K otázce Laterny magiky (2): Záměry, prostředky a kouzelné okovy

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5
V roce 1968 si v úvodu sborníku Československého filmového ústavu věnovaného Laterně magice klade jeho editor Bohumil Svoboda otázku: „Je Laterna magika principem, metodou nebo jen institucí?“ Píšeme rok 2022 a zdá se, že tato otázka se neustále vrací, nikdy s určitostí nerozřešena, a dilema trvá. Je však také možnost třetí, neztotožňovat Laternu magiku ani s jedním, ale hledat jiné východisko. Proč je nebezpečné redukovat ji na technický princip? Prvním multimediálním divadlem na světě byla, ale prvenství neznamená trvalé zachování výlučnosti. Její úspěch spočíval především v první dekádě právě v tom, jak byla inspirující a jak její fenomén podpořil využití obrazových médií na jevištích v tuzemsku i po celém světě (i za přispění nelaternovské práce Josefa Svobody a Alfréda Radoka). A měla-li by být definována naopak jako instituce, pak ji to zbytečně sváže, respektive nastaví hranice a omezení jejím potenciálním tvůrcům. Pojďme uvažovat o tom, jaké jsou její principy, což by nám mohlo pomoci buď přehodnotit její „metodu“, nebo nalézt příhodnější a nesvazující definici. Ale nehledejme její princip jako historické kontinuum, pojďme oddělit tvůrčí záměr od fyzického prostředku jeho naplňování. Pokusme se odhalit, které aspekty jsou spojené pouze s konkrétními technickými a společenskými podmínkami vázanými na určitou epochu – to pomůže nacházet na Laternu jiné, svobodnější pohledy, a odpoutat se od minulosti.

Laterna magika na Expo 58 – Sylva Daníčková a Jiří Šlitr (foto archiv Laterny magiky)

Jak dva divadelníci využili příležitosti
Laterna magika multimediální, Laterna magika spektakulární. Tak ji známe a takovou ji chceme mít. Nebo ne? Laterna magika má vizuální působivost zakořeněnou od svého vzniku, protože jejím praktickým účelem, který do projektu vkládala politická garnitura (dnešními slovy „zadavatel“), skutečně mělo být ohromení: údiv návštěvníků EXPA 58 z celého světa nad vynalézavostí Čechoslováků, podívaná, jejímž prostřednictvím budou šikovně propagovány výdobytky poválečné kultury i slavné chvíle historie. Z hlediska divadelního je ale důležitější něco dočista jiného než tehdejší propagační záměr – Laterna magika měla nabídnout unikátní zážitek, smyslovou zkušenost nepodobnou čemukoli, co v divadle mohli návštěvníci do té doby zažít. I iluze a hra s realitou, ošálení vnímavosti a vyvolání pochyb, kdy se díváme na skutečnost, a kdy na obraz, to samo o sobě není účelem, ale jen prostředkem. Prostředkem, jak zaujmout a oslovit diváka své doby – což je úmysl každého tvůrce v každé etapě. Vytvořit to, čemu dnes říkáme imerzivní divadlo. Tvorba zvláštních znaků, vztahů a dramatických situací, jejichž součástí je i „hra“ s realitou a fikcí, jsou vlastností a znakem Laterny magiky, který přebil původní pragmatické reklamní účely.

Ostatně Josef Svoboda a Alfréd Radok neuvažovali o Laterně z hlediska komerčního úspěchu ani v době, kdy se ujali zrežírování programu pro Expo. Využili spíše příležitosti, kdy se stát chystal investovat enormní množství peněz do kulturní akce, aby v ní rozvinuli ideu komplexního divadla. Zejména Alfréd Radok byl kategorický ve svých uměleckých záměrech a hned s další premiérou na sebe přivolal hromobití a skandál nepolitickým a symbolistním zpracováním Otvírání studánek Bohuslava Martinů… To byl také začátek konce jeho spolupráce s Laternou magikou a je skutečně možné, že hlavním zdrojem první krize Laterny magiky v 60. letech byla právě skutečnost, že tandem Svoboda-Radok tak náhle a předčasně zanikl. Protože Laterna není jen Svobodova – je i Radokova!

Samozřejmě profesor Svoboda je s Laternou spojen více, protože ji pak od 70. let do své smrti vedl a určoval přinejmenším její vizuální a scénografickou podobu, realizoval v ní mnoho nových postupů a vynálezů, jak jsem již zmínila v minulém díle. Multimediální divadlo, jehož vykrystalizováním byla právě Laterna magika, se ovšem rodilo na základech meziválečné avantgardy a tady je jasná návaznost E. F. Burian – A. Radok. V Radokově díle právě vrcholí touha po „polyscénickém divadle“, jak je pojmenoval Jan Grossmann, pro současné publikum. Ta touha po komplexním zážitku, po naprostém vtažení diváka a co nejdokonalejším účinku díla prostupovala divadlem i v minulosti. Tvůrci se všemi dostupnými prostředky snažili dosáhnout takové symbiózy složek už od antiky. Ne nadarmo se avantgarda zhlédla mimo jiné i v řeckém chóru. Barokní divadlo má k pojmu multižánrový i multimediální také blízko – kombinace zpěvu a tance, vizuální efekty, práce s perspektivou ve scénografii, mašinerie, létající stroje a bouřící živly… S optickými iluzemi zase pracovalo asijské divadlo, které se stalo i inspirací černého divadla evropského typu, jemuž dal jasnou formu a tvář Jiří Srnec (a to jen o čtyři roky později, než se narodila Laterna).

V rámci propagace Laterny magiky občas nutně dochází ke zjednodušování. Dejme si ale prostor nechat vztahy a vazby zase rozvinout. Zjednodušený je totiž i příběh, jak se dali dohromady režisér a scénograf, vypadá to totiž, jako kdyby Alfréd Radok jakožto režisér pracoval jen v tradičním slova smyslu s jevištní akcí, s lidmi, a technická a vizuální koncepce Laterny magiky byla zase celá dílem Svobodovým. Byli sice rovnocennými partnery, ale Radokův vklad je naprosto zásadní i pro vytvoření funkční scénografie a užití projekcí. Alfréd Radok se totiž původně už někdy v roce 1955 nebo 56 přihlásil s vlastním projektem realizace celé výstavy a nabídl své služby ministerstvu kultury s vizí, která byla zřejmě předimenzovaná i na tehdejší dobu. Jeho myšlenka byla koncipovat celou expozici pro československou prezentacina Expo jako obrovský pavilón, který by byl volným, prázdným prostorem bez trvale vystavených exponátů a vše by bylo návštěvníkům zprostředkováno pomocí technických zařízení, výsuvných stěn, skrytých promítacích ploch, předměty by se tu objevovaly jako postavy na jevišti v dramatických situacích. Ministerstvo Radoka ke spolupráci nakonec v roce 1957 přizvalo, ale pouze jako vedoucího kulturního programu, tedy realizátora malé části – pro divadelní sál o 200 návštěvnících. Alfréd Radok následně přizval Josefa Svobodu, se kterým již spolupracoval na mnoha projektech, a tak byl vznik jejich Laterny magiky zpečetěn. Neměli bychom ale zapomínat na to, že i Alfréd Radok se na divadlo díval komplexně – pohledem režiséra, výtvarníka a filmaře.

Alfréd Radok a Josef Svoboda

Vliv avantgardy a průkopníci v zahraničí
Přímé předchůdce Laterny magiky můžeme opravdu hledat v meziválečném období. S využitím filmu na jevišti bychom však mohli začít už u Georgese Mélièse, známý je sice proslul přímo rozvojem filmových triků, dá se však říci, že odkryl a nabídl ostatním tvůrcům divadelní potenciál filmu. Pokud se poohlédneme po předchůdcích z řad divadelníků, a to jak režisérů, tak scénografů, linie dědiců se vykrystalizuje. Neméně důležitý je totiž vývoj moderní scénografie a postupné osamostatňování světelného designu, což jsou samozřejmě později „parkety“ Josefa Svobody.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5

Mohlo by vás zajímat


4 4 votes
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments