Jsem Jor, syn Slunce. Otevři okno a srdce mým paprskům… Mascagniho opera Iris v Plzni

Slavná jednoaktovka Cavalleria rusticana Mascagniho hmotně zabezpečila až do hořkého konce jeho života v jednom římském hotelu, poté, co se na Mussoliniho pobídku stal oficiálním skladatelem fašistické Itálie. Mascagni ovšem není zdaleka jen autorem Sedláka kavalíra. Sám sebe považoval za vyvoleného operního autora, řadil se po bok Richarda Wagnera a snil o vybudování divadla, kde by se prezentovaly jeho opery. Žádná z nich však úspěchu té nejslavnější nedosáhla. V našich audiozáběrech hovoříme o inscenaci opery Iris s režisérem Tomášem Pilařem a dirigentem Jiřím Štruncem. Rozhovory vznikly pro Český rozhlas.

Opera s výraznými exotickými a secesními inspiracemi o jemné, éterické dívce z japonské zahrady, byla však ve své době velmi úspěšná. A Mascagni jí věřil. Cítil, jak ho práce na námětu libretisty Luigiho Illiky pohlcuje, cítil, že takové dílo potřebuje svrchovanou originalitu a péči o detaily. Ty studoval v odborných pojednáních o japonské hudbě.

Iris je první italská opera s japonskými inspiracemi. Puccini s Madama Butterfly či s Turandot přišel až poté. Scéna při premiéře Iris překypovala japonizujícími artefakty, účesy i úbory. A v partituře díla najdeme i originální instrumenty – japonskou zvonkohru, malý tam-tam, malý hoboj či japonskou loutnu.

Jak naspal jistý vlivný kritik: „Mascagni by se díky Iris mohl stát nesmrtelným“. Zvolil však zcela ojedinělý vyprávěcí a dramaturgický styl. A tak měla Iris prostě smůlu. Publikum nebylo na takový útvar připraveno a hlavně pár let poté přišel Puccini s operou Madama Butterfly, která na sebe strhla všechnu pozornost a Iris zůstala zcela v jejím stínu.

Slunce zalévá malou zahradu a domek, kde žije Iris jen se svým slepým otcem. Ten dívce zakázal vzdalovat se dál, než k plotu zahrady. Odtud pozorují Iris dva muži – šlechtic Osaka a Kyoto, provozovatel domu s červenou lucernou ve městě Jošiwara. Oba po ní touží, jeden chce její lásku, druhý v ní vidí slibný přírůstek svého podniku. Najmou skupinu loutkoherců a sehrají jí divadlo, které by jí mohlo připomínat její vlastní život. Hlavní roli ztvárňuje gejša; je týrána despotickým otcem, který jí drží doma jako svůj majetek a nedopřává jí ani na okamžik volnost.

Loutka Jora – Syna Slunce okouzlí Iris tak, že za ním vkročí do zákulisí. Její slepý otec zůstává sám, Kyoto mu na schodech ponechal pouze peníze a dopis se zprávou, že dívka odešla do nevěstince.  Otec uvěří, že Iris ho zradila. První dějství končí dramatickým vzepětím, které nám může připomenout nejslavnější scény z veristických oper; otec se v nejvyšším zděšení a žalu rozhodne jít svou dceru hledat a za urážku rodu jí potrestat.

V druhém aktu jsme v nevěstinci, kde se nad spící Iris sklání Osaka a Kyoto a jsou okouzleni její krásou. Osaka jí po probuzení vyznává lásku a slibuje, že jí zahrne nadpozemskými dary. Dívka touží vrátit se zpět za svým otcem a do své zahrady, Osaku po chvíli její odmítání omrzí a dívka zůstává v Kyotově moci. Je večer a Kyoto už počítá, kolika měšťanům, bažících po rozkoši, Iris nabídne.

Vstupuje dívčin otec, slepec s holí, kterého kdosi dovedl až sem. Scéna, dosud plná jemných detailů a exotických názvuků, s jeho příchodem dostane opět drsně veristický tón. Iris si se zděšením uvědomuje, že jí otec nepřišel zachránit. Dochází jí, jak si otec její zmizení vyložil. A poté, co jí prokleje a zatratí, ukončí život skokem z okna.

Veristická opera by zde nejspíš efektně skončila. Ale Mascagni komponuje ještě třetí akt, pro představitelku titulní role zdaleka nejnáročnější. V symbolickém ztvárnění vidíme opět Iris, kterak – už jen jako vlastní duše bloudí světem. A my se vracíme v impozantním oblouku zpět na začátek, syn Slunce sestupuje k Iris, zní hymnus a rodí se nový den.