Koncertní provedení Jenůfy přineslo luxusní zážitek

Čtenáři Opery Plus blogují

Jásot, nadšení publika a spontánní ovace ve stoje – tak to vypadalo v Rudolfinu, když dozněly poslední tóny Janáčkovy Její pastorkyně, kterou zde (a pak ještě jednou v Londýně) Česká filharmonie uvedla v koncertním provedení. Mohlo by se zdát, že to způsobila přítomnost Karity Mattily, která zde byla v roli Kostelničky za hlavní hvězdu, jenže zbytek osazenstva, který vesměs tvořila naše „domácí“ parta z Národního divadla, se vůbec nenechal jakkoli zastínit, takže celkový zážitek, který bych se nebál označit za přímo explozivní, byl společným dílem všech zúčastněných. Což je dobrá reklama jednak pro Národní divadlo a jednak pro Jenůfu jako takovou, protože ačkoli je současná pražská inscenace Jiřího Nekvasila výtečně nastudována (dirigent Robert Jindra) i obsazena, hlediště bývá poloprázdné. Což by se po zkušenostech z Rudolfina, kdyby Národní divadlo Jenůfu bohužel nestáhlo z repertoáru, třeba mohlo i změnit.

Koncertní provedení Její pastorkyně přineslo zážitek, který dokázal přimrazit k sedačce i posluchače, kteří tuto operu důvěrně znají. Když se hudba, která se běžně ozývá v interpretaci omezeného počtu hudebníků z orchestřiště divadla, najednou rozezní v podání České filharmonie v akusticky skvělé Dvořákově síni, je to zkrátka něco trochu jiného. Člověku neunikne žádný detail (ale ani žádná chyba) a najednou jsou mu odhaleny i dosud skryté půvaby Janáčkovy partitury. K tomu rovněž zajisté velkou měrou přispělo až dojemně poctivé hudební nastudování šéfdirigenta České filharmonie Jiřího Bělohlávka, který sice mnohdy volil nezvyklá „nedivadelní“ tempa (bylo zajímavé sledovat výraz Roberta Jindry sedícího nedaleko), ale věřím tomu, že postupy, které dokážou znásobit divadelní účinek, by Jenůfu v koncertním provedení naopak mohly pohřbít.

Za jedinou výjimku považuji snad jen poněkud utahaný sbor „Daleko široko, do těch nových zámků“.

Jak už jsem naznačil v úvodu, obsazení sólových rolí obstálo i vedle Karity Mattily, která zazářila v roli Kostelničky.

Nepatrné rozpaky z jejího výkonu (respektive árie) v prvním dějství způsobil snad jen nezvyk-překvapení, že Kostelnička se dá vlastně pojmout i jinak, než jak je člověk po léta zvyklý od Evy Urbanové, která na ni má v Národním divadle momentálně monopol. Druhé jednání už ale poskytlo jednoznačné vysvětlení, proč se Matilla řadí mezi světovou špičku – svým sametově zabarveným hlasem, dramatickým přednesem a mrazivě dokonalou intonací dala Kostelničce přesně to, co od ní posluchač (a snad i Janáček) žádá. Zmínit se samozřejmě musím i o její češtině, kterou by ji mnozí „naši“ mohli závidět.

Jenůfa Adriany Kohútkové byla neskutečně procítěná a pěvecky jistá. Soprán Kohútkové se příjemně nesl celým sálem, jehož akustika umožnila vychutnat si i ta nejtišší piana. Což bohužel bývá kamenem úrazu divadelních sálů – nikoli však Dvořákovy síně.

Aleš Briscein jako Laca dokázal, že ačkoli dobrých tenorů u nás není příliš, pořád se nějací najdou. Roli má perfektně zvládnutou jak po technické, tak výrazové stránce. Možná až příliš urputný byl Štěva Jaroslava Březiny, který měl co dělat s některými vyššími tóny a celkově působil poněkud neuvolněně. Pro zajímavost uvádím, že v Národním mají oba pánové role rozděleny opačně – Briscein zpívá Štěvu, Březina Lacu. Totéž platí o Kateřině Kněžíkové a Lucii Silkenové, které si své role Karolky a Bareny protentokrát prohodily.

V dalších menších rolích se představili Svatopluk Sem (Stárek), kterému Janáček nesmírně sedí, Yvona Škvárová (Stařenka), Luděk Vele (Rychtář), Jana Hrochová (Rychtářka), Marta Reichelová (Jano) a Kateřina Jalovcová (Pastuchyňa) – a dá se říct, že všichni svým výkonem přispěli ke skvělému výsledku. Stejně tak i perfektně sezpívaný Český filharmonický sbor Brno (sbormistr Petr Fiala), jehož příjemný zvuk obohatil především dramatické okamžiky třetího dějství.

Koncertní provedení Její pastorkyně bylo skutečným zážitkem. Ten slibovala již účast světoznámé star, ale ve výsledku se o něj postarali všichni zúčastnění. Zní to jako fráze, ale o to více potěšující je, že tentokrát to tak skutečně bylo. Je příjemné slyšet, když při odchodu z Rudolfina publikum neopěvuje jen Karitu Mattilu, ale i všechny ostatní, orchestr a především krásu Janáčkovy hudby. Kéž by se ji Češi chystali znovuobjevit!

I váš text rádi v této rubrice uveřejníme. Naše adresa: [email protected]