Hammerklavírista Eric Guo – zvítězil ve Varšavě, pár dní nato si podmanil Rudolfinum

Slyšet Collegium 1704 je vždy nevšední zážitek a orchestr tomuto hodnocení dostál hned při úvodních pasážích předehry Egmont Ludwiga van Beethovena. Slyšeli jsme úžasný dynamický rozptyl s mnohdy až symfonicky znějícím forte a zároveň jemná, ale znělá piana s důrazem na všechny detaily; byli jsme svědky neuvěřitelného vnitřního napětí, kdy byla každá fráze podaná s maximální energií a hráčským zápalem; a měli jsme možnost prozkoumat celou mnohovrstevnatost hudební struktury, protože pozornosti Václava Lukse jen tak nějaký hlas neunikl.

Zatímco u Beethovena se mi tedy hlavou honily myšlenky, jak v porovnání s Luksovou interpretací ty ostatní blednou, Symfonie D dur Jana Václava Huga Voříška pro mě byla drobným zklamáním. Ne, že by počáteční – Luksovo typické – spíše rychlejší tempo nepřidalo skladbě lehkosti, a ne, že bychom nevyslechli místa s až beethovenovskou rozervaností (Voříšek se hodně inspiroval symfoniemi vídeňského klasicismu), ale přesto se zdálo, jako by prvotní zaujetí orchestru mírně ochladlo a občas se ozvaly i drobné falše. Navíc – možná je mé vnímání ovlivněno interpretací moderních orchestrů, například při nedávném narozeninovém koncertu orchestru PKF – Prague Philharmonia, který provedení této skladby za třicet let své existence neustále vylepšuje – mi místy chyběl stříbřitý zvuk dechů nad smyčcovou sekcí, u níž se někdy vytrácela konkrétnost a špička tónu, naštěstí naopak vyvážená měkkostí střevových strun. Možná záležitost instrumentační, možná akustická, ale podobný jev jsem zaznamenala poté i v předehře Klavírního koncertu e moll Fryderyka Chopina.

Tím se přirozeně dostáváme k druhé části koncertu, kde se Collegium 1704 stalo empatickým spolupracovníkem Erica Gua. Zároveň si však Václav Luks našel místa, kde nechat orchestr se prosadit a ukázat své mistrovství, a to nejen v příkladném temporytmu hudebních frází, ale i například ve výmluvném tichu mini pauz. Nejdříve však zpět k Ericu Guovi a k soutěži.

Chopinova mezinárodní klavírní soutěž na dobové nástroje vznikla v návaznosti na historizující tendence v hudební interpretaci posledních desetiletí, kdy se pozornost obrací ke stylové zvukovosti historických nástrojů i specifickému způsobu hry na ně. I letošní ročník soutěže tak nabídl soutěžícím množství historických klavírů, které měli v průběhu tří soutěžních kol k dispozici. Orchestrální doprovod zajistil ve finálovém kole, které předepisuje interpretaci jednoho ze Chopinových klavírních koncertů, prestižní polský orchestr Orkiestra Historyczna, který vedl právě Václav Luks. Ten – spolu se svými soubory Collegium 1704 a Collegium Vocale 1704 – s varšavským Institutem Fryderyka Chopina, který soutěž pořádá, spolupracuje již dlouhodobě a letos se kromě dirigentského stupínku objevil i v řadách poroty.

S Ericem Guem tedy má Václav Luks za sebou v posledních dnech velice intenzivní spolupráci: 13. října odehráli finálové kolo, 15. října koncert vítězů (opět Chopinův koncert) a 19. října už stanuli před téměř vyprodaným Rudolfinem. Guo akorát vyměnil soutěžní Pleyelův klavír z roku 1842 za repliku nástroje z roku 1830 od téhož výrobce (tu zhotovil významný americký nástrojář, nyní žijící v Praze, Paul McNulty) a Luks vyměnil soubor Orkiestra Historyczna za Collegium 1704. Kdo z rudolfinských posluchačů sledoval Guovy soutěžní výkony online, teď také měl možnost poprvé zažít ryze akustickou verzi tohoto výkonu se zvukem instrumentu z první ruky bez digitálního dobarvení. Sice se tedy nabízí čtvrteční výkon srovnat s tím soutěžním, snadná porovnatelnost je spíše zdánlivá. Ač třikrát ten stejný repertoár, sólista a dirigent, napotřetí jiný klavír, orchestr a médium přenosu. Proto se raději do srovnání výkonů pouštět nebudeme a odkážeme čtenáře na účty Institutu Fryderyka Chopina na sociálních sítích, kde je možné všechny soutěžní výkony a koncert vítězů zpětně zhlédnout.

A je jistě co poslouchat, stejně jako tomu bylo ve čtvrtek večer, když Guo po Chopinově dlouhém orchestrálním úvodu poprvé sáhl do kláves a poodkryl tak specifickou barvu nástroje, který je krásně znělý, přitom však vrní měkkostí a něhou a jako malé překvapení má pro posluchače připravenou neobvykle hutnou a sonorní spodní polohu. Samozřejmě však když píši o znělosti, nemůžeme si představovat moderní klavír – při slabší dynamice se orchestr musel téměř vytratit, aby se klavírní zvuk byl schopen prodrat přes orchestrální masu, a to zvláště ve druhé větě, která je na nízké dynamice vystavěná. A pokud jsme čekali velké grandiózní finále se symfonickým zvukem, na který jsme zvyklí od moderních orchestrů a nástrojů, mohli jsme být zklamáni – vše bylo podřízeno zvuku klavíru, pro který byla tato skladba určena. Problém je pouze ten, že moderní posluchač si až moc zvykl na válcování zvukovou masou při finálovém forte od orchestru i sólisty.

Ale Eric Guo dokázal z nástroje “vyždímat” takříkajíc co to šlo. Dobře zvolené způsoby úhozu pozvedly drobnou techniku i kantabilní melodie, ještě doplněné příznačným dynamicko-agogickým vystavěním některých frází. Sólistovu skvěle dotaženou hru s rubatem spolu s až omračující měkkostí jemně zašpičatělého tónu představilo hned vedlejší téma první věty, možná úplně nejznámější melodie tohoto koncertu, jež pro mě, jak se obávám, už nikdy nebude „dost dobrá“ na moderní klavír.

Pleyelův klavír Guo ještě následně řádně „provětral“ i ve třech přídavcích, o něž si publikum vestoje řeklo a Guo nadšeně souhlasil. Vždyť na svém aktuálním repertoáru má po soutěži (spolu s „velkou varšavskou Chopinkou“, které se před pár lety také zúčastnil) takové množství Chopina! Diváky odměnil mazurkou, valčíkem a barkarolou, „vypůjčenými“ ze soutěžních kol.

Z Vídně do Varšavy
19. října 2023, 19:30 hodin
Rudolfinum – Dvořákova síň

Program
L. v. Beethoven: Předehra Egmont, op. 84
J. V. H. Voříšek: Symfonie D dur, op. 23
F. Chopin: Klavírní koncert e moll č. 1, op. 11

Účinkující
Eric Guo – klavír
Collegium 1704
Václav Luks – dirigent