Jaroslav Smolka – významný muzikolog a muž mnoha profesí

Po maturitě na Gymnáziu Jana Nerudy v Praze (1951) začal studovat obory hudební věda a historie na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy. Jeho pedagogy byli Karel Risinger, Karel Janeček, Mirko Očadlík a Antonín Sychra. Svou diplomovou práci věnoval tvorbě Ladislava Vycpálka v roce 1956. V průběhu studia na Univerzitě Karlově současně studoval na Akademii múzických umění v Praze skladbu a filmovou a scénickou hudbu pod vedením Václava Dobiáše a Václava Trojana a vedle studií pracoval na pozici asistenta katedry hudební vědy v Gramofonových závodech, později přejmenovaných na Státní hudební vydavatelství, kde se vypracoval přes referenta pro vážnou hudbu až k pozici vedoucího referenta vážné hudby. Jeho pracovní náplní byla dramaturgie a hudební režie.

Ještě před obhájením disertační práce Česká kantáta a oratorium v období mezi dvěma světovými válkami, začal svou pedagogickou dráhu na Hudební fakultě Akademie Múzických Umění, kde vyučoval dějiny hudby a hudební teorii. V průběhu jeho funkce vedoucího Katedry teorie a dějin hudby založil v roce 1994 studijní obor hudební režie.

V letech 1970–1972 byl vedoucím redaktorem v oblasti vážné hudby v nakladatelství Penton. Dramaturgem České filharmonie se stal roku 1996 a svou činnost zde ukončil po pěti letech. Vedle vysokoškolského profesora se věnoval i studentům v hudební třídě na své alma mater – Gymnáziu Jana Nerudy v Praze. Svou pedagogickou praxi obohacoval psaním kritik, recenzí na koncerty a nespočtem teoretických děl. Jeho články se pravidelně objevovaly v Literárních novinách, Hudebních rozhledech a podobně. Pracoval jak pro nakladatelství, tak divadla a často vystupoval v rozhovorech v televizi. V roce 1981 obdržel cenu Českého literárního fondu za knihu Smetanova vokální tvorba.

Do Smolkovy skladatelské tvorby často prostupovala slohová linie české hudby, navazoval tak na skladatele Ladislava Vycpálka a Vítězslava Nováka. Tato stylizace se projevila především v jeho vokálních skladbách Kohout sedí nad mrakem a Majeránek v poli. Neoklasický styl se propsal do skladby Novoklasická ouvertura pro orchestr, či jeho jediné komické opery Hra o zuby.

Z jeho vrcholných uměleckých děl jmenujme například pětivětou symfonii Dialog tvarů (1989). S aleatorními postupy experimentoval v Sonátě č. 2 Kontrasty pro klavír, se zrcadlovou formou ve Smyčcovém kvartetu č. 2. Věnoval se také rekonstrukci historických skladeb, kterou můžeme slyšet ve skladbě Fugová suita podle českých mistrů 18. století pro smyčcové kvarteto či smyčcový orchestr.