Když se skloubí fantastický příběh a hudební obsah. S Harrym Bicketem o barokním trylku i soudobé opeře

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5
Své chápání hudby metaforizuje prohlášením, že „být hezký není samo o sobě zajímavé, důležité je být odvážný“. Ve světě opery je respektován jako jeden z největších expertů na repertoár 17. a 18. století. Britský dirigent Harry Bicket, umělecký šéf souboru The English Concert a Opery v Santa Fe, si s námi povídal o samotné podstatě opery 17. a 18. století, o své „händelovské“ rezidenci v Carnegie Hall, o provádění soudobých oper v Santa Fe a o svém českém debutu s PKF – Prague Philharmonia 8. května 2019 v pražském Rudolfinu.
Harry Bicket (foto Dario Acosta)

V jednom z rozhovorů jste řekl: „Pokud se chci dostat ke kořenům skutečných emocí, je pro mne tím nejzásadnějším text.“ Dovedu si to představit u hudby vokální a vokálně-instrumentální, ale co zbytek?
Hned na začátku uvedu na pravou míru, že se bavíme o hudbě 17. a 18. století, která v sobě i v čistě instrumentálních skladbách nese silnou emoci vycházející ze zpěvu či recitace. Byla to zkrátka součást tehdejšího stylu a chápání hudby. V 19. a 20. století už se v instrumentální tvorbě koncentrují skladatelé více na představu samotného zvuku, hledajíce inspiraci ve výjimečných zvukových možnostech orchestru. Vezměme si například Beethovena. Když se pořádně zaposloucháte, zjistíte, že délka jeho frází odpovídá délce lidského dechu. Je evidentní, že lidský hlas byl pro něj jakousi výchozí jednotkou, na kterou bral při komponování zřetel. Když se podíváte na Mahlerovy symfonie, tak jedna jeho fráze může trvat i dvacet taktů. Jasné poselství, že nástroje dovedou překonat lidský hlas, a snaha osvobodit se od provázanosti s vokálním projevem. Když se zabývám hudbou baroka a klasicismu, je pro mne text zásadním vodítkem právě při hledání správného frázování, a to i v případě čistě instrumentální hudby, kde se rád nechávám ovlivňovat a inspirovat zkušenostmi z operních produkcí.

A co nějaké další inspirační zdroje?
Ale samozřejmě! Historický kontext, literatura, korespondence… Zrovna včera jsem měl hezkou debatu se dvěma fagotisty zde v Chicagu. Bavili jsme se o Mozartově Koncertu pro fagot, ve kterém napsal vysoké B, pro fagotisty velmi těžko hratelné. Oba brali tento fakt jako ukázku virtuozity a byli velice překvapeni, když jsem jim začal vyprávět, proč tam Mozart to vysoké B vlastně napsal. Dobře věděl, že tento tón je pro fagot prakticky nehratelný. A zaonačil to tak, že hned poté, co ho zahraje fagot, přijde opakování v hobojích, které se fagotu vysmívají a v podstatě na něj volají: „Ty nemůžeš a my ano!“ To absolutně mění pohled na tuto krátkou hudební část. Nejde o žádnou ukázku virtuozity, jde o vtip! Fagot se zoufale snaží zahrát tento exponovaný tón a pak přijde hudební „chechot“ hobojů. Jen jeden takový jednoduchý případ. Je důležité znát historický kontext, když chcete najít správné hudební gesto.

The English Concert (foto Richard Haughton)

Vaší specialitou je hudba 18. století. Připadá mi, že z hlediska proměny hudebního stylu to bylo období velmi bouřlivé.
Asi bych to úplně takto neformuloval. V 18. století se v Evropě mísila celá řada stylů, ale ty byly spíše lokální. Samotná hudba navzdory našim dnešním představám příliš necestovala, snad jen prostřednictvím hráčů v orchestrech, které byly v té době velice kosmopolitní. Francie byla například silným exportérem klarinetistů a harfistů. Řada lidí ovšem neměla vůbec tušení o tom, jaká hudba se hraje jinde. Jen ti neslavnější autoři požívali výsady být publikováni. Když porovnáváte Händelovu tvorbu v Londýně s tím, co psal Rameau v Paříži, je to jako kdybyste mluvila dvěma různými jazyky. Je mezi nimi tak hluboká stylová propast. Přitom byli jen pár stovek kilometrů od sebe odděleni Lamanšským průlivem. Osobně vnímám až pozdního Mozarta a Beethovena jako osobnosti, které dokázaly celý hudební vývoj 18. století transformovat do něčeho skutečně revolučního. Osobnosti, které přepsaly pravidla.

Přesto, v opeře přineslo 18. století zásadní reformu.
Myslíte v osobě Christopha Willibalda Glucka?

Řekla bych, že to byl takový Claudio Monteverdi 18. století.
V jistém smyslu ano. Ale musíme si uvědomit, že původním záměrem Florentské cameraty a přeneseně i Monteverdiho bylo zrestaurovat způsob, kterým se vyjadřovali staří Řekové a jakým se přednášela konvenční řecká dramata. Monteverdi v podstatě velmi citlivě zohlednil rytmus řeči v hudbě a modulaci hlasu přizpůsobil tak, aby zachoval co nejpřirozenější způsob deklamace textu. Takže zpívané party zní, jako kdybyste je mluvili. Propracovanější árie začal vkládat až do svých pozdějších oper. Gluck byl ve zcela jiné situaci. Vyrostl v době, kdy se opera dostávala čím dál více do područí operních hvězd, kterým šlo jen o to ukázat své pěvecké umění v sólových áriích, bez ohledu na příběh. Myslím, že Gluck se snažil vrátit operu k její původní myšlence, k jejím základním principům. Vrátil opeře příběh a důležité momenty skladby zdůraznil tím, že do nich vložil výraz. Například ve scéně, kdy Orfeo vyvádí z podsvětí Euridiku zpět na svět a v momentě, kdy se na ni podívá, do ní udeří blesk a ona umírá. Zazpívá jen „io moro“. Jeden akord, a to je všechno. Říká „umírám“ na jednom jediném akordu. To bylo něco šokujícího. Když uvážíte, jak dlouho trvá většina operních scén, ve kterých někdo umírá!

Ano! Někdy i deset minut!
Přesně tak! Představte si však umírání v reálu. Každá sekunda je velmi upřímnou, emocionálně vypjatou, brutální, drsnou záležitostí. Nicméně i Gluck potřeboval peníze a byl závislý na přízni svých objednavatelů. Takže když přijel například do Paříže a psal operu pro francouzský dvůr, musel do ní zakomponovat na přání francouzského krále balet. Byť by to sám o sobě pravděpodobně nikdy neudělal. Myslím ale, že přesto všechno dokázal ve svém díle vyjádřit skutečný život, což možná bylo způsobeno tím, že neměl žádné akademické hudební vzdělání. Jeho hudební jazyk je – jak bych to řekl – v tomto směru velmi neomalený a jen těžko by prošel zkouškou z harmonie. Často zdvojuje například tam, kde by se to nemělo. Co je ale fascinující, že se tím necítil absolutně omezen. Jeho hudba je silně emocionální, nikoliv sofistikovaná, jako například Mozartova. Jde až na samotnou dřeň.

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5

Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na