Jiří Štrunc: Dvořákova hudba je optimistická i v hluboce niterných kompozicích
Šelma sedlák Antonína Dvořáka je dílo prakticky neznámé. Jak vnímáte jeho zařazení do běžného repertoáru?
Je to nepochybně zajímavý dramaturgický počin. Díky němu publikum slyší krásnou a ne právě známou Dvořákovu hudbu. A také uvedení Šelmy sedláka mimoděk upozorní na fakt, že v obecném povědomí nefigurují zdaleka všechny skladatelovy opery. Vždyť kromě Rusalky, Čerta a Káči a Jakobína se jiné Dvořákovy opery dnes už vůbec nehrají. Dlužno říci, že pravděpodobně právem – Dvořák neměl štěstí na libretisty a mnohé jeho opery jsou tím poznamenány. U Šelmy sedláka tomu není jinak. Tehdy velmi mladičký libretista Josef Otakar Veselý chtěl vytvořit českou Figarovu svatbu, ale vznikl text bez nadhledu a noblesního vtipu, který má libreto Da Ponteho k Mozartovu dílu, a také postrádá výraznější dramatický spád. U Veselého jde o rázovitý český humor, který ale dnes už tak vtipně působit nemusí. Naopak cítíte jeho kostrbatost a naivnost. Ale Dvořákova hudba – to je hlavní důvod, proč tuto operu uvést a proč na ni přijít! Kvůli její melodičnosti i struktuře. Skladatel totiž velmi bohatě využíval ansámbly, což není příliš běžné. Šelma sedlák je doslova nabitý ansámbly! Sextety, kvartety, kvintety, výstupy se sborem. Dvořák ve svém skladatelském vývoji zřejmě potřeboval projít tuto cestu, protože srovnáme-li si Šelmu sedláka a vrcholnou Rusalku, uvědomíme si, že Rusalka naopak neobsahuje žádný ansámbl. S výjimkou žínek, ale ty nelze za skutečný ansámbl považovat.
Je tedy Šelma sedlák určitým vývojovým stupněm Dvořákovy tvorby?
Šelma sedlák zaujímá ve Dvořákově tvorbě, ale i v životě důležité místo. Psal jej po Stabat Mater, této niterné duchovní kantátě. Když budeme Šelmu sedláka dobře poslouchat, najdeme v něm mnoho citací právě ze Stabat Mater. Dvořák se zřejmě potřeboval vypsat z duchovního rozpoložení, v němž po napsání kantáty byl. A hledal látku, která by mu to umožnila. Něco docela jiného – lidového, veselého, přímočarého. Hledal veselý a humorný pohled na svět. Vypsat se v Šelmovi sedlákovi ze Stabat Mater se mu někde povedlo, někde méně, jak narážel na nedostatky libreta. Ale hudba, kterou zkomponoval, je velmi působivá.
Která hudební čísla ze Šelmy sedláka jsou podle vás nejcennější a pro diváky nejatraktivnější?
Myslím si, že zcela jistě ansámbly. Všechny. Jsou plné hudebního vtipu. Ne vždy to ovšem vychází optimálně, protože je v nich velmi mnoho přes sebe jdoucího textu a srozumitelnost tím trpí. Také v této opeře uslyšíte zcela jasný vliv Bedřicha Smetany, pod jehož taktovkou Dvořák hrál jako violista. Dalším významným prvkem je využití lidových tanců, nebo spíše jejich rytmického základu, kterému Dvořák dává svůj osobní tvar. Tím nejznámějším hudebním číslem celé opery, které mohou posluchači znát, je zřejmě árie knížete. Je to nejhranější Dvořákova barytonová árie a mezi pěvci je velmi oblíbena.
Srozumitelnost textu nebyla skutečně ideální. Co si myslíte o možnosti uvádět i českou operu s titulky?
Jsem určitě pro zavedení českých titulků i u českých oper. Usnadnily by divákům pochopení textu a celkovou orientaci v ději.
Myslíte si, že by plzeňské uvedení Šelmy sedláka mohlo vyvolat zájem o tuto Dvořákovu operu? Nebo alespoň o určitá čísla z ní?
Nejsem si jist. I když je to opera stručná, nekomplikovaná a plná krásné Dvořákovy hudby. Ale může vyvolat a myslím, že vyvolá, zájem milovníků české opery a Dvořákova díla. Je hodně lidí, kteří mají jeho skladby rádi a za Šelmou sedlákem do Plzně ze zájmu přijedou. Už jen proto, aby tuto operu poznali. Je něco jiného poslouchat ji doma z nahrávek a vidět její živé provedení. Proto jsem přesvědčen, že je uvedení opery cenným počinem.
Jak jste získávali hudební materiály, když se opera celá léta nehrála? V Plzni naposledy v roce 1954, v Praze 1958?
Velmi obtížně, ačkoliv jde o dílo slavného českého autora. Konzultoval jsem materiály se svými přáteli z Ústavu hudební vědy, kteří se dílem Antonína Dvořáka zabývají, a zjistil jsem, že jediná originální partitura je Simrocova z roku 1883 vydaná v němčině. Chybí tam jakýkoliv český text. Partitura s českým textem neexistuje, existuje jen několik vydání klavírního výtahu s českým textem. Originální Simrocovu partituru naše divadlo má, ale orchestrální materiál je v tak dezolátním stavu, že je nepoužitelný. Objednali jsme proto materiál z Prahy, když nám však přišel, zhrozil jsem se. Zjistil jsem, že jsme dostali verzi dirigenta Bohumila Gregora, který ale dílo přepracoval do třech jednání, sám celé upravil a hudbu ve spojovacích momentech přestrukturoval. Zkrátil, vyškrtal a takto upravené dílo bylo vydáno. Neodpovídá ani Simrocově partituře, ani klavírním výtahům. O existenci Gregorovy verze jsme neměli tušení, ani jsme netušili, že se nejedná o Dvořákův originál, ale jeho přepracovanou podobu. Dlužno říci, že ani s Fibichovou Nevěstou messinskou (prem. 2018 pozn.aut.) to nebylo snadné. Ani v jejím případě nebyly notové materiály ideální. Když se nad tím zamyslíme z obecného hlediska, je to celé smutným dokladem toho, v jakém stavu je naše hudební dědictví. Přestože v minulosti vyšlo souborné vydání A. Dvořáka, řada děl v něm není obsažena.
To jste si se Šelmou sedlákem prožili hotovou hudební detektivku… Jak jste se s tím vypořádali?
Museli jsme materiály porovnat a sami ještě upravit. Nakonec hrajeme v zásadě Gregorovu verzi, ale s našimi škrty a úpravami.
Jak jste při přípravě postupovali?
Libreto je ze současného pohledu neúnosně zdlouhavé, což samozřejmě nese problémy i ve zhudebnění. Dvořák nebyl tím dramatikem, jakým byl Smetana, neměl jeho dramatické cítění. Byl spíše lyrikem a do libreta, které dostal, nijak nezasazoval. Přistoupili jsme s režisérem inscenace Zbyňkem Brabcem k poměrně rozsáhlým škrtům, které, doufám, dílu prospěly. Snažili jsme se najít tvar, který dílo v žádném ohledu „nepoškozuje“ a zároveň umožňuje větší dramatičtější spád. Pravověrní Dvořákovští badatelé tedy nenajdou v naší inscenaci všechna hudební čísla, ale myslím, že pro poznání opery je tato dvouhodinová verze, kterou hrajeme, optimální. Nakonec i Rusalka se většinou uvádí s některými škrty.
Před prázdninami jste stihli pouze obě premiéry Šelmy sedláka, teprve po prázdninách se Šelma sedlák na jevišti pořádně zabydlí. Jak se k dílu, které čeká repríza po více než dvou měsících, vrací?
Je to jako taková další zářijová premiéra. A musím říci, že se na ni těším.
Jaký je váš vztah k dílu Antonína Dvořáka?
To není jednoduchá otázka, přestože to je jeden ze skladatelů, jehož díla diriguji asi nejčastěji. Mluvit o hudbě je obtížné. Měl jsem to štěstí a možnost dirigovat celou řadu symfonických, koncertantních a jiných skladeb a tři opery, Rusalku, která mě provází kontinuálně, Čerta a Káču a teď nově Šelmu sedláka. V symfonické oblasti na rozdíl od jevištní (ve světě se daří skoro výhradně jen Rusalce) patří Dvořák mezi opravdové giganty. Samozřejmě se těším z jeho melodické invence, která je všudypřítomná, i z jeho rytmických prvků přejatých z lidových tanců, skvělé instrumentace. Osobně mám ale velice rád ty jeho stálé, někdy i docela malé změny, třeba při opakování stejných frází, nebo jen několika tónových motivků. Je z toho cítit Dvořákova radost a zanícení, které bezpochyby vkládal do své profese. Je to pro mě taková, velmi zjednodušeně řečeno, „zdravá“ hudba, snad můžu říci vždy optimistická. A to i v takových neuvěřitelných, hluboce niterných kompozicích jakou je například Stabat Mater.
V září vás čeká i hudba ze zcela jiného soudku – soudobá opera Jiřího Jiráska Broučci podle knížky Jana Karafiáta. Knížka nekončí v originále dobře – broučci zmrznou. Jak to s nimi dopadne v Plzni?
Tak jako v originále – špatně. Ale konec je řešen velmi zajímavě. Orchestr přestane hrát, zní jen elektroakustická hudba a broučci vstupují do pomyslného broučího nebe. Hrát je budeme ve Velkém divadle, režírovat bude Tomáš Pilař. Myslím si, že divácky to bude atraktivní inscenace.
Jaký charakter má hudba Broučků?
Hudba opery má výrazné znaky filmové a snad mohu říci i muzikálové kompozice. Myslím si, že velmi dobře vyjadřuje situace a dění na jevišti. Je značně náročná po stránce rytmické struktury a intonace, zejména ve vokálních partech.
V Broučcích jsou role pro děti nebo jen pro dospělé?
Pro všechny! Jsou tam dospělí sólisté, ale dětí je opera plná. A tak Broučci velmi zaměstnávají náš dětský divadelní sbor. Děti už se na Broučky pilně připravují, věnovaly se jim před prázdninami a celé letní soustředění. Jak děti znám, jsou šikovné, učí se rychle a přesně a co se naučí, dokáží i velmi dobře provést. Ať se jedná o hudbu klasickou nebo současnou.
Do divadelního sboru chodí i vaše dcera Janička. Jestlipak s ní doma zkoušíte?
Ne. Nechávám to na ní. Sbor pod vynikajícím vedením Anny Marie Lahodové pracuje naprosto profesionálně a mé dosavadní zkušenosti s dětmi na jevišti jsou výhradně pozitivní. Vlastně ji uslyším až společně s ostatními na některé ze zkoušek v divadle…
Broučci budou v historické budově. V Novém divadle vás čeká jiná premiéra. Bizetova Carmen. Dirigoval jste ji i v minulé inscenaci, kterou režíroval Jan Burian, a byla na repertoáru DJKT velmi dlouho… Hrála se ovšem ve Velkém divadle. Jak se vám bude nyní k tomuto diváckému titulu vracet? Lze v tak známé opeře najít něco nového, když se k ní po letech vrátíte?
Carmen mám samozřejmě velmi rád. A obecně – vždycky můžete nacházet něco, co se objeví v jiném světle. A to nejen v partituře, ale nastudování vás zastihne v jiné životní etapě, přijdou jiní interpreti, scénická podoba bude jiná. A teď ji budeme hrát v jiném prostoru. Ve specifickém sále Nového divadla. Mám zde už zkušenosti s Madama Butterfly, Čarostřelcem, Hamletem i Libuší a už vím, co můžeme od nepřející akustiky Nového divadla očekávat. Přestože tyto zkušenosti máme, práci to nijak neusnadní, pokusíme se s touto situací vyrovnat, jak nejlépe to půjde.
Dirigujete romantickou hudbu i současnou. Jak toto střídání vnímáte?
Na romantické hudbě jsem vyrůstal od malička, vždy jsem ji poslouchal a mám ji rád. Setkání se současnou hudbou přišlo později. Nemluvím tady o symfonickém repertoáru, ale o soudobé operní tvorbě. Do oboru takzvané experimentální hudby jsem ještě neměl příležitost vstoupit, ale díla dnešních autorů diriguji. Kromě symfonických skladeb jsem nastudoval opery Veta za vetu Zdeňka Lukáše, Toufara Aleše Březiny, Kubičkova Jakuba Jana Rybu a teď Broučky. Každá z těch oper je naprosto jiná a má svou specifickou hudební řeč.
Není nastudování současného operního díla náročnější? Například při přípravě s pěvci?
Určitě je. Pokud skladatel respektuje možnosti hlasu a frázování, je to jednodušší. Jindy je vše např. intonačně náročnější a za dobu, kdy studujete současné dílo, by se klidně mohly nastudovat dvě opery romantické. Ale moderní, současné opery je nezbytně nutné hrát. Dnešní doba vytváří trochu jiný typ hudby, vznikají multistyly, podobně jako u Broučků. A nemůžeme je opomíjet. Během historického vývoji vždycky přicházely novinky, hrály se a interpreti se s nimi vyrovnávali. A navíc – výhodou současného díla je, že jeho autoři žijí. Můžete se s nimi setkávat, o mnoha věcech si můžete promluvit a konzultovat je.
Setkáváte se s nimi při studiu jejich děl?
Ano, setkávám a setkávám se rád. Setkal jsem se dosud se všemi skladateli, tak se také těším na spolupráci s panem Janem Jiráskem.
Nechystáte se v nadcházející sezóně do Japonska? Dirigoval jste tam v minulých nejen produkce DJKT, ale sami Japonci vás angažovali i na dirigování symfonických koncertů svých orchestrů. Dirigoval jste v Ósace a na dalších místech.
Dirigoval jsem v Japonsku již řadu orchestrů, z nich jeden z posledních byl v Ósace. Ano, měl bych tam znovu jet na umělecké hostování v příštím roce.
V Japonsku vás zastihlo velké zemětřesení. Přesto se do “Země vycházejícího slunce” vracíte rád?
Velmi rád. A doufám, že už žádné zemětřesní nebude. Poprvé jsem tam nedojel kvůli výbuchu islandské sopky, podruhé mě zemětřesení zastihlo až v Japonsku a přímo při zkoušce s orchestrem. Pověra říká, že když člověka potká podobná událost třikrát, do Japonska se už nevrátí. Naštěstí má poslední návštěva se obešla již bez přírodních katastrof, takže doufám, že vše dobře dopadne.
Jiří Štrunc (1969) vystudoval hru na housle na konzervatoři v Plzni a obor dirigování na Akademii múzických umění v Praze (1995). V roce 1993 absolvoval studijní pobyt v Guildhall School of Music v Londýně a mistrovské kurzy u prof. Helmutha Rillinga (1992–1993, Praha, Stuttgart, USA). Získal řadu ocenění na dirigentské soutěži Pražského jara 1995 (cena pro nejlepšího českého účastníka, Cena Nadace Gideona Kleina, Cena na památku dirigenta Rafaela Schächtera a Cena hlavního města Prahy). Od začátku své profesionální kariéry (1995) se Jiří Štrunc soustavně věnuje intenzivní spolupráci jak s operními domy, tak i se symfonickými orchestry v České republice i v zahraničí. Od roku 1997 je stálým dirigentem opery Divadla J. K. Tyla v Plzni, kde nastudoval několik desítek operních titulů českého i světového repertoáru (mj. Mozartova Kouzelná flétna, Don Giovanni, Così fan tutte a Figarova svatba, Bizetova Carmen, Boitův Mefistofeles, Pucciniho Manon Lescaut, Bohéma, Turandot, Gianni Schicchi aTosca, Verdiho Trubadúr, La traviata, Síla osudu, Nabuccoa Rigoletto, Čajkovského Evžen Oněgin a Panna orleánská, Musorgského Boris Godunov, Straussova Salome, Wagnerův Bludný Holanďan, Smetanova Prodaná nevěsta, Dvě vdovy, Hubičkaa Tajemství, Dvořákova Rusalka aČert a Káča, JanáčkovaJejí pastorkyňa a Příhody lišky Bystroušky, Martinů Veselohra na mostě, Ženitba, Voják a tanečnice a další). Ve světové premiéře nastudoval v roce 1999 operu Zdeňka Lukáše Veta za vetu. V letech 2003 a 2005 řídil více než 40 představení při hostování plzeňské opery v Japonsku (La traviata, Madama Butterfly, Prodaná nevěsta, Trubadúr, Carmen). V letech 2006 až 2011 byl dirigentem Státní opery Praha (Madama Butterfly, Bohéma, Sedlák kavalír, Komedianti, Rusalka a Trubadúr), od ledna 2012 je dirigentem Opery Národního divadla, kde kromě dirigování řady titulů nastudoval Stravinského melodram Perséphone a operu Toufar Aleše Březiny (2013) a Verdiho Macbetha (2015). Ve Státním divadle v Košicích uvedlMadama Butterfly.
Jiří Štrunc se soustavně věnuje také symfonické hudbě. V letech 1996–2000 působil jako dirigent Karlovarského symfonického orchestru, v sezoně 2010/2011 zde byl šéfdirigentem a poté se stal hostujícím dirigentem. Od roku 2004 pravidelně spolupracuje s Gunma Symphony Orchestra a Yamagata Symphonic Orchestra (Japonsko) a s řadou domácích symfonických orchestrů (Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK, Český národní symfonický orchestr, Filharmonie B. Martinů ve Zlíně, Plzeňská filharmonie, PKF – Prague Philharmonia, Filharmonie Hradec Králové, Jihočeská komorní filharmonie a další) a pravidelně vystupuje na mezinárodních hudebních festivalech Pražské jaro a Smetanova Litomyšl. Pedagogicky působí Jiří Štrunc od roku 1992 na konzervatoři v Plzni, v letech 2009–2011 rovněž na katedře dirigování Hudební fakulty Akademie múzických umění v Praze.
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
