Vzdělávací koncerty České studentské filharmonie mohou posloužit laikům i zkušeným posluchačům

Johann Foss, 02.04.2023 7:00

Vytleskávání, vydupávání, vykřikování – i tak se může interpretovat jedno z nejvýznamnějších hudebních děl dvacátého století. Cyklus vzdělávacích programů České studentské filharmonie, který se letos věnoval hudbě minulého století, zakončil svůj repertoár odvážným koncertem Svěcení jara Igora Stravinského. Posluchačsky náročný kus zvládli přednést a rozebrat s nápaditostí, výstižností a technickou dokonalostí.

Igor Stravinskij: Svěcení jara – Česká studentská filharmonie (zdroj Česká filharmonie)

Idylické, harmonické Jaro ze sbírky houslových koncertů Čtvero ročních dob skladatele Antonia Vivaldiho patří mezi jedny z neznámějších klasických skladeb. Ve tři sta let staré kompozici Vivaldi popisuje švitoření ptáků, rozmrzající potoky či venkovský tanec. Jak ale vypadá jaro o dvě století později? Rekonstruuje slovanský pohanský rituál, který vede k lidské oběti bohům. Výraznější kontrast snad nejde ani vykreslit, a tak právě jím Česká studentská filharmonie koncert Stravinského Svěcení jara otevřela.

Cyklus vzdělávacích koncertů Kroky do nového světa v pražském Rudolfinu pravidelně připravuje dirigent Marko Ivanović společně s muzikologem Petrem Kadlecem. Dříve již pokryly nejenom posluchačsky oblíbená díla jako Dvořákovu Novosvětskou nebo Beethovenovu Osudovou, ale rozebrali i méně známé a náročnější kompozice, například Mystérium času Miloslava Kabeláče. Poslední koncert nebyl o nic snazší. Srovnáním Vivaldiho všeobecně známého koncertu si chytře získali obecenstvo, které většinou tvořili druhostupňové děti nebo studenti středních škol.

Jako výchozí bod si vybrali trylkovanou pasáž z Vivaldiho Jara, která představuje zpěv ptáků, a srovnali ji s úvodem Stravinského baletu – s fagotovým sólem. I když jsou pasáže náladově rozdílné, můžeme se shodnout, že příchod jara evokují. Poté, co se publikum do koncertu poprvé zapojilo vytvořením zvuků ročního období, přišly na řadu první nekonvenční pasáže zvané Jarní věštby. Ty v prvních taktech tvoří opakovaný disharmonický akord, který zdobí nepravidelné sforzatové akcenty. Jak vysvětluje Ivanović, Stravinskij jej sám vytvořil harmonií E dur a Es dur. Vyzval proto publikum, aby se do této části zapojilo jak vydupáváním pravidelného osminového rytmu, tak vytleskáváním akcentů. Mladí posluchači se na vlastní kůži poprvé přesvědčili o tom, jak je dílo hudebně náročné.

Petr Kadlec postupně vyprávěl průběh rituálu v jednotlivých epizodách jako Hra na únos, Hra na dvě města, Průvod mudrců či Uctívání země. Marko Ivanović jej doplňoval, vybíral takty, které příběh nejlépe ilustrovaly, a částečně vkládal i své osobní poznámky. Pomohl tak posluchači se skrze představivost ve skladbě zorientovat. Pojmenovával i jednotlivé nástroje a sekce v orchestru, čímž nenápadně celé těleso popsal. V závěru první poloviny (podobně jako pak na úplném konci) orchestr bez zastavení přehrál první obraz baletu – Uctívání země.

Druhá část koncertu posluchače provedla zdaleka nejdramatičtějšími okamžiky v díle – od Oslavy vyvolené, přes Vzývání předků až po Velký posvátný tanec s lidskou obětí. Obecenstvo mělo ještě několikrát možnost se do koncertu zapojit. Třeba vykřikováním slova „jo“, když je v ději baletu zvolena oběť. Na závěr pak muzikolog s dirigentem dílo zobecnili a popsali, proč se Stravinskij charakteristice krutosti, zla a surovosti zabýval a proč bychom i těmto lidským vlastnostem měli v hudbě věnovat pozornost.

Česká studentská filharmonie držela koncert obstojně. Hudebníci perfektně reagovali na dirigenta a rozebrané dílo dokázali s výrazem, obsahem a napětím vždy složit dohromady. Poslední z Kroků do nového světa tak znovu předvedl jedinečný způsob hudebního vzdělávání. Program si může bezpečně získat široké publikum. Je totiž srozumitelný a čitelný jak pro mladého člověka, který teprve stojí před branami symfonické hudby, tak pro zkušeného posluchače či hudebníka, který chce populární hudební díla poznat z trochu jiného úhlu.