jak vznikají Ceny Thálie: Polemika s Filipem Staňkem

Debatu opět rozvířil Filip Staněk ve své úvaze publikované na Opeře PLUS 29. září 2023. Na jedné straně je Cenám Thálie přisuzována osudová váha, jako by měla definitivně zpečetit úspěch celé umělecké kariéry. Na straně druhé je silně kritizována nebo dokonce zesměšňována. Podle Filipa Staňka uměleckému prostředí dokonce škodí a je vůči umělcům neuctivá. Zkusme se na Cenu Thálie podívat trochu střízlivěji.

Soutěžit v umění, natož v tak nehotovém a pomíjivém jako je to divadelní či taneční, je podle Staňka nonsens. Ano, nelze mluvit o soutěži, jak ji známe ze sportu. Sledovaný výkon nelze měřit v metrech, stopovat na hodinkách nebo jej počítat na body. Jde o soutěž ve velmi přeneseném slova smyslu a nemá cenu zisk skleněné plastiky připodobňovat k olympijské trofeji a nominace k místům na stupních vítězů. Ti, kteří o nominacích a oceněních rozhodují, vycházejí ze svých znalostí a zkušeností, na jejichž základě mohou posoudit úroveň taneční techniky či muzikalitu, ale ve výsledku je formulace jejich názoru ryze subjektivní. Návrhy na nominace ale mohou zasílat i členové České akademie divadelníků (mimo jiné mezi ně patří všichni dosavadní držitelé Cen Thálie), oborové asociace, vysoké umělecké školy, konzervatoře i sama divadla. Poroty jsou povinny se těmito návrhy zabývat.

Dost možná by se okruh nominovaných a oceněných při jiném složení poroty lišil. To je situace, s níž se v životě občas setkáváme – o našem úspěchu může rozhodnout střet několika subjektivních názorů, třeba když konáme před komisí zkoušku nebo se ucházíme o zaměstnání a vedle znalostí a předpokladů na pracovní pozici rozhoduje nespočet jiných nijak neměřitelných faktorů. Proto Ceny Thálie (a podobná ocenění) prosím neberme jako něco existenciálního, nezpochybnitelně určujícího, co je nejlepší, co je dobré a co nestojí za řeč, protože se onen umělec, respektive výkon nevejde ani do širší nominace.

Poslání Cen Thálie je po mém soudu jiné. Hledat zajímavé a inspirativní, upozorňovat na to. Obrátit k danému výkonu a potažmo inscenaci či uměleckému kolektivu pozornost. A v neposlední řadě za to umělci symbolicky poděkovat – ať už formou širší a užší nominace nebo udělením ceny. Nezesměšňoval bych ani jiná ocenění, byť mají jen regionální dopad (Staňkem zmíněné Ceny Jantar) nebo se týkají jediného divadla (ceny udělované ředitelem Národního divadla, Jihočeská nebo Liberecká Thálie a určitě řada dalších). Vnímám je jako příležitost zviditelnit kvalitní umělce a poděkovat jim.

S oceněním a konkrétně Cenami Thálie se váže i řada dalších pozitivních efektů – někteří členové porot využijí znalost inscenací k oborné reflexi. Ceny mohou hrát roli i jako evaluační střípek, který vedle ohlasů v médiích, divácké odezvy nebo tvrdých dat přispívá k rozhodování v různých dotačních programech.

V České republice máme několik cen, které se dotýkají baletu, tance nebo pohybového divadla. Liší se zacílením i svými propozicemi a metodikou výběru. Každá má své přednosti a své slabiny. Ceny Thálie jsou primárně zaměřeny na individuální interpretační výkony, které jsou rozděleny do šesti základních kategorií. Ano, vzpouzí se to trendu překračovat hranice uměleckých druhů; řada pozoruhodných děl vzniká na pomezí, v syntéze. Z části tuto skutečnost reflektuje poměrně nedávno ustanovená kategorie alternativní divadlo. Přesto může sítem kategorií něco propadnout. Nelze je ale rozmělňovat donekonečna. A stejně tak nikam nevedou debaty snažící se definovat stále nové a nové divadelní a umělecké druhy či žánry. Kategorie, za níž tady píšu, nese název Balet, tanec a pohybové divadlo, aby naznačila otevřenost vůči všem formám, v nichž hraje tanec a pohyb určující roli. A naše osmičlenná porota tak k této oblasti přistupuje. Tedy sleduje nejen novinky v baletu, ale navštěvuje představení současného tance, nového cirkusu, pantomimy. Filip Staněk odkazuje na statistiku NIPOSu, podle níž se během sezony uskuteční v České republice desítky tanečních premiér. Naše porota jich obvykle vidí více než padesát, v pocovidové sezoně dokonce bezmála osmdesát. Pod slovem vidí mám na mysli, že je většina porotců zhlédne naživo, ne že jen sleduje jejich záznamy, jak se Staněk domnívá. Protože jakýkoliv, byť technicky sebedokonalejší záznam vjem z inscenace a výkonů deformuje. Záznam je „nouzovka“, když porotce nemohl představení navštívit nebo když si chce dříve viděné představení připomenout.

Rovněž musím odmítnout jeho tvrzení, že mimo Prahu jezdí jen někteří porotci. Jezdí všichni. Naše porota vidí naprostou většinu všech nových mimopražských inscenací přímo v domovských divadlech a snaží se nepomíjet ani alternace v obsazení. Ze současného tance, pantomimy, nového cirkusu navštěvujeme vše podstatné. Chodit na premiéry etablovaných uskupení a umělců nezávislé scény je pro nás samozřejmost. V dalších případech je potřeba z časových důvodů někdy vybírat, k čemuž pomáhá odborná reflexe v médiích, ale také konzultace s odborníky na současný tanec nebo nový cirkus. V neposlední řadě ani v rámci Cen Thálie nežije naše porota v nepropustné bublině – kupříkladu některé přesahové inscenace a výkony konzultuji s předsedkyní poroty pro alternativní divadlo.

Filip Staněk má pravdu, že baletní inscenace propozicím Cen Thálie často vyhovují lépe, protože jsou zde výrazné role, a tudíž větší potenciál k mimořádným individuálním interpretačním výkonům. To ale neznamená, že takové v současném tanci, pantomimě nebo novém cirkusu nevznikají. Na druhou stranu nikoliv zanedbatelná část baletního repertoáru dnes stojí právě na síle kolektivní práce. Někdy ze skvělého kolektivu nelze vyzdvihnout jednotlivce, občas to ale možné je (což ostatně lze doložit několika nominacemi z nedávné doby). Přijměme fakt, že Ceny Thálie mají své propozice, svá pravidla hry, jež berou zřetel i na rozumný počet ocenění, který ještě unese předávací ceremoniál. Kolektivní výkony, inscenace nebo jejich jednotlivé složky oceňují jiní. Například v Cenách divadelní kritiky lze uspět v kategoriích divadlo (respektive soubor) roku, Inscenační přehlídka pořádaná Asociací tanečních umělců ČR zase mimo jiné oceňuje kolektivní výkon.

Občas se setkávám s kritikou složení poroty. Nesouhlasím s Filipem Staňkem, že je vyloženě zakořeněná v oblasti baletu. Myslím, že její složení je pestřejší, ale nezakrývám, že odborníci například na nový cirkus nebo pohybové divadlo by pro ni byli přínosem. Koneckonců nejde o kolektiv neměnný. Členy poroty mohou navrhovat některé oborové organizace, školy a další. Jako předseda mám ale podmínku, že porotce musí být aktivní a členství si odpracovat. To znamená nechodit jen na inscenace, které odpovídají jeho zaměření, ale na všechny, které spadají do příslušné kategorie. Právě v tom vidím sílu naší poroty. Totiž že porotci vidí skoro vše a mohou o tom zasvěceně debatovat a hlasovat. Porotce Cen Thálie musí být nejen odborník, ale také srdcař, který absolvuje tisíce kilometrů na cestách, účastní se zasedání, píše zdůvodnění či medailonky oceněných. Ve výsledku to mohou být stovky hodin za sezonu, které Cenám Thálie věnuje. Ano, většinou (ne pokaždé) za to dostává odměnu. Její roční výše se asi dá přirovnat k obvyklému honoráři za jedno vystoupení nezávislého umělce. Právě proto mě mrzí, když jsou porotci nařčeni, že rozhodují účelově, že svou funkci využívají k budování klientelistických vazeb. Že nominaci nebo rovnou cenu dávají za kšeft jako protislužbu, jak naznačuje Filip Staněk. Jiní z těchto korupčních praktik obviňují neskrývaně. To musím se vší razancí odmítnout. Je to urážlivé a hlavně lživé. Představa, že se podaří složit porotu jen ze samých zcela nezávislých odborníků odtržených od umělců, je iluzorní. To bychom totiž mohli šmahem zrušit nejen všechny poroty cen, ale také komise v dotačních programech nebo komise vybírající ředitele zřizovaných divadel. Ano, někdo z porotců mohl být kdysi pedagogem některé tanečnice či tanečníka, někdo si s někým tyká, jiný pohovoří s umělci u sklenky vína. Nicméně mám za to, že všichni členové poroty Cen Thálie jsou osobnostmi, které dokáží tyto kontakty při svém rozhodování odfiltrovat. A hlavně, pokud by byli v konfliktu zájmů, nesmí se posuzování daného výkonu účastnit. Máme v porotě uměleckého šéfa jednoho souboru, máme v porotě aktivní choreografy. Je ale naprosto nepřípustné, aby se tito členové vůbec zapojovali do rozpravy o výkonu, který se jich dotýká s ohledem na jejich funkci, natož aby o takovém výkonu hlasovali.

Ostatně mám dojem, že se stále málo ví o tom, jak porota Cen Thálie pracuje a jak se rozhoduje o nominacích a ocenění. Mnohé se dá vyčíst ze statutu ceny, který je dostupný na webových stránkách Cen Thálie. Dovolím si ještě podrobně popsat, jak to konkrétně probíhá v naší porotě.

Porotu jmenuje Herecká asociace, která může zohlednit návrhy divadel a dalších organizací. Porota pak volí na jednoleté funkční období svého předsedu. Naše porota mívá během sezony tři hlavní zasedání, kdy se plánují návštěvy představení, debatuje se o zhlédnutých inscenacích a výkonech, rozhoduje se o návrhu na Cenu za celoživotní mistrovství (kterou posléze schvaluje Herecká asociace) a o závěrečných nominacích.

Zasedání, na němž rozhodujeme o nominacích, má už ustálený průběh. Procházíme jednotlivé inscenace a každý z porotců může navrhovat výkony, o nichž chce, aby bylo hlasováno. Následuje tajné hlasování, kdy každý porotce může v mužské a ženské kategorii hlasovat až pro deset výkonů. Vznikne pořadí, při němž je zohledněno, zda daný výkon viděli všichni porotci nebo jen někteří. Následuje rozprava o výkonech dle pořadí a hlasování, které s konečností určí deset mužských a ženských výkonů, které budou přinejmenším v širší nominaci. Následuje druhé kolo, kdy z deseti žen a deseti mužů jsou stejnou metodou určeny užší nominace.

Zcela odlišné je hlasování, z něhož vzejdou držitelé Cen Thálie. Porota se schází v odpoledních hodinách v den slavnostního předávání cen. Už neprobíhá žádná rozprava, každý se rozhoduje sám za sebe bez vlivu ostatních. Porotce obdrží šest hlasovacích lístků. Dva lístky se jmény umělců, pro něž hlasuje, podepíše, a odchází s nimi do oddělené místnosti, kde se prokáže průkazem totožnosti a všechny lístky odevzdá notáři. Jako poslední hlasuje předseda poroty. Podepíše všech šest diplomů, které už předtím signoval prezident Herecké asociace. Porotci odcházejí, aniž by věděli, kdo cenu nakonec obdrží. Držitelem ceny se stane ten, kdo bude mít nejvíce hlasů nebo v případě rovnosti rozhodne hlas předsedy. O držiteli ceny se porotci včetně předsedy dozvídají právě v ten samý okamžik, co ostatní diváci v hledišti nebo při přímém televizním přenosu. Protože je závěrečné hlasování tajné, tak je pravidlem, že si svou volbu navzájem nesdělujeme.

Na závěr je potřeba zmínit Cenu České akademie divadelníků, která umožňuje ocenit širokou škálu umělců kromě interpretů. Logicky je tady ohromný přetlak vynikajících osobností – od režisérů přes dramatiky, scénografy, hudební skladatele, sbormistry, až po teoretiky nebo choreografy. O této ceně mohou hlasovat všichni držitelé Cen Thálie, zástupci profesních organizací (např. Cirqueon, Vize tance, Asociace tanečních umělců ČR), ale také tanečních konzervatoří nebo některých vysokoškolských kateder či ateliérů. Pokud tento text čtou ti, kteří jsou členy Akademie a jsou vyzýváni k hlasování, apeluji na ně, aby se aktivně zapojili. Každý hlas má svou váhu.

Filip Staněk se ve svém textu dotkl řady témat souvisejících jak s Cenou Thálie tak s oceňováním v umění obecně. Mnohé vybízí k dalším polemikám. Ale to už by můj příspěvek narostl až příliš.

Roman Vašek, předseda poroty Cen Thálie v kategorii Balet, tanec a pohybové divadlo