Legendární rockový pianista Rick Wakeman očaroval diváky v Olomouci

Rick Wakeman patří mezi čtyři nejzásadnější persony, které definovaly dějiny fúze klasické hudby s rockem, hard rockem a dalšími hudebními žánry. Vedle Johna Lorda, Keitha Emersona a Tonyho Bankse je Wakemanův vliv naprosto zásadní, jak jeho participací na kultovních albech Yes Fragile, Close To The Edgeči Tales From The Topographic Oceans, tak mimořádně úspěšnou sólovou tvorbou či spoluprací s Davidem Bowiem aj. Přitom to byl právě charismatický, plavovlasý a vzrůstem i temperamentem nepřehlédnutelný Wakeman, jenž kladl největší důraz na brilantní pianistickou techniku, kterou získal klasickým hudebním školením na londýnské Royal College of Music (studoval klavír a klarinet).

Wakemanova sólová i kolektivní diskografie čítá okolo neuvěřitelné stovky titulů a na jeho kompozičním vývoji lze v kostce sledovat vývoj populárního žánru od progrocku, přes disco, až k irskému folkloru, ambientu a spiritualitou prodchnuté tvorbě. Proto jsem s napětím očekával, s jakým programem britská legenda v České republice vystoupí.

Vikingsky sošný Wakeman spolu s olomouckými filharmoniky a smíšeným pěveckým sborem zahájil koncert stylově. Cat of Aragon, klavírní skladba z jeho skvělého sólového alba Six Wives of Henry VIII.přinesla přesně onu očekávanou záplavu progresivních harmonií a v prudkém tempu běžících šestnáctinových klavírních pasáží a figurací. Na ni byla volně napojena Cat Howardze stejné nahrávky. Následovala kompozice After the ball, zapomenutá hudební roznětka, která vznikla v roce 1976 jako součást soundtracku White rock, který Wakeman vytvořil na objednávku Zimních olympijských her v německém Innsbrucku. Další perlou z alba Six Wives of Henry VIII. byla Jane Seymour.

Wakeman v ní potvrdil svou pověstnou virtuozitu, současně stále důrazněji připomínal, čím je jeho osobní interpretační styl jedinečný: technicky brilantních pianistů je spousta, ale téměř nikdo nemá tak osobitý feeling v modulaci úhozu, akcentaci některých tónů a rafinovaném i agogicky citlivém ztvárnění hudebních frází. Ukázku aktuální Wakemanovy tvorby přinesla následující aranžmá písně Life on Mars Davida Bowieho, kterého klavírista ocenil jako velkého muzikanta a jeho vlastní úprava se nesla v ohleduplném a citlivém duchu. Vrcholem první poloviny koncertu byly následující překrásné adaptace písní Help a Eleanor Rigby od kapely Beatles.

Aranžmá Ricka Wakemana je hodno označení kongeniální. Našlo v obou písních Beatles přesně ten potřebný sémantický vztah mezi napětím a výrazovými možnostmi, které původní nástroje Beatles zahrát nemohly (rychlé figurace, spletitější harmonie, drobné změny do rytmické struktury melodické linie). Výsledek byl zkrátka impozantní a upozornil na to, že Wakemanovo loňské album Piano Portraits, z jehož ukázky pocházely, je mimořádně zdařilým počinem.

Po přestávce zahájil klavírista druhou polovinu koncertu sólovou klavírní skladbou Wondrous Stories. Byla to první ochutnávka repertoáru skupiny Yes z alba Going for the one. U té naštěstí nezůstalo, řetězením na ni ihned navázala melodicky svěží And You and I z nepřekonatelného art rockového alba Close to the Edge. Následující Gone But Not Forgottenodskočilo o 11 let později na sólové Wakemanovo album Cost of living. Z tvorby devadesátých let klavírista dal k dobru Dance of a Thousand Lights z alba Return to the Centre of the Earth. Zajímavou epizodou byla tajemná a mystická kompozice Sea Horsesz nedoceněného alba Rhapsodies, pocházejícího ze sklonku sedmdesátých let.

Koncert Ricka Wakemana a Moravské filharmonie Olomouc vrcholil návratem k tomu nejzásadnějšímu v jeho sólové kariéře: Kompozice King Arthura Merlin the Magician vtáhly posluchače do mýtického světa legend Anglie dávnověku, která je hudebně snad nejpoutavěji vykreslena právě na jeho albu The Myths and Legends Of King Arthur And The Knights Of The Round Table. Slavný klavírista se s nadšenými, vestoje aplaudujícími diváky olomoucké Reduty, která byla zaplněna téměř do posledního místa, rozloučil energickým zavírákem The Jigz alba Cirque surreal.

Wakeman v Olomouci na diváky velice zapůsobil. Jeho koncert byl velice dynamický, mezi skladbami devětašedesátiletý pianista vždy vstal a s mikrofonem v ruce (skvělé byly jeho vtípky o počtu manželek i s českým poděkováním) uvedl a stručně okomentoval každou kompozici. Nezapomněl také poděkovat za přízeň a možnost si v Olomouci právě s filharmoniky zahrát. Moravská filharmonie Olomouc zvládla svůj úkol důstojně. Nabídka spolupráce s britskou legendou přišla do hotové sezony i koncertního plánu, je tedy nasnadě, že to, co se na pódiu utvořilo, bylo do značné míry výsledkem erudice, zkušenosti a mnohdy i pohotové improvizace a promptní muzikality všech hráčů.

Souhra Wakemana s filharmonií byla velice slušná. Potvrdilo se, že minulé crossoverové projekty Moravské filharmonie Olomouc byly cennou zkušeností, orchestr nepůsobil vyplašeně, ale dokázal se v sólově výraznějších pasážích dechů, žesťů, smyčců i témbrově pestrých idiofonů prosadit. Vokální složka sboru (situovaného na ochoz Reduty) sice ve forteorchestru místy zanikala, ale svou zvukomalebnou funkci ve většině kompozic splnila dobře a intonačně byla vkusná.

Středobodem celého koncertu byl charismatický Rick Wakeman, který s noblesou a obrovským interpretačním nadhledem předvedl, že jeho nezaměnitelný klavírní rukopis je stále autentický a působivý. S nestárnoucím, gentlemansky rytířským elánem pianista představil průřez tím nejlepším ze své tvorby a současně ukázal, že i méně známé či naprosto neznámé položky jeho rozsáhlé diskografie mohou ukrývat vzácné hudební perly.