Jan Páleníček: Preferuji tvrdošíjnou snahu dobu kultivovat, nikoliv se jí přizpůsobovat

Jan Páleníček je předním českým sólistou a komorním hráčem, nositel velké rodinné hudební tradice, členem Smetanova tria, nositelem řady ocenění, bývalým pedagogem na Pražské konzervatoři a HAMU. Svým uměním inspiruje řadu mladých českých hudebníků.

Pro mladší generaci – jsi synem klavíristy, skladatele a pedagoga Josefa Páleníčka, kterého si my starší pamatujeme především jako uznávaného interpreta Beethovena, Janáčka, Martinů a francouzského repertoáru. A také jako zakladatele původního Smetanova tria. Působil spíš přísně, a taky mimo jiné vystudoval práva. A přitom ty jsi takový usměvavý pohodář. Jak si svého otce pamatuješ Ty?
Byl to vzdělaný bohém se vším všudy. Křest Paříží, kde studoval ve třicátých letech dvacátého století klavír a kompozici u dvou velikánů světového renomé – Cortota a Roussela, na něm nechal celoživotní stopy v tom nejlepším slova smyslu. Přísný byl na sebe, ale k okolí byl nanejvýš tolerantní. Jeho široký záběr v mnoha hudebních, ale i organizačních oblastech ho zcela zaměstnával, tedy mnoho času na naše společná setkání nezbývalo, ale každé bylo o to cennější, obohacující a inspirativní.

Máš nějakou klíčovou zlomovou vzpomínku, která tě motivovala ke kariéře hudebníka? A proč jsi si vybral právě violoncello?
Jako malý chlapec jsem trpěl nemocí, které se říká lenost. Rád jsem dělal cokoliv z čeho nevyplývala práce. Jako každý normální kluk jsem raději hrál fotbal než na housle, ke kterým mě uvázali v šesti letech s přesvědčením, že jakýmsi hudebním talentem disponuji. Byla to hotová hrůza, trpěl jsem jako zvíře, a tak se mi pod různými záminkami podařilo rodiče přesvědčit, že housle byl omyl, ale klavír, to bude ono. Avšak po čase jsem zjistil, že i hra na klavír předpokládá práci a dril, a vše se opakovalo. Tentokrát byl však tatínek neoblomný. Nezbylo než použít lsti, a tak jsem tajně přemluvil Sašu Večtomova („strýčka“ cellistu), že toužím po violoncellu a že bych rád hrál jako on. A tu jsme míjeli obchod s hudebními nástroji, Saša zastavil a koupil mi dětské čelíčko. Předal mě otci se slovy: „Jožko, tady ho máš, koupil jsem mu cello, nechte ho hrát na cello.“ A bylo. Od té doby se stal Saša Večtomov mým guru a je jím dodnes.

Co může předat dobrý pedagog svému žákovi a čím se v tomto lišili tvoji učitelé profesor Večtomov a profesor Sádlo?
Měl jsem obrovské štěstí na setkání především s mimořádnými osobnostmi z řad violoncellistů. Ať to byla setkání dlouhodobá nebo letmá. Byli to zmínění mí profesoři Večtomov a Sádlo, ale taky Paul Tortelier. Každý byl zcela odlišný, ale v tom bylo to kouzlo v získávání širšího obzoru, a to jak hudebního, tak technického. Jsou pro mne dodnes bezednou studnicí inspirace.

Měla pro tebe nějaký významný kariérní dopad ocenění v mezinárodních soutěžích, která jsi získal, nebo spíš to bylo pro tebe potvrzením, že jsi na správné cestě?
Soutěže, jak je dnes považuji za zcela dezinformační, nepatřící do tvůrčího světa, byly a nepochybně jsou bohužel dodnes pro všechny mladé interprety jistým odrazovým můstkem. Ne jinak tomu bylo i v mém případě. První mé sólistické možnosti se opíraly o mé soutěžní výsledky, ale snad právě proto, že jsem až takovou soutěžní hvězdou nikdy nebyl, jsem věřil, že moje cesta je právě tou správnou.

Jsi zároveň sólista s mezinárodní kariérou i komorní hráč ve Smetanově triu, kde koncertuješ zároveň se svojí ženou Jitkou Čechovou a houslistou Janem Talichem, který také pochází ze slavné hudební rodiny. Navázal jsi v tomhle na komorní kariéru svého otce. Prakticky každý rok získáte už přes dvacet let nějaká prestižní ocenění (opakovaně BBC Music Magazine Awards, francouzský Diapason D´Or) a také skvělé kritiky doma i na zahraničních turné. V čem vidíš kvalitu Supraphonu, se kterým nahráváte od roku 2000, a v čem Smetanova tria?
Každý ansámbl si buduje od svého vzniku vlastní image, abych použil dnešní terminologii. Ve Smetanově triu jsme, inspirováni velikány z řad komorních českých souborů, ať to byl můj otec se svým triem nebo Vlachovo kvarteto, hledali vždycky ryzí hudební náboj, interpretační prapodstatu, abychom ideálně naplnili obsah jednotlivých skladeb při zúročení našich individuálních talentů. A hle, výsledek se dostavil. Publikum nás rádo poslouchá a my máme pocit, že poctivě sloužíme velikánům našeho repertoáru. A to snad bylo kdysi pobídkou pro Supraphon, aby nás vzal pod svá křídla. Díky této spolupráci se pak naše nahrávky dostaly na mezinárodní trh a přinesly zmíněný oboustranný pozitivní výsledek ku radosti nás všech.

Bezprostřední podnět k rozhovoru vznikl díky udělení Pamětní medaile za vynikající tuzemskou a zahraniční prezentaci díla Bohuslava Martinů v červnu 2022. V roce 2016 jste nahráli soubor trií Bohuslava Martinů, které (opět) ocenil BBC Music Magazine. Máte na svém kontě ale i další komplety – Brahmse, Beethovena, Šostakoviče, Ravela nebo méně obvyklé opusy Zemlinského, Rachmaninova, Arenského. Kdo sestavuje dramaturgii nahrávek, koncertů? A přihlížíte k lokalitě, kam jedete na turné?
Dramaturgie většinou vzniká konsenzuálně spolu s vydavateli a pořadateli. Je jisté, že pro vydavatele je důležitá frekvence už vydaných děl. To se někdy zcela neslučuje s naší uměleckou touhou, která vychází z potřeby zvěčnit to, co se domníváme, že za zvěčnění v naší interpretaci stojí. Pořadatelé čeští i zahraniční rádi žádají díla, která získala ocenění, a chtějí je slyšet od nás live. Pochopitelně v zahraničí se prezentujeme především díly české literatury coby přímí pokračovatelé české komorní tradice.

Co se týče turné, tak jste skuteční světoběžníci. Je to obdivuhodné, protože se věnujete nejen vlastní koncertní činnosti, ale zároveň pořádáte i koncerty pro další umělce, festivaly. Máte rodinu. Jak to zvládáte?
Nevím, jestli se dá v tomhle kontextu použít slovo „zvládáte“. Ke zvládnutí maxima možného nám byla nápomocna touha ukojit svá interpretační předsevzetí a zároveň napomoci uvadající české interpretační scéně. Nakolik se nám to dařilo a daří, musí posoudit jiní. Já jsem roky působil pedagogicky na Pražské konzervatoři, na HAMU v Praze, koncertujeme s mojí ženou Jitkou Čechovou sólově, s triem, a k tomu ještě organizujeme zmíněné festivaly pod názvem České kulturní slavnosti. Já řídím agenturu TRIART Management.
Když se ohlédnu, bylo to období, které vyžadovalo téměř dvacetihodinové nasazení denně a bez báječné spolupráce s řadou mých bývalých spolupracovníků, ale především mé úžasné ženy Jitky Čechové, by se toto „globální dílo“ asi nikdy nezdařilo. Věřím, že se nám podařilo i v tomto cvalu vychovat dvě „děti“, Oskara (16 let) a Alexe (20 let), ze kterých jsou dnes díky našemu stylu bytí úspěšní samostatní jedinci.

Kde v zahraničí se vám v posledních letech dobře koncertuje z hlediska zázemí a reakcí publika?
Těžká odpověď. Je mnoho krásných míst, kam se rádi vracíme. Kupříkladu Rio de Janeiro, respektive celá Brazílie. Tam najdete úžasně milé a spontánní publikum, ale také publikum v Teatro Colon v argentinském Buenos Aires, to je radost. Tedy obecně vzato si Jižní Amerika spolu s námi dnes klasickou hudbu doslova vychutnává. Za pár dnů odjíždíme do USA, kde se už tradičně těšíme na setkání s místním báječným publikem oslavujícím vždy s nadšením českou muziku. A mohl bych pokračovat do Evropy, kde hlavně v Anglii a Itálii máme oblíbená místa, kam se rádi vracíme. Koncertovat pravidelně v londýnské Wigmore Hall je pro každého kumštýře obrovské privilegium a pro nás vždycky interpretační svátek. Snad ještě vzpomenu portugalský projekt oslavující sérií koncertů českou hudbu. Šlo o festival Terras sem Sombra, na který se sjíždí početné nadšené publikum ze širokého kraje.

Co by pomohlo našemu uměleckému prostředí? Mám takový dojem, že ocenění získáváte u nás především u publika, ale v zahraničí mnohem víc viditelně i od odborníků, a to se u nás reflektuje jen málo. Jako by to byla samozřejmost. Spíš se přihlíží k tomu „jak je napsaný grant“, než co máte na svém uměleckém a pořadatelském kontě, viděno věcně.
Je tomu opravdu tak. Když pominu nedávné ocenění Nadací Bohuslava Martinů za naši celoživotní péči o tohoto milovaného autora, což nás nesmírně potěšilo, pak jak se říká, doma není nikdo prorokem – až na výjimky. Tou bohužel my nejsme. Nezbývá tedy, než se těšit z reakcí českého publika a z cen, které většinou získáváme v zahraničí. Je až s podivem, s jakou laxností se české oficiální hudební kruhy staví nejen k úspěchům českých kumštýřů doma i v zahraničí, ale i k nadcházející mladé generaci. I té se dostává ve srovnání například se Skandinávií mizerné podpory. Je to veliká škoda, protože jsme kdysi bývali v celosvětovém kontextu hudební velmocí. I dnes máme co nabídnout, ale podmínky českých hudebníků, co se týká státní podpory, jsou se světem nesrovnatelné. A ani nemluvím o nedávném udělování státních cen prezidentem. Tam najdete mezi oceněnými i rybáře, ale muzikanta těžko.

Citlivá otázka: Jak je to s honoráři? Je srovnatelný honorář za koncert, který dostanete tady a v zahraničí? Nebo jsou to velké rozdíly? Jak je to s výdělkem z nahrávek? Většina umělců si nyní stěžuje, že z nahrávek prakticky žádný výdělek nemají a vázne i dobrá distribuce prodeje.
Odpověď je snadná. Kdo nemá možnosti výdělku v zahraničí, klasickou hudbou, respektive koncertní činností, se doma neuživí. Ekonomická situace českých pořadatelů závislých na státní podpoře je doslova katastrofální, z čehož vyplývá, že tuzemské honoráře jsou v průměru pětkrát nižší než v zahraničí. Co se týká výdělku, za tuzemská nahrávání CD (máme jich asi 25) je bilance nula s tím, že do každého ještě investujeme zhruba dvě stě tisíc korun. Z pohledu businessmanů absurdita nemající obdoby.

Jak vypadá situace ve srovnání se světem, co se týká klavírů na scénách, kde v ČR vystupujete? Nechci vypadat jako věčný stěžovatel. Ale ani v tomto ohledu nás nemohu pochválit – spíš naopak. Situace je doslova katastrofální, až ostudná. Vezmu-li všechny sousední postkomunistické země, tam většinou už hrajeme, podobně jako v celém civilizovaném světě, na prvotřídní nástroje, povětšinou značky Steinway. U nás, až na výjimky, hrajeme na předpotopní trosky, kterým chybí jakákoli odborná péče. Je to smutný signifikantní obraz českého přístupu ke klasické hudbě i k odkazu našich hudebních velikánů.

Když jsme pořádali s Českou hudební radou debatu se studenty konzervatoře, tak o tvoje zkušenosti, i díky záživnému způsobu podání, byl enormní zájem. Co by si měli začínající umělci z tvého pohledu v dnešní době hlavně uvědomit?
Že se vydali nesprávným směrem. A když už není cesty zpět, pak se musí stát vedle prvotřídního hráče také prvotřídním manažerem, to není pro každého snadné. Nejsem příznivcem odklonu od klasické prezentace hudby k různým show alternacím, ale je zřejmé, že si to doba žádá. Je pak na každém, jestli najde adekvátní vkusnou formu, jak se době přizpůsobit, aby přežil. Já ovšem preferuji tvrdošíjnou snahu dobu kultivovat, a nikoliv se jí přizpůsobovat, ale tento luxus si snad mohu dovolit jen díky mému požehnanému věku.

V roce 2024 má kulatá výročí Bedřich Smetana a také uplyne sto let od první ročníku tak zvaného Roku české hudby. Smetanovo jméno máte v názvu svého tria. Máš nějakou představu, přání, co by se mělo ohledně Smetanovy osobnosti a české hudby v tomto roce zúročit, aby to bylo důstojné a mělo to smysl?
Bedřichu Smetanovi jsme jako národ stále dlužni. Rok 2024 bude příležitostí, jak tento dluh napravit. Věřím, že vedle oficiálních monstr akcí v čele s Českou filharmonií a předními divadelními scénami vznikne řada iniciativ, které připomenou Bedřicha Smetanu především jako klavírního virtuosa – jeho klavírním kompozičním odkazem, ale i jeho neméně významným odkazem komorním, který není tak obsáhlý, ale o to víc celosvětově uznávaný. I v tomto ohledu bude třeba osobních iniciativ z řad českých interpretů.

Děkujeme za rozhovor a přejeme úspěch a pohodu ve Spojených státech.