Jenůfa v Amsterdamu jako realistický filmový dokument

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Holandská Národní opera uvedla Jenůfu Leoše Janáčka v hudebním nastudování Tomáše Netopila a v režii Katie Mitchell. Připojila se tak k patnácti (!) dalším divadlům po celém světě, která mají podle přehledu "Operabase" v rozmezí pouhých dvou let 2017-2018 tuto operu na repertoáru: od moskevské Stanislavského opery nebo petrohradského Mariinského divadla přes soubory v Polsku, Německu, Francii, Řecku, Švédsku po brazilské Rio de Janeiro nebo Santiago de Chile.
Jenůfa, Dutch National Opera Amsterdam (Copyright © DNO 2018 Ruth Walz)

Řečeno s Janáčkovou Jenůfou „Můžeme se pýšit“, že je Janáček ve světě takto populární, čeští umělci jsou však zváni do těchto produkcí relativně zřídka. Právě do Amsterdamu a jeho moderního divácky komfortního Hudebního divadla, které bylo po dlouhých průtazích otevřeno v roce 1986 (jak jinak, než s výhledem na jeden z vyhlášených amsterdamských kanálů), jsem se vypravila proto, že na inscenaci Jenůfy se kromě dirigenta Tomáše Netopila podílel také tenorista Pavel Černoch v roli Laci.

Samozřejmě mě ve světle ctižádostivých prohlášení vedení Národního divadla o evropské úrovni naší první scény zajímala úroveň amsterdamské Národní opery v malé zemi a městě menším než Praha. Holandskou národní operu vedl pro nás neuvěřitelných třicet let (!) od roku 1988 francouzsko-libanonský režisér Pierre Audi (od září přechází do vedení prestižního festivalu v Aix-en-Provence) s šéfdirigentem Marcem Albrechtem, který koordinuje operní působení řady orchestrů, s nimi Holandská národní opera spolupracuje – Nizozemského filharmonického orchestru (jemuž také šéfuje), Nizozemského komorního orchestru, Královského orchestru Concertgebouw a dalších. Však si tu Audiho velmi považují. V roce 2016 kdy Holandská národní opera slavila 50. výročí, ji „vytáhl“ k ocenění operní soubor roku v této nejvyšší kategorii International Opera Awards a sbor Holandské národní opery vyhlásil časopis Opernwelt nejlepším operním sborem roku 2016.

Jenůfa, Dutch National Opera Amsterdam (Copyright © DNO 2018 Ruth Walz)

Amsterdamská Jenůfa (v Mackerrasově edici tzv. brněnské verze 1908) má především díky Tomášovi Netopilovi strhující intenzitu janáčkovského hudebního dramatu v jeho tak svérázné kombinaci „sršatosti“ a emocionální vroucnosti. Bylo věcné, příkré, drsné, úsečné, zemité, bez příkras a sentimentu, ale zároveň dojímalo až k slzám.  Netopil pracoval s dynamikou, tempy, frázemi, kontrasty různých vrstev partitury a především napětím tak, že Jenůfa byla smrští vyhrocených emocí, ze kterých mrazilo, ale které se stejně tak silně dotýkaly srdce. Jeho nastudování mělo v sobě energii, naléhavost a díky vynikající akustice amsterdamského divadla také plnou plasticitu dynamiky. Orchestr respektoval a dokázal naplňovat i jemné nuance, jak je Netopil vyjadřoval svými čitelnými gesty, včetně vyváženosti zvuku vůči pěvcům.  Ostatně o renomé Tomáše Netopila jako janáčkovského dirigenta svědčí v poslední době i jeho hostování v tak prestižních divadlech, jakými jsou Vídeňská státní opera, drážďanská Saská státní opera, ale i Státní opera v Hamburku nebo Flanderská opera v Antverpách, samozřejmě vedle jeho domovského působení v Essenu.

I v kontextu amsterdamské Jenůfy je třeba znovu s plnou naléhavostí připomínat neuvážené rozhodnutí ministerstva kultury sloučit Národní divadlo a Státní operu, po kterém Netopil odešel z vedení Národního divadla. A ptát se, proč současné vedení naší scény, které přízvisko první už několik let nepatří, nepřizve ke spolupráci takové osobnosti, jako je Netopil, svěřuje taktovku dirigentům bez větších operních zkušeností a povolává v osobě Nora Pera Boye Hansena zahraničního manažera s ne zcela jednoznačnou pověstí.

Jenůfa, Dutch National Opera Amsterdam (Copyright © DNO 2018 Ruth Walz)

V případě britské režisérky Katie Mitchell, jejíž inscenace bývají přijímány kontroverzně, jistě nikdo neočekával, že se bude doslovně držet libreta a scénických poznámek s příběhem z moravské vesnice na konci 19. století. Mitchell sice aktualizovala Jenůfu do současnosti, ale nesnažila se do ní násilně roubovat nová témata. Naopak srozumitelnými a dnešku pochopitelnými znaky a jejich divadelním ztvárněním prohlubovala a domýšlela příběh Jenůfy, nevlastní dcery Kostelničky, která tutlá její těhotenství a když si ji otec dítěte odmítne vzít, týdenní nemluvně zavraždí a přiměje Jenůfu, aby si vzala Števu, kterého předtím tak příkře odmítala. Mitchell tento příběh vyložila tak, jak by se mohl odehrávat dnes.

Silnou stránku režií Katie Mitchell je vedení sólistů v duchu Stanislavského herecké metody empirické pravdy s požadavkem, aby se herci důsledně a v logice situací a jejich motivace vtělili do svých postav. V dramatu podle psychologického realismu románu Gabriely Preissové, který si Janáček upravil pro operní libreto, mohla tuto svoji přednost naplno uplatnit způsobem, kterému nelze upřít důslednost, logiku a divadelní působivost, jakkoli může být pro nás v některých momentech šokující.

Ve scénickém řešení vyšla Mitchell z prostředí současného průmyslového mlýna na obilí a chudinské městské čtvrti s karavany a stavebními buňkami. Jejich předobraz zachycují reálné fotografie přetištěné v programové brožuře.

Jenůfa, Dutch National Opera Amsterdam (Copyright © DNO 2018 Ruth Walz)
Reklama
  1. 1
  2. 2
  3. 3

Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na