Maďarský guláš na MHF Leoše Janáčka vařil nejlépe hobojista Vilém Veverka

MHF Leoše Janáčka 2019, Vilém Veverka, foto Martin Straka Jedno je jisté. V dusném, téměř nedýchatelném ovzduší Národního domu ve Frýdku-Místku bych nepřál hrát nikomu, natož etablovanému zahraničnímu souboru. Zdejší sál je tímto teplotním diskomfortem pověstný a není mi dost dobře jasné, že se hudební produkce směřují právě sem, když k tomu interiér není vybaven. S ohledem na tyto podmínky musím maďarským umělcům, a především sólistovi složit velkou poklonu, že zahráli tak, jak zahráli. Ze mne teklo, a to jsem pouze seděl na židli a poslouchal. Nicméně, přesto je zapotřebí ohlédnout se za koncertem tak, jak se uskutečnil. Jako první zazněl Smyčcový kvartet d moll „Smrt a dívka“ Franze Schuberta v úpravě Gustava Mahlera. Byl to ideální, velkolepý začátek. Mahler byl nejen geniální skladatel, ale také vynikající hudební aranžér. Jenže ono to je s jeho podílem trochu složitější. Jako autor přepracování je na titulní straně sice skutečně uveden Gustav Mahler, ale kompletní orchestraci uskutečnili David Metthews a Donald Mitchell podle Mahlerových poznámek. Verze byla poprvé veřejně provedena roku 1984 v New Yorku. Jeden z nejsilnějších Schubertových kvartetů dostal orchestrací nové barvy a mnohem větší zvukovou intenzitu, přitom se rozvržením a způsobem instrumentace nevzdává komorního hraní. Lisztův komorní orchestr předvedl hned od první věty hutný zvuk, transparentní a zřetelné vedení jednotlivých hlasů. Také v dalších větách si hráči vedli dobře, provedení provázala optimální souhra, šťavnatá dynamika s velkými kontrasty a ostře lomenými tempy. Georg Philipp Telemann je z barokního trojhvězdí Bach – Händel – Telemann dnes trochu upozaďovaným autorem. Přitom je jeho melodicko-harmonická invence naprosto unikátní a inspiračně nevyčerpatelná, ať už se jedná o komorní, orchestrální či duchovní hudbu. Koncert d moll pro hoboj a orchestr přednesl Vilém Veverka velmi energickým způsobem, jak je u něj dobrým zvykem. S interpretací barokní hudby má hobojista velké zkušenosti, jimž nezůstal nic dlužen ani v tomto díle. Jak stručně charakterizovat jeho výkon, aniž bychom repetitivně opakovali běžné floskule? MHF Leoše Janáčka 2019, 12.6.2019, foto Martin Straka Vilém Veverka má především mimořádnou schopnost vžít se do hudebního výrazu stylově velmi různorodé hudby. Jeho druh interpretace vyžaduje hodně obratnosti. Místy se totiž tempově pohybuje na hranici technických možností, aniž by na jediný okamžik opustil jemnou zpěvnost nástroje, který využívá v plném rozsahu jeho možností. V Telemannovi hobojista ukázal nejen neuvěřitelně svižné šestnáctinové pasáže, ale dokázal se na důležitých přechodových tónech i zastavit, aby se pak lépe blýskl hbitostí svých prstů. Rychlé pasáže střídaly výrazově bohatá místa, v nichž naopak předvedl mistrné frázování a promyšlený výraz, prostupovaný nádhernou a stylově vkusnou ornamentikou. Dlužno říci, že volba tempa, agogiky, dynamiky, nuancí, frázování, artikulace a způsobu hry je u Veverky věcí osobitou a osobní. Moc dobře ví, že barokní skladatel si nad konkrétními detaily hlavu příliš nelámal a dával velký prostor kreativitě hráče. A to je věc, kterou tento hobojista dokáže znamenitě zúročit. Jeho hra byla místy doslova orgastická, animální a živelná, na jiných místech zase oplývala hravou, veselou, bezstarostnou a příjemnou náladou. Je až neuvěřitelné, s jakou lehkostí Veverka virtuózní barokní sazbu zvládal, a přitom se tvářil, jako by se rozcvičoval někde ve fitku. Lisztův komorní orchestr se ukázal pevnější v kramflecích spíše v romanticky vzrušené faktuře Schubertovy skladby, v pozdně barokním Telemannovi se za Veverku spíše schovával, než by nějakým výraznějším způsobem vytvořil adekvátní interpretační rezonanci. Mírné intonační odchylky bylo slyšet i v Divertimentu D dur, K 136 Wolfganga Amadea Mozarta, které zaznělo po pauze. To ale přikládám spíše zcela nevyhovujícím teplotním podmínkám v sálu než nepřipravenosti orchestru. MHF Leoše Janáčka 2019, Vilém Veverka, foto Martin Straka Na závěr zazněla světová premiéra Concertina pro hoboj a smyčce hudebního skladatele Josefa Vejvody. Ten se přijel na slavnostní premiérové uvedení své skladby podívat osobně a bylo zřejmé, že byl velice spokojen. Vejvodovo Concertino zachovává větnou třídílnost a kontrastní tempovou i melodickou výstavbu. V krajních větách na sebe upozornila rafinovaná rytmika s častým střídáním nepravidelných taktů, stejně jako krkolomné běhy, pasáže a figurace sólového partu. Epicentrem největší zajímavosti byla invenčně pozoruhodná druhá věta, která měla obrovské zvukové kouzlo, francouzskou barevnost a lyricky rozkvetlou kantilénu hoboje, již Veverka dokázal úchvatně vystavět. V závěru koncertu dostalo obecenstvo ještě přídavek v podobě ústřední melodie Ennia Morriconeho z filmu Mise, se známým hobojovým sólem. Tento popartově laděný závěr byl příjemným odlehčení a musím říci, že i ukázal obrovský náladotvorný potenciál tohoto technicky obtížného nástroje. Veverka ani v jednom momentu koncertu nezaváhal. Jeho koncentrace, vitální kapacita plic, flexibilita prstů a dokonalé ovládání všech tří zvukových rejstříků hoboje je dechberoucí. S ohledem na jeho mimořádně muzikální, technicky brilantní a výrazově bohatý výkon (ten nádherný a kvalitní tón!) místy hra Lisztova komorního orchestru postrádala šťávu a adekvátní, interpretačně semknutější odpověď. Naopak v jiných, ryze orchestrálních partiích se orchestr představil ve výborné kondici. Přesto se domnívám, že označení „nejlepší“ komorní orchestr je poněkud nadsazené. Co je v umění nejlepší je věcí osobního vkusu, momentálního psychického rozpoložení i schopnosti vnímat a tvořit si vlastní úsudek. V minulém týdnu jsem na MHF Leoše Janáčka navštívil koncert Janáčkova komorního orchestru a musím říci, že tento soubor by svou vitalitou, precizní intonací, a především rafinovanou souhrou byl Veverkovi právoplatnějším partnerem. Ono se k takovému satyrskému, nespoutanému a všemi hudebními mastmi mazanému umělci, jakým je Vilém Veverka, hledají rovnocenní spoluhráči jen stěží. Ale existují. Program koncertu Franz Schubert: Smyčcový kvartet d moll „Smrt a dívka“, úprava Gustav Mahler Georg Philipp Telemann: Koncert d moll pro hoboj a orchestr Wolfgang Amadeus Mozart: Divertimento D dur Josef Vejvoda: Concertino pro hoboj a smyčce Ennio Morricone: Mise 12. 6. 2019, Národní dům ve Frýdku Místku Hodnocení autora recenze 95 %