Jiří Heřman: Nezajímá mě dělení na klasické a moderní

Jiří Heřman je uměleckým šéfem opery Národního divadla Brno a v současné době patří k našim nejvýraznějším operním režisérům. V rozhovoru pro Operu PLUS jsme se pana Heřmana ptali na jeho působení v Janáčkově opeře i plánovanou dramaturgii divadla „moravského Bayreuthu“ v nové sezóně.

Před pěti lety jste nastupoval jako šéf Janáčkovy opery. Měl jste své sny a plány – vychází vám?
Jeden velký sen se mi splnil, mohu kontinuálně pracovat se souborem Janáčkovy opery v divadle snů, které nazývám „moravským“ Bayreuthem. Myslím, že za pět let se podařilo zrealizovat spoustu krásných projektů včetně nelehkého období rekonstrukce, které nám otevřelo nové možnosti inscenování na brněnském Výstavišti. Jsem rád, že mohu pokračovat v tradici a rozvoji janáčkovského festivalu. To, co mě nejvíce těší, je zdejší nasazení do umělecké práce, pracuji se souborem, který je hrdý na to, co dělá. Orchestr Janáčkovy opery pod vedením šéfdirigenta Marka Ivanoviće patří dnes k předním operním orchestrům. Ve spolupráci s dramaturgyní Patricií Částkovou se daří realizovat vzdělávací program „Krok za oponu“, jehož cílem je přiblížit operu mladé generaci. Sbor Janáčkovy opery patří ke špičkám ve svém oboru. Výsledkem je řada prestižních ocenění a pozitivní divácké ohlasy na naše představení a koncerty. Nerad se obracím zpět, práce v divadle je pro mne cestou proměnlivou, cestou neustálých výzev. Není to vždy jednoduché, stále se snažím hledat cestu dál a ne vždy se mnou všichni souhlasí, ale to už je věc, která k divadlu patří. Brno je pro mne srdeční záležitostí, mám rád zdejší lidi, pracovní prostředí. Za to vše může pan ředitel Martin Glaser, bez jeho podpory a skvělého vedení celého divadla bych nikdy nemohl realizovat vše, na čem kontinuálně pracujeme.

Letošní sezonu jste plánoval spolu s dramaturgyní Patricií Částkovou. Jaké je motto současné sezony a je podle vašich představ?
S Patricií Částkovou jsem plánoval všechny sezony, je to člověk na svém místě. Je mým velkým oponentem, vše, co děláme, má jasný cíl – dělat divadlo, které má obsah. Být v něm pravdivý a nic neošidit. Motto letošní sezony je hledání. „To nejdůležitější, co na své cestě životem hledáme, můžeme najít jen v nás samých – lásku, soucit, odpuštění…“ Hledání lásky je spojeno s klasickým titulem Hoffmannových povídek, hledání mládí s výjimečným titulem operní literatury Růžovým kavalírem, hledání svědomí v nové opeře Marka Ivanoviće a Davida Radoka Monument, hledání soucitu v Řeckých pašijích a Zámečníkova Ferdu Mravence není potřeba hledat (úsměv).

Sezonu zahájily Hoffmannovy povídky, jste spokojen s výsledkem?
Byla to první spolupráce režijního tandemem SKUTR se souborem Janáčkovy opery. Mám velkou radost, že to klaplo, přinesli do souboru novou tvůrčí energii. Dirigent Ondrej Olos dosáhl vybroušeného hudebního nastudování, divácké ohlasy jsou nadšené, co více si přát. Velice mne zasáhlo pojetí Hoffmanna v poslední scéně opery, doporučuji všem, kteří tuto inscenaci ještě neviděli.

Na co v této sezoně diváky pozvete? Co bude podle vás největší tahák?
Tahákem mají být všechny premiéry. Každá z nich má pro to svůj důvod – Hoffmannovy povídky jsou svěžím divadlem, Růžový kavalír s předními sólisty našeho souboru Janem Šťávou, Janou Šrejmou Kačírkovou, Václavou Krejčí Houskovou a ideální představitelkou Maršálky, naším vzácným hostem Alžbětou Poláčkovou, je zárukou mimořádného provedení pod taktovkou dirigenta Roberta Kružíka. S Robertem jsme také úspěšně nastudovali naši inscenaci Libuše, kterou uvádíme u příležitosti oslav 30. výročí sametové revoluce. Monument bude vyvrcholením spolupráce Davida Radoka a šéfdirigenta opery NdB Marka Ivanoviće. Svatopluk Sem a Markéta Cukrová v hlavních rolích jsou dobrým „tahákem“, věřím, že budeme svědky strhujícího hudebního divadla. Umění sboru Janáčkova divadla mohou diváci obdivovat nejenom v Monumentu, ale i v Řeckých pašijích, kde spojí své síly s Českým akademickým sborem a Dětským sborem Brno. První spolupráce Tomáše Netopila s naším souborem bude určitě zdrojem nové tvůrčí inspirace a energie. Ferda Mravenec je zaručeným tahákem pro děti.

Kterou operu jste si nechal jako režisér pro sebe a proč?
V této sezoně jsou to dvě premiéry, Růžový kavalír a Řecké pašije. Proč? Jsou blízké mému srdci. V případě Růžového kavalíra to je Straussova hudba a téma Maršálky, které mě velice inspiruje. V případě Řeckých pašijí to je moje slabost pro génia české hudby Bohuslava Martinů. Po Hrách o Marii a Eposu o Gilgamešovi to bude další fascinující práce s velkými sbory. Těším se na spolupráci s Pavlou Vykopalovou a Tomášem Netopilem.

Máme se tedy těšit na klasický přístup, nebo to bude jiné? Prozradíte něco ze svého inscenačního záměru?
Nepřemýšlím o klasickém nebo moderním přístupu. Přeji si, aby to bylo přítomné divadlo s obsahem, které zasáhne a dá podnět k zamyšlení. V Růžovém kavalírovi je pro mne důležité téma času, je pro mne inspirující rozehrání nebezpečných vztahů Maršálky a Ochse. Růžový kavalír bude o našich vztazích, to, co jsme všichni jednou prožili a možná jsme se s tím nikdy nesmířili. Každý z nás jednou prožil milostný vztah, který neplánovaně skončil. Řecké pašije jsou pro mne cestou k hledání soucitu a zároveň vnitřního osvobození od našich předsudků, od našeho ega.

Kdo vybírá obsazení pěvců, vy, nebo dirigent? A na základě jakých kritérií?
Společně. Naším cílem je Gesamtkunstwerk, to znamená, že pěvec musí splňovat hudební i jevištní předpoklady postav daného díla.

V současnosti je hodně hlavních rolí obsazováno zahraničními hosty, dřív se tvrdilo, že to nemůže divadlo zaplatit. Teď už to není problém?
Kromě janáčkovského festivalu na našich obsazovacích listech nenajdete příliš zahraničních hostů. Náš rozpočet nám to neumožňuje. Řadu operních titulů, například wagnerovské, které jsou pro naše jeviště ideální, si nemůžeme dovolit zařadit do repertoáru, pro tento obor není dostatek českých pěvců. Máme skvělé české pěvce, ale na počet operních domů u nás je jich opravdu málo.

Opera je nejsložitější dramatický útvar a očekáváme od ní nejvyšší uměleckou hodnotu. Mnoho režisérů přistupuje k modernizaci, vy touto cestou nejdete, máte svébytný rukopis. Jak byste charakterizoval svůj přístup?
Jak jsem již řekl, mou hlavní inspirací je hudba. Nezajímá mě dělení na klasické a moderní, hudba mi dává vše potřebné ke vzniku nové inscenace. To hlavní je vytvořit divadlo s obsahem, které vás zasáhne a inspiruje.

Má tedy opera i dnes co říct současnému divákovi, i mladému?
Ano, učí ho být vnímavým a citlivým. Nesnažme se operu pochopit, stačí se odevzdat a vnímat, ta hudba jsme my.

Myslíte i na nejmladší generaci, jste přesvědčen, že Ferdu Mravence děti zvládnou?
Ferda Mravenec byl v minulosti opery NdB nejúspěšnějším dětským představením, nevidím důvod, proč bych o tom neměl být přesvědčený a pochybovat o tom. Ferda bude krásnou tečkou sezony.

Děkujeme za rozhovor a přejeme hodně úspěchů!

 

Jiří Heřman vystudoval zpěv na konzervatoři v Plzni a operní režii na pražské AMU. V současné době patří k nejvýraznějším českým operním režisérům. Renomé si získal jak komorními projekty v netradičních prostorech, tak inscenacemi na velkých operních jevištích. K těm prvním patří např. Lamenti (2004), původní scénická meditace na text Franceska Micieliho a hudbu Michala Nejtka, uvedená v Universálním prostoru NoD v Praze, v divadle Schlachthaustheater ve švýcarském Bernu a na festivalu Riocenacontemporanea v brazilském Rio de Janeiro, dále česká premiéra duchovní opery Benjamina Brittena Curlew River v bývalém kostele sv. Maří Magdaleny (České muzeum hudby) v Praze v rámci festivalu Struny podzimu 2005 či originální scénické zpracování Schubertovy Zimní cesty ve filmovém ateliéru č. 4 na pražském Barrandově (koprodukce Struny podzimu / Národní divadlo Praha, 2013). Na velkém operním divadle inscenoval v Divadle J. K. Tyla v Plzni Saint-Saënsova Samsona a Dalilu (2002), Wagnerova Bludného Holanďana (2004), který získal Cenu Sazky a Divadelních novin, a Gounodova Fausta (2013). V letech 2007–2012 byl šéfem Opery Národního divadla v Praze, kde nastudoval sedm inscenací: Orfea Claudia Monteverdiho, Dvořákovu Rusalku, Hry o Marii Bohuslava Martinů, Wagnerova Parsifala, Dvořákova Jakobína, v české premiéře Brittenovu Glorianu a Fibichův Pád Arkuna. Jeho umělecké počiny v poslední době zahrnují Pucciniho Tosku v Janáčkově opeře Národního divadla Brno (2015) a Řecké pašije B. Martinů v Aalto Musiktheater v Essenu (2015). V rámci Pražského Quadrienále 2015 působil jako komisař pro sekci hudba a prostor. Od ledna 2015 je uměleckým šéfem opery Národního divadla v Brně.