Kýčovitý Samson z MET

  1. 1
  2. 2
Metropolitní opera zvolila pro druhý z deseti přenosů letošní sezóny nové nastudování opery Camilla Saint-Saënse Samson a Dalila (premiéra v 24. 9. 2018). V hudebním nastudování Sira Marka Eldera a režii Darka Tresnjaka titulní role vytvořili francouzský tenorista Roberto Alagna a lotyšská mezzosopranistka Elīna Garanača.
Samson a Dalila v MET (foto Ken Howard Met Opera)

Nová inscenace nahradila předchozí nastudování Elijaha Moshinského z roku 1998, které se drželo průběžně na repertoáru až do roku 2016 v titulních rolích především s Plácidem Domingem, ale i Josém Curou nebo Cliftonem Forbisem jako Samsonem a Dalilami Olgou Borodinou nebo Denyce Graves. (Pro nás stojí za pozornost, že sérii posledních představení dirigoval současný šéfdirigent PKF Emmanuel Villaume).

Saint-Saëns původně zamýšlel napsat na starozákonní téma Samsona a Dalily oratorium a teprve následně se rozhodl pro operu. Stopy původního záměru v díle zůstaly, patrné ve statičnosti děje a hlavně v mohutných sborových výstupech vedle dvou rozsáhlých rolí wagnerovského rozměru. Nalézt pěvce a inscenační řešení, při kterém je třeba se ve finále také vypořádat se zřícením chrámu, není snadné.

Samson a Dalila v MET (foto Ken Howard Met Opera)

Přesto byl Samson a Dalila u nás posledním dvacetiletí uveden hned několikrát (v pražském Národním divadle/2006, Plzni/2002 a Brně/1997) a dokonce i tak malým operním souborem, jaký mají v Opavě. Na festivalu Opera 2011 dokonce Slezské divadlo zaujalo pod taktovkou Damiana Binettiho velkou muzikantskou energií, režií Jany Andělové-Pletichové s jednoduchými prostředky a přitom hloubkou poselství biblického příběhu i smyslnosti a výkony Ilony Kaplové a Kisuna Kima. (A patřilo k hvězdným okamžikům tehdy ještě samostatné Státní opery, když francouzský dirigent Guillaume Tourniaire během svého krátkého období šéfování tomuto souboru koncertně uvedl raritu – Saint-Saënsovu operu Helena doplněnou o jeho písňový cyklus Perská noc).

Pro Metropolitní operu s velkým jevištěm a početným sborem je ovšem právě Samson a Dalila svou velkolepostí ta pravá „challenge“. Ostatně od prvního uvedení v MET v roce 1895 se v dosavadních pěti produkcích drží Samson a Dalila na repertoáru této scény prakticky průběžně.

Samson a Dalila v MET (photo Jonathan Tichler)

Z dnešního pohledu sice ztratily na naléhavosti úvahy o archaičnosti Saint-Saënsova stylu, rozdmychané nástupem impresionismu a dalších modernismů, které na Saint-Saënse při jeho dlouhověkosti „dorážely. Neochotu neoblomného, až tvrdého, ovšem velmi vzdělaného, kultivovaného Saint-Saënse (1835-1921) přizpůsobit se „novotám“ můžeme vykládat jako důkaz síly, integrity a věrnosti tomu, co ze skladatelova pohledu dokonale funguje a tudíž chybí motiv ke změně. Saint-Saëns byl skutečně mistr kompozičního řemesla ukotveného v romantismu. Jenže ne vždy ho v případě Samsona a Dalily podporuje dostatek hudebních nápadů: dlouhé plochy s nekonečným opakováním jednoduchých motivů a orchestrální výplně bez nosného melodického impulsu (na rozdíl od Wagnera, kterého přitom tak obdivoval) působí zdlouhavě, paradoxně tím víc, čím plastičtěji propracované je hudební nastudování. Teprve postupně se Saint-Saëns v této opeře dostává k větší intenzitě eroticky opojných scén, ale i hudebnímu vyjádření vzdoru, zmaru i naděje. Z celé opery tak jsou v širším povědomí hlavně árie Dalily jako ozdoba repertoáru světových mezzosopranistek a efektní orchestrální bakchanálie, při kterém Pelištejci oslavují svého pohanského boha Dagona.

Samson a Dalila v MET (foto Ken Howard Met Opera)

Zkušený dirigent Sir Mark Elder se snažil z partitury s bohatou instrumentací a neobvyklými nástrojovými kombinacemi „vytáhnout“ maximum emocí a dynamických kontrastů, aby vyzněla proměnlivost nálad, citovost, barevnost, monumentalita i jemnost Saint-Saënsovy hudby v kombinaci německého wagnerianství a francouzského šarmu.  Orchestr toto pojetí svou kvalitou podporoval – a vlastně milým „zlidštěním“ jeho pověstné dokonalosti byl nepřesný nástup lesního rohu, choulostivý v pianissimu na začátku předehry. A v případě přenosu zůstává samozřejmě opět otázka, nakolik zvukové možnosti techniky a kvalita reprodukčního zařízení v kině dokážou u takové partitury, jako je ta Saint-Saënsova, skutečně zprostředkovat všechny jemné odstíny, které slyšeli diváci přímo v hledišti MET.

Samson a Dalila v MET (foto Ken Howard Met Opera)

Volba obsazení titulní dvojice přes nesporné kvality Roberta Alagni a Elīny Garanači vyvolávala na základě dojmu z přenosu pochybnosti – zejména kvůli typové vhodnosti těchto dvou špičkových sólistů právě pro role Samsona a Dalily,  podobně jako tomu bylo při jejich ztvárnění Dona José a Carmen při přenosu této Bizetovy opery v roce 2010. Především proto, že perfektně vytříbený a technicky „vzorný“ mezzosoprán Elīny Garanači navozuje Dalilu spíše jako ctnostně vznešenou kněžku, která je sice krásná, ale je těžké uvěřit, že Dalila je vášnivě pomstychtivá mrcha, zneužívající ženskou smyslnost. A vůbec jí nepomohl kostým, protože v klíčovém druhém jednání, ve kterém se svými ženskými kouzly snaží vymámit ze Samsona tajemství jeho síly, je do poslední chvíle navlečena do nevzhledného, vysloveně anti-erotického pláště.

Samson a Dalila v MET (foto Ken Howard Met Opera)
Reklama
  1. 1
  2. 2

Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na