Její pastorkyňa se v plné parádě vrátila do Národního

Čtenáři Opery Plus blogují

Na scénu Národního divadla se po téměř dvouleté pauze vrátila Janáčkova Její pastorkyňa. Inscenaci Jiřího Nekvasila z roku 2005, jež byla z repertoáru naší první scény již několikrát nečekaně stažena, aby ji vedení Opery Národního divadla (od té doby už čtvrté) vždy po pár sezonách zase stejně nečekaně obnovilo, tentokrát oživila řada změn v obsazení. Obnovená premiéra přinesla i změnu dirigenta. Roberta Jindru, který tuto inscenaci v sezoně 2015/2016 přestudoval (autorem původního hudebního nastudování byl Jiří Kout), vystřídal Jaroslav Kyzlink. Informace o změně dirigenta byla dosti překvapivá – vždyť to byl přece právě Jindra, kdo dokázal z poněkud „opotřebované“ inscenace vykouzlit opravdovou operní událost! Ovšem nutno říct, že ačkoli je nové hudební nastudování vystavěno řekněme neobvykle, některá tempa jsou tak trochu splašená a hudební vypointování je na mnoha místech tak trochu „jiné, než jsme zvyklí“, vše dává dohromady smysl a zodpovědnost, se kterou Kyzlink k tomuto úkolu přistoupil, je patrná hned od prvních tónů.

V roli Jenůfy se premiérově představila Alžběta Poláčková (v této produkci začínala jako Karolka), která ji původně měla zpívat již před dvěma lety, takže její jméno v obsazení není až tak překvapivé. Příjemným překvapením byl ovšem výkon samotný – delší čekání se zajisté vyplatilo. Jenůfa v podání Poláčkové je bezvadná, pěvecky jistá a především v prvním jednání herecky ohromně uvěřitelná!

Další zajímavou změnu v obsazení přinesla Eliška Weissová coby Kostelnička (v této produkci začínala jako Rychtářka). Ta si zaslouží mnoho plusových bodů především za kuráž, s níž se jakoby nic zařadila po bok dosud výhradní pražské Kostelničce, dvěma Tháliemi ověnčené Evě Urbanové, za celkové nasazení a také za výše položené pasáže (především ve druhém dějství), kde Urbanovou dokázala mnohdy i předčit. Nepříliš ideálně jí naopak vycházejí hloubky, jež jsou v nejednom případě špatně slyšitelné či srozumitelné, a také výraz a celkové prožití role vraždící pěstounky. Což by však vzhledem k nižšímu věku a životním zkušenostem Weissové prozatím nebylo fér hodnotit. Do budoucna se však jistě máme na co těšit!

Dalším nováčkem byl Tomáš Juhás, jehož Števa je pěvecky v pořádku, vizuálně však poněkud postrádá onu mladistvou svěžest, kterou tato role žádá. Nejvíce mu sedí výstup ve druhém jednání, jeho klíčovému dialogu s Kostelničkou není co vytknout.

Lacu tuto sezonu zpívá Peter Berger. Ten je pro Števova nevlastního bratra takřka ideálním interpretem – a to jak pěvecky (zaujal už před lety), tak i herecky. Berger dokáže Lacu předvést z více úhlů, v jeho podání to není jen podivínský hromotluk (Berger na sobě mimochodem za poslední dobu očividně vizuálně velmi zapracoval), ale především obyčejný zamilovaný muž, což je, přiznejme si, dost nelehké zahrát.

V menších rolích se poprvé představily Doubravka Součková (Jano), Markéta Böhmová (Barena) a někdejší Jenůfa Jitka Svobodová (Rychtářka), ostatní role jsou obsazeny stejně jako před lety. Z těchto „původních“ musím zmínit za srdce chytající Stařenku Yvony Škvárové (v této produkci začínala jako Kostelnička) a Luďka Veleho, jehož role Rychtáře je sice opravdu maličká, ale pokaždé mile překvapí tím, jak i takto nevelký prostor dokáže využít hned k několika hereckým polohám, včetně té humorné, což ve výsledku ještě posílí drama v závěru opery.

Další z návratů Nekvasilovy inscenace Její pastorkyně se povedl, a to jak díky novému obsazení, jež do léty prověřené produkce vneslo nový vítr, tak díky inscenaci samotné, jež je zářným příkladem toho, že i poměrně originální zpracování může být vkusné, dobře vymyšlené a příslušnému kusu může dobře sloužit. Nikoli naopak, jak je to dnes bohužel v módě.

I váš text v této rubrice rádi uveřejníme. Naše adresa: [email protected]