Jiří Žalud – v pětaosmdesáti tanečníkem i cyklistou

„Když jsem tančil, o cenách jsem nikdy nepřemýšlel, myslel jsem na to, abych dělal divadlo co nejlépe. Ale mám z nich teď radost. Cena je takové jeho zhmotnění, doklad, že to snad člověk nedělal tak špatně a že si toho někdo všiml,“ říká Jiří Žalud. Když posloucháte jeho vyprávění o divadle, ale i o tom, jak z tance přesedlal na kolo, jak stárnul s tituly, v nichž léta tančil, cítíte najednou přirozený běh věcí. Čas, který tak strašně rychle utíká, vás najednou přestane děsit. Jiří Žalud má totiž jednu neocenitelnou vlastnost – umí stárnout. „Mám především velkou rodinu a pravnoučata! Letos to byl podařený rok,“ říká se zjevným potěšením. „Dcera měla šedesátiny, vnučka čtyřicetiny a já pětaosmdesát! Věnuji se rodině a moc rád vozím v kočárku pravnučku!“ vypráví s chutí o svých blízkých. „Od divadla se už odpoutávám. Když potřebuji pohyb, jezdím na kole,“ dotkne se své velké záliby – cyklistiky.

Je zvykem charakterizovat Jiřího Žaluda jako ´legendu´ plzeňského baletu. Slovo legenda se však ke skromnému, praktickému, vitálnímu muži příliš nehodí. S DJKT je spjat již 60 let, rolí, které během své rekordní kariéry ztvárnil, by dosud mělo být přes 140. Podmiňovací způsob je na místě, Jiří Žalud je totiž nikdy nepočítal. „Ne, nepřišlo mi, že by to bylo důležité. Role přicházely, odcházely a já jsem tančil. Spočítali je za mě až v Divadelním ústavu. Říkal jsem si, že se asi na to budete ptát, tak jsem si ten seznam přinesl,“ směje se a ukazuje několik vytištěných listů. Na začátku sezóny 2021/22 je jasné, že tento seznam není definitivní.

Když vám bylo osmdesát, tančil jste roli majitele gladiátorské školy Batistata v inscenaci Spartaka Arama Chačaturjana v choreografii Jiřího Pokorného. Na Sicílii v Teatro Massimo Bellini, kde s ní DJKT hostovalo, jste ji tančil dokonce v šesti dnech sedmkrát bez alternace. A před sebou jste měl roli Otce v inscenaci Libora Vaculíka Slečna Julie. Po pěti letech jsme na prahu nové sezony a vy máte před sebou další nové inscenace. Napadlo by vás, když jste se v roce 1954 stal členem plzeňského baletu, že v 85 letech budete stále tančit?
Ani v nejmenším! Svůj život jsem vždy dělil mezi rodinu a divadlo. Když jsem šel do důchodu, absolutně jsem nepočítal s tím, že bych ještě vystupoval. Chtěl jsem si užít vnoučata a koupil jsem si kolo, abych měl nějaký pohyb. Člověk musí mít svůj řád, udržovat správnou životosprávu, musí mít pravidelný pohyb a trénink. Proto jezdím na kole. A taky hodně chodím, jsem spokojený i jako turista. Léta ubíhají a nikdo si nemůžeme myslet, že tělo vydrží pořád všechno. Teď si divadlo jen užívám, do ničeho se nenutím, na sál už nechodím. Trénování už si moc ve svém věku nemůžu dovolit, jezdím místo toho hodně na kole a když nemůžu na kolo, vyrazím na turistický výlet.

Jako čerstvý osmdesátník jste trávil léto v kopcích kolem italského jezera Lago di Garda. Kde jste jezdil teď? A kolik kilometrů dnes tak jezdíte?
Teď ujedu tak do padesáti kilometrů za den. Ale to víte, denně už si to taky dovolit nemůžu. Jezdím už jen rekreačně, nechci to přehnat. Ale zaplať Pánbůh, že jsem se na cyklistiku dal! S naší partou pěti kamarádů jsme si za ta léta sjeli řecké ostrovy, pomalu celou Francii, jezdili jsme na Elbě, Korsice, Sardinii. A co nešlo na kole, prošli jsme jako turisté – například Dolomity. Teď už jsme zůstali jen dva a už nás to přece jen zmáhá, tak jezdím v terénech kolem Plzně. Hodně po lesích, silnice mě neláká, je tam velký provoz, nechci riskovat. Okolí Plzně je krásné a rád ho využívám. Mám blízko u Plzně chatu, kde jsem nejčastěji. Prožil jsem tam v minulém roce celou covidovou krizi.

A když sesednete z kola, je tu divadlo…
Když mě i teď chce divadlo využít, tak tu možnost vítám. Momentálně to jsou inscenace Zkrocení zlé ženy, Labutí jezero – takové malé roličky. V této sezoně mě čeká drobná role šenkýře v Donu Quijotovi. A tak to přece má být – když přijde na scénu dědek, je to pořád lepší, než když si mladej kluk musí nasadit fousy! Všechny věci, které jsem dělal po odchodu do důchodu, a to bylo v roce 1997, přicházely přesně takhle. Vždycky někdo přišel a potřeboval starého muže…

A jací byli, ti staří mužové! Po odchodu do důchodu jste svou dráhu obohatil o hostování v pražském Národním divadle, Divadle v Dlouhé, v Olomouci, v Brně a se souborem DJKT jste vystupoval na Sicílii. Obsazovali a obsazují vás choreografové několika generací – Libor Vaculík, Jiří Pokorný i Richard Ševčík.
Divadlo pro mě opravdu skončilo důchodovým věkem. A když potom něco přišlo, vnímal jsem to jako takový bonus a jako pomoc souboru, ke kterému cítím pořád vztah. Vždyť tu jsem tolik let! A když i teď přijde šéf, že by něco ode mě potřeboval, rád pomůžu. Snažím se dostát nárokům choreografa, jak nejlépe dokážu. Říkám, že v Plzni je snad jediný soubor na světě, který má ve svých řadách dědka s pěti pravnoučatama!

Například Libor Vaculík udělal z pátera Lorezna ve vašem ztvárnění ve své inscenaci Romea a Julie jednu z ústředních postav. Na druhou polovinu této sezony se chystá premiéra inscenace Lady Macbeth Mcenského újezdu v choreografii právě Libora Vaculíka, která musela být odložena kvůli koronavirové krizi. A i v ní je pro vás role.
Libor Vaculík mi připravil plno krásných rolí. Ať to bylo v Edith, Dámě s kaméliemi nebo v Čachtické paní, v Romeovi a Julii, v Někdo to rád… a také v Praze mě obsadil do role Rodriga Borgii ve své inscenaci Lucrezia Borgia. Když za mnou už před víc než rokem přišel kvůli Lady Macbeth Mcenského újezdu, smál jsem se – copak já ve svém věku vím, co bude za rok? Tak uvidíme…

Nejdéle byl ale asi váš profesní život spjat s inscenací tanečního muzikálu Edith, vrabčák z předměstí, který měl premiéru v roce 2000. V Plzni se z tohoto titulu stala skutečně kultovní inscenace.
V Plzni měla asi kolem 250 repríz, hostovali jsme s tímto představením i v Praze, takže celkem se to na tři stovky repríz vyšplhalo. Nikdy jsem žádnou roli tak dlouho netančil! Tohle představení se opravdu chytlo. Ale ve svých osmdesáti jsem už z role Starého elegána vystoupil, převzal ji po mně Petr Brettschneider.

Jak jste se vlastně dostal k baletu? Měl jste nějaký příklad v rodině?
Můj strýc Karel Tolar statoval v divadle a dostal tu angažmá, působil v Praze, prošel Bratislavou a nakonec se stal sólistou brněnského baletu. Protože také velmi dobře zpíval, stal se po ukončení své taneční kariéry členem sboru brněnské opery. K baletu mě přivedl on, když jsem se ještě věnoval lidovému tanci. A pro divadlo jsem se nadchl. Začal jsem chodit do baletní školy, a protože v té době potřeboval soubor mladé kluky, tak jsem vypomáhal. Na podzim začal školní rok, v prosinci jsem už účinkoval v premiéře Romea a Julie, doslova jsem vletěl do tanců v Prodané nevěstě a do Chudého kejklíře. A vše se rozjelo tak, že jsem během dvou let chodil dopoledne do školy, odpoledne a večer jsem byl v divadle. Nic jiného než divadlo mě už nezajímalo. To víte, rodiče velkou radost neměli, že jsem odešel ze školy k divadlu. Uvědomovali si, že je to nejistá budoucnost, vždyť jsem byl jen žákem baletní školy! Ale nebránili mi a měli pro mě pochopení.

Museli pak mít radost, když sledovali vaši uměleckou dráhu! Tančil jste role klasického tanečního repertoáru, pak přišly role charakterní a také vedení souboru. Zůstaňme ale ještě chvíli u vašich začátků – s jakou představou jste přicházel do divadla? Byli vaší metou princové v klasických baletech?
Především jsem věděl, že budu muset opravdu tvrdě pracovat a trénovat. Když jsem vstoupil do baletní školy s tím, že se chci věnovat naplno baletu, řekla mi Elvíra Němečková: „Budeš muset pořád tvrdě trénovat, pamatuj na to.“ Vzal jsem si její slova k srdci. A jakou jsem měl představu o rolích? Když člověk začíná, tak má skutečně představu, že princ například v Čajkovského baletech, je vrchol, kterého může tanečník dosáhnout. Člověk musí hodně a pořád cvičit, aby se na tento vrchol dostal. Dostane se tam, ale pak přijde do let a princové už pro něj nejsou. Přijdou charakterní role, které mají úplně jiné kouzlo a otevřou vám další a nové možnosti. Tanečník dospěje k rolím, ve kterých už může také něco hrát, není už jen – tedy s nadsázkou – špeditér, který zvedá tanečnici. A v mém případě přišla krásná představení – třeba Marná opatrnost ve Voborníkově choreografii, Petruška, Merkucio v Romeovi a Julii. Klasická Giselle má v sobě také přesah do charakterní role. Těchto věcí přicházelo hodně.

Do některých titulů jste se vracel i jako představitel různých generací. Patří mezi ně například již zmiňovaný Romeo a Julie nebo Coppélia.
V Romeovi jsem dělal nejdříve Merkucia, pak Tybalta a teď to byl páter Lorenzo. A v Coppélii jsem tančil Franze a pak Coppélia. Mám takové návraty rád. Když tančíte jinou roli, a navíc jako starší člověk, získáváte k titulu a jeho obsahu vztah zase z úplně jiné stránky. A samozřejmě i tím, že dílo nastuduje jiný choreograf, získává nová inscenace odlišný charakter od té předchozí.

Které role jste měl nejraději?
Nedělal jsem rozdíl mezi velkými a menšími rolemi. Vždy jsem chtěl respektovat představy choreografa a naplnit je co nejlépe. Ale také dát postavě něco ze sebe. V klasice jsem měl výborný pocit z Giselle, v Bachčisarajské fontáně, která se dříve hrávala, tam se mohl člověk vyřádit! Nebo Čert na vsi, Gajané, Marná opatrnost, Špalíček… Samá krásná představení a krásné postavy. Ale i v menších rolích jsem se cítil dobře. Třeba jako kněz Gozzi v baletu Roberta Balogha Casanova, už jsem zmiňoval Vaculíkova představení – Dáma s kaméliemi, Lukrecia Borgia. Samozřejmě Franz i Coppélius, z těch posledních třeba Batistatus ve Spartakovi, do kterého mě obsadil Jirka Pokorný. Je toho hodně, nač vzpomínám rád…

Ačkoliv jste v době, kdy jste byl sólistou v Divadle J. K. Tyla, dostal nabídku od Jiřího Němečka do pražského Národního divadla, zůstal jste v Plzni. Proč?
Uvažoval jsem o tom, ale byl jsem už s Plzní dobře srostlý, založil jsem tu rodinu. V divadle jsem byl hodně obsazovaný, měli jsme tu výbornou partu kolegů, účinkovali jsme skutečně v krásných inscenacích, které měly velmi dobrou úroveň. Pracovali tu skvělí lidé – Jiří Němeček, který mě angažoval, Luboš Ogoun, Věra Untermüllerová, Gustav Voborník. Měl jsem tu zázemí a necítil potřebu odcházet. Říkal jsem si také, že pokud půjdu do Prahy, se svojí menší postavou bych se vedle vzrostlejších tanečníků hůř prosazoval. Když se na to dívám zpětně, až se divím, že jsem v těch letech byl tak uvážlivý! A rozhodl jsem se dobře. Nakonec se mi to velmi vyplatilo. Hostoval jsem postupně vlastně po celé republice – v Národním divadle v Praze, v Brně, Ústí nad Labem. Měl jsem příležitost tančit v různých žánrech a na různých scénách.

A ještě jste v Plzni vedl soubor baletu.
To byly všechno jen souhry okolností. Vedením souboru jsem byl pověřen krátkodobě v mimořádné situaci po tragické smrti Věry Untermüllerové a pak do doby, než nastoupil nový šéf Gustav Voborník. A když jsem měl penzi na dohled, přišel po roce 1989 ředitel Mojmír Weimann s tím, abych dělal šéfa. Moc se mi nechtělo – říkal jsem si, že když jsem to s tím tancem dotáhl až do šedesátky, tak to ještě těch pár let přece vydržím. A navíc je to těžké – šéfovat kolegům, se kterými jste dvacet let v angažmá! Najednou jste pod tlakem ze dvou stran – vůči vedení divadla a vůči nim.

Ale dopadlo to přece dobře! Zajímavé tituly a zajímavé ztvárnění. Například Zdeněk Prokeš koncipoval nesmírně vtipné představení offenbachovských Gaité parisienne a Milhaudova Vola na střeše, uvedli jste Brittenův Dům divů a Sibeliova Scaramouche choreografky Juty Das.
Jak to dopadlo – to musí posoudit jiní. Diváci, kritici, tady je důležitý pohled zvenčí. Snažil jsem se tehdy sestavit dramaturgický plán tak, aby byl co nejpestřejší. Pro Komorní divadlo jsme připravovali složené večery – dva až tři tituly tak, aby si každý něco našel. Osobně jsem nikdy choreografie dělat nechtěl, zval jsem tedy choreografy, o jejichž kvalitách jsem věděl. Zdeňka Prokeše, manžele Halászovy, Františka Pokorného, kteří ta představení tvořili.

Na které ze svých někdejších kolegů rád vzpomínáte?
Na všechny! Nejvíce mě však oslovil a ovlivnil mistr Němeček, který mě angažoval, a Elvíra Němečková. Utvářeli celý můj pohled na divadlo a na práci tanečníka.

Když se zamyslíte nad vývojem divadla v minulých desetiletích po umělecké stránce – jak jej vnímáte?
Není tak docela snadné odpovědět. Moje generace vyrostla na éře velkých dějových klasických baletů, které stojí na vyjádření a ztvárnění lidských vztahů, jejich hloubky. To je pro mě podstata divadla. A proto nemám k té tak zvané ´moderně´, tedy k ryze moderním nedějovým choreografiím úplně jednoznačný vztah. Nestavím se k nim odmítavě a jisté věci na nich skutečně obdivuji. Moderna se dělá na vysoké klasické technické úrovni a tanečníci ji tančí nádherně. Jsou k ní vedeni už i na školách. Ale na druhé straně v ní právě poměrně často postrádám hlubší postižení vztahů, citů, živočišnost, postrádám lidský přesah, přijde mi chladná až odtažitá. A když není dějová, bývá pak obsah těžko postižitelný – choreografie má sice nějaký název, ale když si odmyslí člověk kostýmy, mohla by se jmenovat úplně jinak a vůbec by to nevadilo. V moderních choreografiích mi tedy často chybí skutečné divadlo, v němž o něco jde. Divadlo, které vzbuzuje a vytváří kontakt s divákem. Výbornou techniku – tu já osobně považuji za samozřejmost, za základ, který musí tanečník zvládnout, aby se na něm mohlo stavět. Ne za jediný cíl.

Co považujete v divadelním umění za nejdůležitější?
Divák musí být přesvědčen o tom, že umělec na jevišti věří tomu, co dělá. Pak mohou tanečníci publikum strhnout. Když jsme hostovali v Národním divadle například s Coppélií nebo se Spartakem, sklidili jsme obrovský úspěch, také jsme dokázali pražskému publiku přinést velký zážitek. Jsem přesvědčen, že právě o tom je divadlo. O nasazení, o zaujetí, o tvrdé a poctivé práci. Kvalitní divadlo se totiž dá dělat všude. Ověřil jsem si to. Není důležité, kde je děláte, ale jak.

***

Jiří Žalud je mimořádnou osobností nejen plzeňského baletu. Narodil se 22. září 1936 v Plzni, kde také chodil do baletní školy. V Divadle J. K. Tyla v Plzni získal angažmá v roce 1954, sólistou baletu se stal v roce 1961… Přečtěte si více.