Konečně potvora! S Danou Burešovou o Marině a Dvořákově Dimitrijovi v Bostonu

Dvořákova Dimitrije uvedla Odyssey Opera. O jakou operní společnost se jedná?

Odyssey Opera patří mezi novější operní společnosti. Ve skutečnosti má ale své kořeny v Opeře Boston, která před několika lety padla za oběť finanční krizi v USA. Odyssey Opera sestává z členů bývalé Opery Boston a pracuje pod vedením uměleckého šéfa a dirigenta Gila Rosea. Jeho pravou rukou je manažerka a korepetitorka Linda Osborn. Umělecké i provozní záležitosti zajišťuje nevelký tým sedmi lidí, přesto jejich projekty rozhodně nelze označit za malé. V případě Dimitrije to platí obzvlášť: toto Dvořákovo monumentální dílo vyžaduje velký orchestr i velký sbor.

Jak Odyssey Opera získává prostředky na své projekty?

Nehrají pouze operu a dostávají různé granty, hlavně od města Boston, a to na tituly, které jsou méně známé a méně hrané. Dimitrij byl, pokud vím, v Americe uveden před lety pouze dvakrát, a to nikoli v Bostonu, takže do této koncepce dobře zapadá. Odyssey Opera udělala všechno pro to, aby diváci opeře rozuměli. Edukativní stránka věci byla důležitá, jistě to odpovídalo i podmínkám grantu. Představení bylo opatřeno titulky, k dispozici byl výborně vypravený program či videa na webu opery.

V souvislosti s bostonským uvedením Dimitrije je kromě Gila Rose třeba zmínit i Timothyho Cheeka.

Timothy Cheek pracuje na michiganské univerzitě jako kouč pěvců a je velkým znalcem české hudby. Do Čech zajíždí pravidelně, několikrát byl členem poroty karlovarské pěvecké soutěže, na Pražské konzervatoři vedl interpretační kurz. Já jsem s ním spolupracovala na nahrávce písní Vítězslavy Kaprálové, kde mne doprovázel na klavír. Pro bostonské provedení Dimitrije doporučoval všechny tři české zpěváky: představitele titulní role Aleše Brisceina, Olgu Jelínkovou i mne.

Dimitrije Dvořák vícekrát přepracovával. Slyšíme v něm vlivy Wagnerovy, Meyerbeerovy, Čajkovského…

…a taky kousek, který zní jako od Mozarta, pasáž, která by zapadla do Tannhäusera, verdiovské postupy a mnohé další. Dvořák všechnu tuto hudbu znal a poučil se vším, co považoval za nejlepší.

Při vší úctě ke Dvořákovi, něco podobného udělali i pejsek a kočička a moc dobře to nedopadlo…

No, v případě Dimitrije to dopadlo dobře. Dvořák byl v té době jako autor sice ještě ne zcela vyhraněný, ale už byl osobitý. Tématu se dotkne, zpracuje ho však po svém, po dvořákovsku. Navíc se mu povedlo všechnu tu různorodost udržet pod kontrolou. Výsledek je soudržný, originální, grandiózní a působivý. Neznamená to ale, že zpívat v Dimitrijovi je procházka růžovým sadem.

Proč?

Dvořákův Dimitrij jsou „hodně těžké písničky“.

Co to konkrétně znamená?

Toto dílo vytvořil jako autor mladý, v oboru opery ještě málo zkušený. Na pěvecké party tehdy zřejmě pohlížel jako na instrumentální. Naprosto nerespektoval hlasové obory. Marina je dramatická koloratura. Dvořák ji například dovede dolů na c1 a pak ji pět taktů nechá viset nahoře na c3. Část Marininy árie je pěvecký part napsaný jako pro trumpetu. Jako celek je ta hudba nádherná, pro pěvce je však záludná. Zpěvák si pár taktů lebedí, ale o kousek dál následuje nějaký nenadálý zlom a skok. A aby toho nebylo málo, ještě to Dvořák v harmonii rozkošatí úplně jinak, než by se dalo předpokládat.

Je v Dimitrijovi vidět budoucí autor Rusalky?

Určitě v romantickém tahu a šíři. Ale partitura Rusalky je mnohem ukázněnější, co se pěveckých partů týká. Žádné podivnosti. Všechny noty působí tak, že patří tam, kam je Dvořák napsal. Ani jedna nevypadá jako nějaký zajímavý Mistrův omyl.

Zpívala jste hlavní roli už také v Dvořákově Armidě, opeře, která se vznešeností námětu Dimitrijovi podobá. Nepomohlo vám to nějak při studiu role Mariny?

Armida je mnohem zpěvnější opera než Dimitrij a role Armidy se Marině podobá snad jen v krkolomnosti jazyka, což je dáno dobou vzniku. Z hlediska nastudování je Marina těžší než Armida, i když rozsahem je to role menší. Zvládnout roli Mariny vyžaduje delší čas k tomu, aby role uzrála a uložila se do mysli. Takové „dozrávání“ role není něco, co udělám sama třeba tím, že se ji naučím s velkým předstihem. Potřebuju mít zažitou harmonii, aby tón, který zazpívám, přesně zapadl do harmonického celku. Zpěvák vytváří tón jinak než orchestrální hráč. Hudebník v orchestru zmáčkne klapku a tón je hotov. My zpěváci musíme mít tón napřed ukotvený v mysli a teprve s touto představou ho zasadit do harmonie. Takže když nemáme přesnou představu, tón přesně nesedí. Dimitrij je těžká opera s mnoha harmonicky obtížnými místy, a proto by bylo ideální co nejvíc zkoušet s orchestrem.

Kolik zkoušek jste měli v případě Dimitrije?

Méně, než jsme předpokládali, ale nedalo se nic dělat. Měli jsme tři zkoušky, přičemž během prvních dvou se opakovaly a vylaďovaly pouze jednotlivé scény, a to ještě ne všechny. Na celou operu byla jediná zkouška. Zpětně chápu, proč pan dirigent chtěl, abychom své party uměli nazpaměť.

Má koncertní provedení nějakou výhodu před scénickým?

Jednu určitě, v případě Dimitrije výhodu nad jiné důležitou: je možné dívat se do not.

Nevím, jestli jste si uvědomila, že Dimitrij je pro vás dvojnásobnou premiérou… Na repertoáru sice máte Rusalku, Mařenku, Jenůfu, Libuši, Micaelu, Jolantu, Taťánu a mnoho dalších – všechno to jsou postavy krásné a různorodé, ale žádná z nich nemá určitou vlastnost, která k opeře také patří: Marina je vaše první operní potvora.

Ano, to je pravda. Konečně potvora! A pěkně šťavnatá potvora: zlá, pyšná, panovačná, manipulativní. Napřed zničí Xenii i Dimitrije a pak i sebe. Má sice i své lepší chvilky – v závěru opery prozře, vyzná se z lásky k Dimitrijovi a svých činů lituje – ale to jí nepomůže.

Jak se dělá taková potvora, navíc při koncertním provedení?

Vyčešu si drdol, vezmu si vysoké podpatky, přes šaty přehodím zlatý šál, zvednu obočí, zachrastím náramkem – a je to!

A tak se z Rusalky stane Marina?

Tak se z kohokoli stane Marina… Lidé své bližní posuzují podle toho, jak vypadají. To zkoumají jako první. Marininu pýchu a povýšenost Dvořák vyjádřil hudebně, a to jásavými a majestátními tóny. Ale zlatá barva, podpatky a zarputilý pohled to divákovi naznačí dřív, než otevřu pusu. Jsou to vnější atributy, ale zabírají.

Zabraly v Bostonu?

Zabraly, a nejen na diváky. Kolegyně Olga Jelínková, která zpívala něžnou a hodnou Xenii – samozřejmě v romantických krajkových šatech – mi pak říkala, že jsem se na ni v jedné chvíli tak zle podívala, až se mě opravdu bála. Bylo to ve třetím jednání, kdy Xenie přijde za Marinou a prosí o milost pro Šujského. Prý jsem po ní sekla takovým pohledem, že už bych ani nemusela zpívat (a teď volně parafrázuji): „Pláčeš na špatném hrobě, holubičko, rozhoduje car a ten stojí vedle mne. Ode mě se slitování nedočkáš.“

Ale aby to zas nevypadalo, že nastudovat roli znamená prohrábnout se šatníkem. Marina mi samozřejmě dala víc práce. Po celou dobu, kdy jsem tuto roli studovala, jsem zjišťovala, že neumím hrát zlou, že tu postavu v sobě necítím. A když jsem se snažila se do ní nějak vcítit a zahrát ji, deformovalo mi to tón. Asi jsem napínala svaly nějak jinak, než jak je můj hlas zvyklý. Proto jsem si musela dávat pozor, abych neupadala do nějaké veledramatičnosti. Ta je mojí povaze cizí. Takže zpívat hezky zlehka a zůstat jen u těch pohledů.

Užila jste si svou první operní potvoru dostatečně?

Zpívat Marinu poprvé před publikem, sledovat všechny puntíky v partituře, mávat šálem a ještě si to užívat? To poslední už bylo nad mé síly. Já jsem totiž typ zpěváka, který sám sebe permanentně podrobuje sebekritice. Každý tón, i při představení, neustále rozebírám. Je to jakási schizofrenie. Myslím na to, jak zazpívat to, co přijde, současně zkoumám to, co právě zpívám, a ještě analyzuju to, co jsem už zazpívala. Je to dost peklo a zabírá to obrovskou část mozkové kapacity. Než se takto v duchu probrodím jedinou árií, ostatní už jsou na konci opery.

Jaké bylo představení Dimitrije viděno vašima očima?

Vystupovali jsme v Jordan Hall, což je sál bostonské konzervatoře. Jde o krásný koncertní sál se skvělou akustikou. Kapacitou odpovídá asi našemu Rudolfinu. Na představení přišlo různorodé publikum, starší páry i studenti, a těch bylo opravdu hodně. Publikum bylo pozorné a nadšené. Když diváci na konci představení stáli, křičeli a aplaudovali, bylo jasné, že Dvořákova hudba to u nich vyhrála na celé čáře.

Čím to podle vás bylo?

Existující nahrávky Dimitrije jsou pěkné a zajímavé, ale když tu operu slyšíte živě, naskáče vám husí kůže. Dimitrij zní neuvěřitelně velkolepě, má obrovský tah a emocionální náboj. Dirigent Gil Rose opravdu hudebně vystavěl ruský palác.

Jak se vám s tímto dirigentem spolupracovalo?

Gil Rose je vynikající dirigent. Je bystrý, pohotový a zpěváka permanentně sleduje. To je skvělé vždycky, ale při provádění složitého díla, které zpěvák nemá zažité, je to hotové požehnání. K dispozici měl vnímavý orchestr, složený převážně z mladých hráčů, a výborný sbor. Všichni dokázali velmi přesně, rychle a ochotně reagovat a na výsledku to bylo znát.

Mě osobně potěšilo nejen to, že Dimitrij měl úspěch, ale těšila mě i spolupráce se všemi americkými kolegy. Při zkouškovém procesu nehledají problémy, hledají pozitiva. Když něco dělají, nemaří svou práci tím, že by říkali: „No, to teda nevím, jestli to bude dobré…“ V Americe od okamžiku, kdy se pro určitý titul rozhodnou, už tu věc nezpochybňují. I kdyby šlo o kus těžký a při zkouškách se hudebníkům ne vždy všechno dařilo, zvolené dílo už jen vyzdvihují a chválí. Takový přístup nese dílo kupředu. Všichni jsou také velmi korektní, vzájemně si drží palce a podporují se. Zažívat podobné pocity i tady doma v Čechách mi někdy chybí.

Děkuji za rozhovor!

Vizitka:
Dana Burešová (1967) vystudovala zpěv na Pražské konzervatoři. Byla žačkou profesorky Brigity Šulcové. Během svých studií se zúčastnila několika hudebních kurzů u profesora Pavla Lisiciana ve Výmaru v Německu.

V pátém ročníku konzervatoře se stala sólistkou divadla v Českých Budějovicích, kde její první rolí byla Zerlina v Mozartově Donu Giovannim. V témže divadle zpívala Adélu v Straussově Netopýrovi a dále Kuchtíka ve Dvořákově Rusalce a Esmeraldu ve Smetanově Prodané nevěstě.

Poté, co vyhrála konkurz na roli Mařenky v Prodané nevěstě pro inscenaci Národního divadla v Praze, jí zde bylo nabídnuto angažmá. Od sezony 1992/1993 tak na jevišti Národního divadla vytvořila hlavní role ve významných operních dílech českého i světového repertoáru. Kromě Mařenky to v operách Bedřicha Smetany byla Jitka (Dalibor), Vendulka (Hubička), Hedvika (Čertova stěna), Ludiše (Braniboři v Čechách), Anežka (Dvě vdovy), v operách Antonína Dvořáka zpívala Rusalku (Rusalka) a Julii (Jakobín), v dílech Leoše Janáčka Jenůfu (Její pastorkyňa) a Lišáka (Liška Bystrouška), v opeře Zdeňka Fibicha Pád Arkuna Helgu. Mezi její význačné role v pražském Národním divadle patří i Taťána (Čajkovskij – Evžen Oněgin), Kněžna (Mozart – Figarova svatba), Micaela (Bizet – Carmen), Alžběta (Wagner – Tannhäuser) a Elisabetta di Valois (Verdi – Don Carlo). K jejím nejnovějším významným rolím patří titulní role ve Smetanově Libuši a Čajkovského Jolantě.

Na jiných operních scénách vytvořila například Armidu ve stejnojmenném Dvořákově díle nebo Sestru Paskalinu v opeře Bohuslava Martinů Hry o Marii.

Se souborem Opery Národního divadla Praha Dana Burešová několikrát absolvovala turné po Japonsku (Rusalka, Kouzelná flétna, Figarova svatba), v Japonsku hostovala rovněž v roli Alžběty ve Wagnerově Tannhäuserovi a jako Mařenka v Humperdinckově opeře Perníková chaloupka. Hlavní roli ve Smetanově Prodané nevěstě ztvárnila v inscenaci opery v Baltimore. Na Sardinii zpívala Jitku ve Smetanově Daliborovi, v Las Palmas Dvořákovu Rusalku. V roce 2012 roli Mařenky z Prodané nevěsty zpívala koncertně v Londýně, a to s BBC Symphony Orchestra pod taktovkou Jiřího Bělohlávka. Pod vedením Jiřího Bělohlávka a se stejným orchestrem zpívala v Londýně i v koncertním provedení dvou dalších českých oper: jako Julie v Dvořákově Jakobínovi (2012) a jako Milada v Daliborovi Bedřicha Smetany (2015).

Kromě operní činnosti Dana Burešová úspěšně rozvíjí svou činnost koncertní a uplatňuje se na nahrávkách operních děl i písní. Na CD vyšly například dva záznamy koncertních provedení Smetanových oper, a to Prodaná nevěsta a Dalibor (dirigent Jiří Bělohlávek) nebo Dvořákova Armida. K dalším renomovaným dirigentům, s nimiž Dana Burešová spolupracovala, patří např. Oliver Dohnányi, Jiří Kout, John Fiore a další. Ze starších koncertů a nahrávek jmenujme např. spolupráci se souborem Musica Antiqua (koncerty v Německu, Dánsku, Francii, Rakousku a dalších evropských zemích, dvě CD s barokní a českou lidovou hudbou). S Pražským komorním orchestrem nazpívala Smetanovy Večerní písně. Pro vydavatelství Supraphon nahrála CD s písněmi Vítězslavy Kaprálové. Na Pražském jaru vystoupila pod taktovkou Vladimira Ashkenazyho v roli pro soprán v Zemlinského Lyrické symfonii. Jako Druhá žínka v Rusalce účinkuje v nahrávce této opery dirigované Sirem Charlesem Mackerrasem.

V roce 2008 Dana Burešová získala Cenu Thálie za mimořádný ženský jevištní výkon v roli Alžběty ve Wagnerově opeře Tannhäuser. Za nejlepší operní výkony v sezoně 2013/2014 obdržela v roce 2014 Výroční cenu internetového portálu Opera Plus.
(zdroj: danaburesova.eu)

www.danaburesova.eu
***

Antonín Dvořák:
Dimitrij
(koncertní provedení)
Dirigent: Gil Rose
Odyssey Opera Orchestra
16. září 2016 NEC’s Jordan Hall Boston

Dimitrij – Aleš Briscein
Marina – Dana Burešová
Xenie – Olga Jelínková
Marfa – Irina Mishura
Shusky – Mark S. Doss
Basmanov – Christopher Job
Iov – Pawel Izdebski
Neborsky – James Demler
Buchinsky – Seth Grondin

www.odysseyopera.org