Kateřina Kněžíková: Je osvobozující vědět, že režisér má naprostý přehled!

Kateřina Kněžíková v nové inscenaci Donizettiho Nápoje lásky v Brně. S naší přední sopranistkou hovoříme o aktuální sezoně, o mozartovských a belcantových rolích, o maximálních výkonech, o ženské logice, o paletě hereckých poloh. Mimo premiéry nové inscenace opery Gaetana Donizettiho Nápoj lásky, která Kateřinu čeká už dnes večer, má před sebou sezonu bohatou na operní i koncertní produkce, těšit se na ni může publikum především v Praze a Brně. Tam i tam bude zpívat především Mozarta a Donizettiho. A právě u dvou hudebních světů, které tito autoři reprezentují, začínáme den před brněnskou premiérou náš rozhovor.

Belcantový repertoár představuje v současné době váš hlavní zájem, před časem jste řekla, že toto výsadní postavení pomalu přestává hrát Wolfgang Amadeus Mozart, s nímž jste byla doposud spojována. Vnímají to stejně i dirigenti, režiséři a dramaturgové, kteří vám předkládají nabídky ke spolupráci? Anebo si vy pouze více vybíráte?

Za poslední dobu mám dojem, že intendanti slyší spíše na moje jméno. A na to, že se osvědčuji v obou těchto repertoárových oblastech. Už přišlo i několik nabídek na další role, jimiž bych se mohla z těchto škatulek posunout, ale stále to jsou úlohy odpovídající mému lyricky-koloraturnímu oboru. Pozvolna se ale objevují věci i zcela lyrické. Těší mne, že i z menších divadel nyní přicházejí pozvání ke ztvárnění rolí vyzrálejšího charakteru. Můžu tak uplatnit nejen samotné koloratury, ale i to, co mi bylo jaksi dáno do vínku, jen se to postupem času a věku utvrzuje.

Mozarta si ale rozhodně chci co nejdéle udržet. V něm se cítím dobře a je to skvělá hlasová hygiena. Po mimomozartovské či mimobelcantové roli se k Mozartovi a klasicistnímu repertoáru vždy s chutí vracím, abych zjistila, jestli se mi pěvecká technika neztrácí či neuchyluje nezdravým směrem.

Můžete být konkrétní? Jaká divadla se vám ozvala a jsou to role, které bez přemýšlení přijmete?

Vzhledem k tomu, že jde o domluvu spolupráce třeba s předstihem dvou sezon, tak vám nic konkrétního nepovím; ani tituly, ani divadla. Chtěla bych ale zdůraznit, že velmi ráda spolupracuji s Národním divadlem Brno a s Národním divadlem moravskoslezským v Ostravě a z obou přicházejí úžasné nabídky. To jsou moje mimopražská působiště, kde mě těší trávit čas. Už i proto, že z Brna to mám blízko do Vídně, našeho druhého domova, a na Ostravsku mám své kořeny.

Jak vypadá vaše spolupráce s Divadlem F. X. Šaldy v Liberci, kde jsme vás viděli předloni v Donu Pasqualovi?

Tohle divadlo má pro mě zvláštní význam. Na jeho prknech jsem před lety začínala svou kariéru, a navíc Norina v Donizettiho Donu Pasqualovi v roce 2015 byla moje první role po mateřské dovolené. Bohužel, ta inscenace se už druhou sezonu nehraje. Ale to je v současnosti v oblastních divadlech zvykem – nechat ten který kus běžet maximálně dvě sezony, na rozdíl od Prahy či Brna.

Ve vašem kalendáři na tuto sezonu je belcanto i klasicismus v rovnováze. Donizetti v Brně, ale také ve Stavovském divadle v Praze, několikrát vás v brněnské produkci čeká Gounodova opera Faust a Markétka. K tomu trocha „staré“ hudby, Silvestr s Mozartem a také Don Giovanni ke kulatému jubileu jeho premiéry pod taktovkou Plácida Dominga. Vypadá to, že máte klidný podzim, jsou to všechno věci, které již máte nastudované…

Je pravda, že polovinu sezony tvoří věci, které už umím. Ale ingredience mají ty umělecké úkoly stále nové a nové! Každý inscenační tým přinese jiné pohledy, které musíte zpracovat, a na to si musíte vyhradit čas. Stejně tak každý dirigent má jiné zpracování. Takže se rozhodně nenudím. Vedle práce v divadle mám také hodně koncertů a přípravu na ně nemůžete uspěchat! Navíc jsem se rozhodla, že si rozšířím koncertní repertoár v rámci spolupráce s Kateřinou Englichovou a Davidem Švecem. Je pravda, že na koncerty se zkouší týden, odzpívá se a je po všem. Ale čas, který strávím přípravou doma, je oproti operní produkci mnohonásobně delší.

S maestrem Domingem to bude také taková rychlá záležitost. Přijede v pondělí a v pátek a v neděli máme už představení. Musíme za pár dní stihnout sedací, orchestrální i režijní zkoušky, na které je u nové inscenace obvykle čtyři až pět týdnů. Přiznám se, že mám samozřejmě obavy, abych neonemocněla, abych nepodcenila přípravu. Ale na druhou stranu se všichni nesmírně těšíme a věříme, že to bude událost letošního podzimu.

Před časem jste řekla, že umělec na svém výkonu najde vždycky nějakou chybu, i když ji publikum třeba nepostřehne. Je to asi v pořádku; kdyby zpěvák sám sobě zněl dokonale, tak už by neměl, kam jít dál, a byl by to umělecký konec. Ale mění se postupem času ty chyby, jsou jiné a vnímáte je jinak?

Čím je umělec zralejší, tím je důležitější nazírat výkon jako celek. Ne si všímat jednotlivých chyb a nedokonalostí. Má-li podání atmosféru, výraz a náplň, tak jeden či dva špatné tóny opravdu neřeším. Spíš mne mrzí, když nemám ten správný den nebo neslyším při produkci interpretační stránku tak, jak jsem ji vnímala při korepetici. Divadlo a koncert je živé umění. Samozřejmě, když natáčíte ve studiu, je to jiné, tam máte za zády hudební režiséry a spoustu dalších citlivých a vytrénovaných uší.

Jeden váš pěvecký kolega mi řekl: „Divadlo je od slova dívat se, a jdu-li na představení, odpustím kolegům na scéně mraky věcí. Musí mne ale přesvědčit, že oni sami svému úkolu věří, a pak uvěřím i já jim…“

To měl ovšem naprostou pravdu. Ano, uchvacují mě krásné obrovské hlasy, které slýchám všude, kde mám možnost se pohybovat. Ale poslouchat hezké tóny mne během deseti, patnácti minut přestane bavit. Jediný člověk, jehož jsem byla schopná jen poslouchat a jen se na něj koukat, byl Luciano Pavarotti a nikdo jiný takový už nebude… Divadlo je v dnešní době o tolik živější, než bylo dřív. A režiséři mají o to větší nároky. A jsem smutná a znuděná, když umělci na scéně jen stojí, přicházejí a odcházejí. Mávnu nad tím, když někomu nedej Bože nějaký tón „rupne“, ale ocením, když do výkonu šel naplno. A příčí se mi lidé, kteří se na jevišti neustále šetří.

Je pro vás důležité, aby vám inscenační tým dal v koncepci představení nějakou skulinu, volný prostor na to, abyste se sžila s publikem, které je každý večer jiné? A modifikovala pak podle toho svůj výkon?

Osobně si myslím, že divák, který přichází, přichází rád. A já nemám pocit, že bych musela s divákem bojovat, ani když necítím, že nepřichází odezva. Spíš je pro mne důležité vědět dopředu, s jakým inscenačním týmem budu pracovat. Nekývnu na nabídku jen proto, že by to pro mne mohla být dobrá role. Ale musím dopředu znát jméno dirigenta, to je pro mne nejpodstatnější. A není nic jednoduššího než sledovat, co je napsané v notách. Důrazy, klenutí frází, tak, jak chtěl autor. Pak můžete předvést vše, co v hlase máte – pružnost, koloratury, messa di voce. Dirigent, který to nectí, je hloupý…

Mám-li to shrnout, pro mne je nejdůležitější to, co je na začátku. Práce na korepeticích, na ansámblových zkouškách, seznámit se s dirigentovou koncepcí. Vyladění velkých ansámblových scén v belcantovém repertoáru, kde se určité hlasy musí vyzdvihnout, dynamická práce. V poslední době mám štěstí, že přicházím k perfektně připraveným dirigentům, kteří neřeknou: „Tady nejsi slyšet, přidej… Tady moc řveš.“ Naopak ctí zákonitosti lidského hlasu a pěvecké techniky a mají snahu přizpůsobit barvu orchestrálního zvuku témbru mého hlasu. Vědí, že práce s dynamikou je mnohem platnější než stát na jednom místě, trhat si žíly a zpívat „o zlatou tělku.“

V pátek večer vás čeká premiéra nové inscenace Donizettiho Nápoje lásky v Národním divadle Brno a vy již hlavní hrdinku Adinu máte v krvi z pražského představení z roku 2010. Nápoj lásky je jakousi komickou variací na mýtus o Tristanovi a Isoldě. Adina se dozví o Nemorinově lásce, ze vzdoru vyhlásí, že si vezme seržanta Belcoreho, do toho Dulcamara nabízí své lektvary, které přilákají lásku žen, Nemorino ale na ně nemá dost peněz, nechá se naverbovat, Adina posléze na Nemorina začne žárlit, když ho coby domnělého dědice obletují další ženy… zápletku opery nemusíme představovat; ale co je Adina zač? Ví tato vypočítavá osoba, co vlastně chce, sleduje jasný cíl?

Adina je jasným příkladem všech nás, typických žen. Neustále nevíme, co chceme. Máme-li něco, chceme něco jiného, když to dostaneme, jsme znovu nespokojené. A já mám tu postavu moc ráda, protože se během opery velmi proměňuje. A také mám radost z týmu, který brněnskou inscenaci chystá. Dílo hudebně nastudoval báječný mladý dirigent Ondrej Olos. A režisérské taktovky se ujala Magdalena Švecová, a to je jeden z těch profesionálů, o nichž jsem mluvila. Je připravená do posledního detailu. A já žasnu, jak ji coby ženu přijímají s přirozenou autoritou úplně všichni. Nejen sólisté, ale především sbor, což je pro režiséra vždycky jakýsi křest ohněm.

My hrajeme Nápoj lásky ve čtyřicátých letech v prostředí filmového byznysu. Část opery se natáčí jako filmové scény a diváci budou na děj opery nahlížet jako na cvrkot kolem natáčení. Moje postava je vlastně jakási Adina Mandlová. Prožije tu nejen své hvězdné okamžiky, ale je to i pokorná holka, které nechybí italská lidovost. A zažijeme tu i přerod filmové Adiny do ženy, která si uvědomí, jak moc je do Nemorina zamilovaná. A začnou ji sužovat otázky, jestli je pro něj dost krásná, jestli je dost vznešená, jestli náhodou nestárne, jestli nemá pár vrásek navíc. A pokud ano, co by na to řeklo okolí. Čili zcela současné problémy dnešních žen: umění stárnout, a nebo se stárnutí obávat…?

Uvažujete o této operní hrdince jinak než dřív? Stala jste se šťastnou matkou dcery a napadlo mne, jestli se do úvah o ztvárnění Adiny v Nápoji lásky nepromítne i mateřství. Dcera za chvíli vyroste a i ji začnou obletovat Nemorinové a Belcorové…

Můžete si být jist, že tyhle soukromé aspekty hrají roli. Vždycky. Já mám za oněch sedm let od premiéry Nápoje v pražském Národním divadle tu úlohu dobře zažitou a po pěvecké stránce nad ní mám nadhled. A ten se mi teď hodí i pro filmovou star v brněnské inscenaci. Ale svou otázkou jste mne přivedl k aspektu, který mne dřív nenapadl. Nepřemýšlela jsem o tom, že moje dcera vyroste a zestárne, ale uvědomuji si, jak je strašně zatížená na mužské plemeno… Ona miluje své dědečky, strýčky, i mé kolegy mnohem víc než kolegyně.

Když nám Magdalena Švecová představovala svůj koncept, uvažovali jsme i o tom, jestli má Adina dost kuráže a sebevědomí, aby se postavila proti všemu a šla za vesnickým klukem, který v naší produkci dělá stafáž a nosí rekvizity. Jestli pro něj není stará, jestli ji za chvíli neopustí. Vše, co řeší každá žena, která stárne. Zasmáli jsme se tomu, ale vždycky se ozval zneklidňující tón, jestli náhodou nemá pravdu.

Jak moc vám koncept paní režisérky Švecové umožňuje si hrát a jak moc tu můžete zůstat sama sebou?

Já jsem vždycky šťastná, když si můžu na scéně hrát a můžu vystřídat několik hereckých poloh. Buffo role mě obecně velmi baví, ale zároveň to musí být postavy, které se v určitý moment zastaví v čase, podívají se zpět. A zamyslí se, jestli jejich chování dopadlo na tu správnou půdu nebo jestli to nepřepískli. A i taková je Adina. Jistěže ji těší pozornost okolí. Tu jí někdo pomůže do kabátu, tu jí připálí cigaretku, tu ji dvorně posadí za maskérský stolek. Ale zároveň se sama sebe ptá, jestli už nepřekročila čáru slušnosti. Třeba ve druhém jednání v duetu s Dulcamarou. Vidí, jak je Nemorino obletován ženami. A v tu chvíli si není jistá, jestli mu neublížila, proč se začal chovat jinak a proč už o ni nemá zájem.

Z toho, co vyprávíte o brněnském ztvárnění Nápoje lásky, můžu říci, že jde už o vaši druhou donizettiovskou produkci, kde tvůrci děj opery takzvaně aktualizovali. Dominik Beneš libereckého Dona Pasquala zasadil do sanatoria pro láskou choré pacienty, kde si Norina a Malatesta otevřeli výnosný byznys sňatkových podvodů, na jevišti vyrostl nemocniční pokoj s postelemi a vším, co k němu patří. A teď Magdalena Švecová a Nápoj lásky ve filmových ateliérech čtyřicátých let…

Každý režisér má potřebu dílo, na němž pracuje, aktualizovat. Musí to ale fungovat v souladu s libretem a hudbou a není-li tu tahle shoda, divák to hned pozná. Běžnou praxí jsou škrty a Magdalena Švecová jich ve své koncepci pár doporučila. To jsou inkriminovaná místa, která by celou její koncepci zbořila. Čili v recitativech se vyškrtlo pár vesnických hlášek, které by do filmového světa nezapadly. Magdalena nám to ale logicky vysvětlila. Mně nevadí, když se opery takzvaně aktualizují, ale režisér musí být sakramentsky připravený a nesmí mu utéct jediná nitka, jediný atom toho díla. A musí také dopředu počítat s tím, že kritika napíše: „zase se to někam posunulo…“

Ještě k tomu je Magda Švecová muzikantka. Často režiséři neumí noty, neumí originální text nebo čtou text z bookletu a strašně se diví, když zpíváte dalších deset minut, zatímco on vidí árii na pět vět. A je tak osvobozující vědět, že režisér má naprostý přehled o počtu not, o tóninách, o škrtech, a když je takzvaně nad vámi a vy nemusíte vysvětlovat, co se tam zpívá. Magda umí celou operu italsky. A každý režisér-chlap by se od ní mohl učit.

A především Donizetti napsal nádhernou hudbu. Je to komická opera, ale árie Una furtiva lagrima, árie Adiny ve druhém jednání, larghetto, kde Nemorino prosí Adinu, aby ještě den počkala a vše se vysvětlí – to jsou místa, kdy člověk přestává dýchat, přestává se smát a jen si užívá.

Jak reálné jsou postavy této opery, jak moc odpovídají někomu, koho známe z vlastních životů? A pokud ano, do jaké míry z nich umělec může udělat karikaturu?

Ty tři hlavní charaktery v našem světě docela určitě existují. A je docela dost možné, že se v reálném životě navzájem ovlivňují. Leckterá žena je v prvopočátku namyšlená a sebevědomá a na své okolí nebere ohled. A najednou se objeví někdo, kdo je úplně jiný než lidé, s nimiž se stýkala doposud. A v něm rozpozná charakterový prvek, který ji osloví. A ta žena je schopná se kvůli tomu změnit a začít brát život z jiné perspektivy. A známe i ty „macho“ chlapy Belcory, kde je karikatura velmi snadná, protože těmto typům se obyčejně hodně smějeme. Rozdávají rady a jsou strašně chytří. A můžou narazit, když mají třeba uvařit čaj…

Děkuji za rozhovor!

 

VIZITKA
Kateřina Kněžíková (*1982), rodačka z Bohumína, absolvovala studia na Pražské konzervatoři a Hudební a taneční fakultě Akademie múzických umění v Praze ve třídě Jiřiny Přívratské. V Národním divadle v Praze debutovala v roce 2005 jako Zerlina v Donu Giovannim a o rok později se stala stálou členkou ansámblu. Nastudovala zde především role mozartovské a také úlohy v operách Georga Friedricha Händela, Gaetana Donizettiho, Antonína Dvořáka, Giuseppe Verdiho a dalších autorů. Představila se publiku v Bruselu, ve Versailles či v Dijonu. Pravidelně hostuje v Divadle J. K. Tyla v Plzni, v Národním divadle Brno a v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě. Spolupracuje s předními orchestrálními tělesy a vystupuje na mezinárodních festivalech.

www.katerinaknezikova.com