Jakubský renesanční podvečer

Jak bylo uvedeno v programu ke koncertu, který sestavoval Vladimír Maňas, umělecký vedoucí pořádajícího Ensemble Opera Diversa, šlo o vzkříšení pozapomenutého repertoáru, jenž byl dramaturgicky sestaven tak, aby se v co možná největší míře prosadil v rozsáhlých prostorách kostela sv. Jakuba. Ten je, jak vidno hned po vkročení do jeho interiéru, postaven na bázi kostelní haly, kde nejen hudba, ale i sebemenší šramot dostává mnohasekundový dozvuk táhnoucí se napříč prostorem.

Už tento jindy vítaný akustický jev vedl k zamyšlení, zda byla volba prostoru pro vybraný program šťastná. Mnoho hudby jím bylo podpořeno, nejedna skladba však pod jeho účinkem ztrácela na konkrétnosti a poměrně důležité nuance u hudebních ozdob a rytmických modelů skladeb tak nedostaly příležitost oblažit slechy přítomných posluchačů. Ponejvíce tím logicky trpěly skladby rychlejších temp a složitějších polyfonních struktur.

V první skladbě koncertu, instrumentální Sonatě 13 Daria Castella, se představila instrumentální sekce souboru Castello in Aria v obsazení dvou cinků, tenorového sackbutu (starší typ trombónu), cembala, teorby, violy da gamba a dvou fléten. Přednes tohoto úvodního čísla byl bravurní. Celková souhra, intonační čistota dechových nástrojů (zvláště v kombinaci s „náchylnými“ flétnami) a preciznost doprovodu přinesly ovoce. Souznění jména autora i souboru bylo prakticky dokonalé.

Následovala první vícesborová skladba Cantate Domino Jacoba Handla Galla pro 24 hlasů. Pro její interpretaci nebylo, stejně jako u dalších skladeb koncertu, využito kostelního kůru, nýbrž čtvercového rozestavění souborů kolem publika. Prostor vpředu obsadil Ensemble Versus, od roku 2009 součást Ensemble Opera Diversa, proti němu pak zpíval na uměle vyvýšeném pódiu soubor OctOpus Vocalis. Postranní prostory byly určeny pro menší ansámbly Societas Incognitorum a vokální kvarteto Illegal consort. Zvukově pestré pletivo tónů v souborech o různém počtu hlasů a ve spojení s prostorovým efektem bylo velmi působivé. Skladbu řídil zprostřed Eduard Tomaštík, jehož coby tenoristu v „domovském“ ansámblu Societas Incognitorum zastoupil pro tuto chvíli Vladimír Richter, o němž ještě bude řeč. Škoda jen, že postranní soubory nebyly v rámci vzájemného střídání zvukově vyrovnané. Příčinu lze hledat především v obohacení Societas Incognitorum o dechové nástroje, které dodaly celkovému zvuku na síle, zatímco Illegal consort, podporovaný pouze cembalem, byl subtilnější. Všechny soubory však přispěly svojí osobitostí a uměleckou kvalitou k dobrému vyznění skladby.

Ve třetí skladbě, vybrané ze staršího chorálního repertoáru, se poprvé představila také Svatomichalská gregoriánská schola. Její členové, odění do bílých hávů, zazpívali jednohlasý chorální introitus Suscepimus Dei se vším, co ke gregoriánskému chorálu patří. Responsoriální techniky se střídáním sólového přednesu přinesly v kontextu ostatních děl jisté zvukové uklidnění i zpestření. Takovýchto jednohlasých intermezz obsahoval koncert povícero a nutno dodat, že to byl vítaný dramaturgický tah.

Dále stojí za zmínku duet sopranistky Markéty Bébarové a tenoristy Vladimíra Richtera ve skladbě Heinricha Schütze Anima mea lique facta est. Hlasově bez obtíží a bezpečně zvládnuté party obou sólistů byly ovšem v bohatěji instrumentovaných pasážích poněkud zastřeny nástroji, které je doprovázely, což je velká škoda, protože jinak skladba patřila svým charakterem i interpretací ke zvláště dobře vybraným a provedeným.

Ve skladbě O vera summa sempiterna Trinitas Giovanniho Pierluigiho da Palestriny se zase „blýskli“ zpěváci ze Societas Incognitorum, tentokrát již s Tomaštíkem na postu tenoristy. Jednalo se o jedno z a cappella vystoupení a jistě není přehnané, když bude hodnoceno jako jedno z nejpovedenějších, především díky práci s výrazem, jistým nástupům a naprosté čistotě intonace.

Předposledním dílem bylo Magnificat II toni Orlanda di Lassa prokládané chorálními antifonami v podání Svatomichalské gregoriánské scholy. Podílely se na ní všechny soubory, každý obohacen o různé instrumenty dávající „svým“ vokalistům typický zvuk. Schola, stojící opodál pod jakubským oltářem, zvukově podivuhodně příjemným způsobem dotvářela paletu kolektivního zvuku.

Závěr koncertu v podobě Handlovy skladby Laudate Dominum in sanctis ejus odpovídal obsazením i fakturou jeho skladbě Cantate Domino, která zazněla jako druhá v pořadí. Volba autora, jenž svým jménem zaštiťoval celý program, ba co více, podtrhával i volbu místa konání vzhledem k jménu světce, které stojí v jeho názvu, byla logickým vyústěním večera a jakýmsi tematickým návratem uzavírajícím celé mimořádné hudební setkání.

Vynikající výkony umělců z řad pěvců i instrumentalistů byly náležitě odměněny dlouhotrvajícím potleskem, kterým se publikum očividně a naprosto oprávněně dožadovalo přídavku. Přestože k němu nakonec nedošlo, tváře lidí opouštějících svá místa v kostelních lavicích prozrazovaly všeobecnou spokojenost a protknutí krásou renesanční hudby, kterou si zpříjemnili nedělní večer.