Klára Boudalová: Nejvíc mě baví, že si pořád můžu hrát

Co obnáší taková specializace? Jistě není určena jen dětem, jaký zájem mají dospělí o hudební vzdělávání?
V mém případě být hudební edukátorkou je hlavně velká zábava a neustále se měnící role. Ráno se vzbudím jako scenáristka, dramaturgyně nebo třeba designérka kostýmů, odpoledne zase kreslím ilustrace, režíruji nebo nahrávám, večer moderuji koncerty v Rudolfinu, nebo jsem zrovna zpěvačka. Je toho hodně, ale nejvíc mě baví, že si pořád můžu hrát, hlavně s dětmi, ale s tím nevyhnutelně přichází i hraní si s dospělými. Jako moderátorka při koncertech na pódium často zvu nejen děti, ale i maminky a tatínky. Například na koncertě s Pražským barokním souborem, kde jsem představovala původní účel takzvané „Tafelmusik“, tedy podkresové hudby k hostinám, rodiče měli za úkol v pomlkách partu krmit jednotlivé hudebníky chlebíčky a zákusky. Maminkám šlo krmení skvěle, i přes drobnou nehodu s indiánkem ocitnuvším se na violovém hmatníku to byl jeden z neoblíbenějších kousků nejen u publika. Poslední čtveřice projektu Nebojte se klasiky je čtyřsvazkový komplet Hudební nástroje. Audiokniha, která vyhrála loni cenu Asociace vydavatelů

Jste autorka projektu, autorka textu, vybíráte hudební ukázky, celou nahrávku režírujete. Jednotlivé svazky jsou víc než výmluvné: SMYČCOVÉ NÁSTROJE ANEB KOŇSKÁ OHÁŇKA TISÍCKRÁT JINAK; DŘEVĚNÉ NÁSTROJE ANEB KDO JE DUTÝ JAKO DŘEVO; ŽESŤOVÉ NÁSTROJE ANEB JAK TROUBÍ POTRUBÍ; BICÍ NÁSTROJE A KLAVÍR ANEB UHOĎ HŘEBÍČEK NA HLAVIČKU. Obdivuji celkovou koncepci, výběr hudebních ukázek, poetiku slova, originalitu. Odkud pramení ten slovní vtip, s nímž lákáte děti do světa hudby, vždyť rozkošná hříčka glissando – lísando není jediná. Jste nadšená čtenářka poezie?

Tak teď se asi odhalím! Poezii mám ráda, ale jediná sbírka, kterou mám u postele, jsou Shakespearovy Sonety, a to ještě v angličtině, protože to je fakt výzva… Nicméně jazyk (vlastně jazyky obecně) mám moc ráda a ještě radši si pohrávám s jejich možnostmi a humorem. A protože jsem taky zpěvačka, mám moc ráda zvukomalebnost slov a obecně „hudební“ kvalitu jazyka. Proto mě taky baví rozhlasová práce. Nahrávání s herci Pavlem Tesařem a Helenou Dvořákovou byla v tomhle ohledu práce snů. Když jsme v Českém rozhlase nahrávali sérii audioknih Nebojte se klasiky, tak jsme se hodně snažili, aby text volně přecházel do hudby a zvuků a prostě vytvořil takový jeden příjemný proud. Na těch čtyřech dílech se vyskytuje přes pět set různě dlouhých hudebních ukázek, často živě nahrávaných hudebníky Symfonického orchestru Českého rozhlasu, a přes čtyři sta jednotlivých zvuků, nahrávaných v přírídě nebo v ateliérech zvukového čaroděje Jiřího Litoše. A když se nám pak podařilo doprovodit skutečný zpěv stehlíka z pražské Stromovky orchestrálním doprovodem Vivaldiho koncertu zvaného Stehlík tak, že to opravdu ladilo a šlapalo a ještě to kopírovalo skutečnou linku sólové flétny z Vivaldiho partitury, bylo to úžasné. Mám radost, že jsem v celém týmu, který za audioknihami stojí, našla podporu pro tyhle nápady a zdá se mi, že na výsledku je to vidět.

V knize o bicích necháváte znít také zvonkohru z náměstí v Českých Budějovicích. Je to město, k němuž jste nějak vázaná, kromě toho, že děláte pořady s Jihočeskou filharmonií?
Kromě toho, že v Českých Budějovicích by chtěl žít každý, já se tam i narodila. V letošní sezoně jsem pro Jihočeskou filharmonii napsala hudební detektivku Záhada hudebního hlavolamu aneb detektivní koncert pro filharmonické Sherlocky. Budějovičtí se tak dozvědí, jak to dopadne, když se druhý hlas ztratil a nikdo ho nemůže najít, a v houslích byla dokonce nalezena dutina a koncertní mistr je podezřelý, že v ní pašuje nepovolené zvuky. Co z toho bude, se ukáže v únoru.

V prvých dvou čtveřicích vašich audioknih jste vytvořila portréty skladatelů – Smetana, Dvořák, Janáček, Martinů, Bach, Mozart, Beethoven a Čajkovskij. Musela jste se s každým z těch skladatelů hodně sžít – dá se vůbec říct, který vám nejvíc přirostl k srdci? A budete v portrétech pokračovat, třeba směrem do baroka nebo do současnosti?
Já jsem co do vkusu vlastně dost univerzální. Kolegové si ze mě občas utahují, že mám ráda hlavně „ty veselý písničky“, což je ve světě klasiky skoro urážka, ale to není tak docela pravda. Jednou z mých nejoblíbenějších skladeb vůbec je Violoncellový koncert h moll Antonína Dvořáka, a to je skladba hodně intenzivní a emotivní, ale úplně veselá ne. Z té osmičky skladatelů mám asi největší slabost pro Dvořáka, ale u každého z nich mám své oblíbené skladby. Hodně mě baví objevovat i ty méně známé skladby a studovat jejich kontext. Výsledný dojem je pro mě vždycky skládačka z toho, co o skladbě zrovna vím, a toho, co ve mně probudí. A ráda se pomyslně propadám do doby, kdy jednotlivé skladby vznikly, a baví mě si představovat, jak asi zněly pro tehdejší uši. Tam někam se asi bude dál vyvíjet série Nebojte se klasiky.

Nevím, zda hrajete na nějaký hudební nástroj, ale jste aktivní sopranistka, zejména v repertoáru staré hudby. Kde jste tuto specializaci vystudovala?
Hraji na flétnu, ale bohužel už málo. Díky svým různým projektům naproti tomu získávám virtuozitu v hraní na nejrůznější domácí potřeby a spotřebiče. S Českou filharmonií jsem debutovala jako sólistka na vysavač, také ovládám hru na zahradní hadici, na brčka a na instalatérské šroubení průměru 8,5. Myslím, že v nejbližší době si troufnu i na 9,0. Ale seriózně. Jsem opravdu zpěvačka a myslím, že nejvíc jsem se toho o staré hudbě naučila v Cambridge, hlavně od souboru The Parley of Instruments, kteří jsou pro mne úžasní v tom, že sice věnují velikou pozornost detailům a historicky poučené interpretaci, ale nenechají si tím zahradit cestu k téměř živočišnému a hlavně zcela přirozenému muzicírování. V Anglii mě hodně baví koncertovat (a hlavně zkoušet), protože v souborech bývá příjemná atmosféra, taková kultivovaná. A moc fajn je také, když některý katedrální sbor potřebuje sólistku – takové projekty mám ráda, protože u nás tradice profesionálních chrámových sborů už skoro vymizela. Půjčí vám dlouhou sutanu v barvě dle královského protokolu (jsou na to složitá pravidla), zapálí svíčky a pak se to všechno už jen vznáší těmi nádhernými klenbami. To se pak zpívá úplně samo. Nikdy nezapomenu na koncert v katedrále v Herefordu, to byla asi nejkrásnější akustika, ve které jsem se kdy slyšela.

Muzikantský záběr máte vskutku bohatý, zabrousila jste i do hudebního žargonu, je zaznamenán v knize ČESKO-FILHARMONICKÝ/ FILHARMONICKO-ČESKÝ SLOVNÍK. Je to jakýsi katalog muzikantských výrazů domácky v orchestru užívaných. Bylo těžké je najít a sepsat? Co vás při pátrání takto profesně důvěrných označení překvapilo a které to žargonové slovíčko berete za nejvtipnější?
Nejvtipnější je, že ten slovník původně neměl být seriózní výkladový slovník, ale spíš taková hříčka pro ozvláštnění katalogu koncertů. Ale dopadlo to, jak to dopadlo, a loni dokonce dostal ocenění od Svazu tlumočníků a překladatelů za nejlepší výkladový slovník. Myslím, že zdaleka nejvtipnější je číst si ten slovník celý. Každé heslo je svým způsobem komické, ale dohromady tvoří něco, čemu se nejde nesmát. Vzpomněla jsem si na výraz brzdná dráha, který jsem shodou okolností dneska použila na zkoušce. To je čas, který orchestru trvá, než zaregistruje, že dirigent ukončil skladbu a přestal dirigovat.

Jezdíte do světa konzultovat k orchestrům, které nás v edukační praxi předstihly, a nemyslím jen Berlínskou filharmonii. Co si z takových setkávání přinášíte?
Jak jsem říkala, mám ráda Anglii. A to i v oblasti hudební edukace. Ráda si povídám a poznávám nové projekty – moc se mi líbí, jak uvažují v Birminghamu, Liverpoolu a Londýně. A nejvíc si z takových rozhovorů vozím specifické pedagogické i umělecké otázky, kterými je užitečné se zabývat. A taky oceňuji velkou otevřenost a ochotu sdílet a vzájemně se inspirovat. To ostatně platí pro mnoho dalších institucí – poslední dobou jsem hodně v kontaktu s edukátory z New Yorku nebo Maddisonu. Co si ale přivážím taky, je sebevědomí – máme se tu dobře a ani s tou vážnou hudbou to tady tak zle nevypadá!

Bylo těžké přemluvit seriózní hráče slovutné České filharmonie, aby na pódiu v dobrém smyslu „tajtrlíkovali“, když dětem nabízejí vážnou hudbu s humorem a nadsázkou?
Je pravda, že je občas dostávám do úzkých. Hlavně tím, že musí vystoupit ze své zažité role. Ale když se nakonec jejich vlastní děti a vnoučata prohání po chodbách Rudolfina a vřeští, že chtějí být „taky čaroděj a mávat taktovkou“, tak se ty pochyby rozpustí.

Každý se rád ohlédneme za výsledky své práce. Jaké máte zkušenosti s prožitky dětí a s přijetím ze strany pedagogů?
Nejlepší zpětnou vazbu máte většinou přímo v sále. Mám nejradši, když ze sálu cítím pozornost a úsměvy. A když pak slyšíte na chodbě, jak děti diskutují o tom, co právě zažily, a nebo se na něco doptávají paní učitelky nebo rodičů, víte, že to byl zásah.

Uznáváte označení „vážná hudba“?
Vlastně ano, protože nemáme lepší. Ale říkám, že vážná hudba se nemá brát zase tak vážně, a tohle svoje poslání beru dost vážně.

(Uveřejněno s laskavým svolením časopisu Xantypa)