Mahlerova Desátá jako pohled do Bělohlávkovy duše

Hudba, u které se snažíme vytušit její poslání, anebo podle některých toto poslání raději nechceme a ani nesmíme znát. To je dochovaná první část Adagio z Desáté symfonie Gustava Mahlera. Za řízení Jiřího Bělohlávka to byla jemná a účinná hudba, která se ve spojení s koncentrovanou Českou filharmonií pokusila ukázat svoji meditativní stránku. Pendereckého Concerto pro tři violoncella a Mozartova „Haffnerova“ symfonie v úplném závěru dotvořila zajímavou a nečekanou dramaturgii večera.

Je velmi složité polemizovat nad podstatou Desáté symfonie. Leckterý jiný mahlerián by mne mohl zastavit, že tak nehotové dílo není možné jakkoli popisovat nebo snad i brát na stejnou váhu jako dílo dokončené. Mimo jiné i proto, že Mahler často své obsáhlé partitury upravoval ve finální části komponování nebo během zkoušek prvního provedení skladby. Stejně tak se lze postavit proti některým dokončením Desáté jinými autory. Nikomu se plnohodnotně nepovedlo ji dokomponovat, vždyť to ani není možné! Jako by byla Devátá jistým předělem, za který nemají symfonici právo vstoupit. Jako by tento fakt způsoboval pověrčivý pocit, kvůli kterému dokomponování Desáté odmítli i blízcí Mahlerovy vdovy Almy. Předchozí Devátá symfonie (byla premiérována až po Mahlerově smrti) je totiž symfonickým vrcholem předchozích století. Je to skladba, která pootevírá novou hudební architekturu budoucnosti hudby a ukazuje autorovy myšlenkové pochody, které se dotýkají hlavních metafyzických otázek lidstva, smíření se životem a smrtí. A jako by to byl sám osud, který zasáhl do Mahlerova života smrtí a usmrtil i vznik jeho Desáté symfonie.

Z tragického závěru Mahlerova života, ze vzpomínek a dokumentů i z předchozí Mahlerovy tvorby lze tušit, jakým směrem se chtěl v Desáté vydat. Poslední věta předchozí Deváté už nevychází z lidského bytí zde na zemi, je to pohled z jiného světa, je to Mahlerovo smíření se smrtí. V Desáté jako by autor v podobných úvahách postupoval dál. Jedna z pěti zamyšlených částí nese název Očistec. Alespoň tak ji Mahler nadepsal do originální partitury. A uvedl i další poznámky: „Ďábel se mnou tančí…, kéž se mě zmocní šílenství…, abych zapomněl, že jsem.“ Symfonie se dochovala jen v náčrtcích, nejdále pokročila první uvedená věta Adagio. Je to velmi intimní, teskná hudba, plná otazníků a polemik. Je to jemná hudba, pomyslně vrcholící výkřikem disonantního souzvuku. Co tento souzvuk znamená, můžeme jen tušit.

Bělohlávkova Česká filharmonie přistoupila k tomuto hudebního výkřiku velmi jemně. Nepůsobil jako nahodilý předěl, ale jako procítěná a velice intenzivní složka modlitby, protkaná teskně znějícím dvojhlasem houslí a trubky, zakončená přesným, z partitury požadovaným, nepřirozeně znějícím shlukem orchestru ve forte. Celá věta byla velmi naléhavá. Byla bojovná, ale ne prudká, ne hlasitá, ne se zbytečnými gesty. Táhlá hra smyčců ve všech částech věty byla nesmírně jednotná, konstantní a přesná. Stejně jako ostatní nástrojové sekce orchestru. Jiří Bělohlávek se tomu kusu z Desáté, co existuje, pokouší rozumět. Možná mu k tomu pomáhá jeho současná životní bojovnost, možná mu tato hudba naopak pomáhá k jeho bojovnosti. Adagio z Desáté bylo v Praze jemnou modlitbou s dobrým koncem.

Concerto grosso per tre violoncelli e orchestra Krzysztofa Pendereckého vytvořilo předěl mezi protipólem Mahlera a Mozarta. Koncert pro tři violoncella představil tři mladé hráče České filharmonie Václava Petra, Ivana Vokáče a Eduarda Šístka v ryze moderním díle, které se ale snaží spojit některé historizující prvky s modernou a využívá tak barokní formu dvou skupin, sólisté – orchestr. Svým výkonem i samotnou přítomností působili hráči sympaticky jak na kolegy hráče, tak především na posluchače v hledišti. Příjemná souhra všech byla přidanou hodnotou a vycházela z tak trochu domáckého prostředí.

Mozartova Symfonie č. 35 D dur K385, zvaná Haffnerova, dramaturgicky nečekaně na konci abonentního koncertu, ukázala posluchačům hudbu ve zcela opačném duchu, než ji Česká filharmonie předložila v úvodním Mahlerovi. Orchestr nalézá v klasicistní hudbě tradičně přirozenou a intonačně precizní polohu, květnatě ukazující všechny zvukové pestrosti orchestru. Tato dramaturgie byla příjemným zpestřením. Někdo může sice namítnout, že složitý Mahler může na posluchače ihned na začátku působit trochu těžce. Pro mne osobně ale bylo jeho umístění na začátku možností, jak bez předchozích hudebních vjemů vnímat jeho hodnotu a naopak ukončit koncert v obsahově čitelnějším kusu. Po minulém zážitku Messiaenovou Turangalîí se mi na tomto koncertu České filharmonie znovu otevřela široká paleta hudby.

 

Hodnocení autora recenze: 90%

Česká filharmonie – Jiří Bělohlávek
Dirigent: Jiří Bělohlávek
Václav Petr (violoncello)
Ivan Vokáč (violoncello)
Eduard Šístek (violoncello)
Česká filharmonie
11., 12. a 13. ledna 2017 Dvořákova síň Rudolfina Praha
(psáno z koncertu 11. 1. 2017)

program:
Gustav Mahler: Symfonie č. 10 (Adagio)
Krzysztof Penderecki: Concerto grosso per tre violoncelli e orchestra
Wolfgang Amadeus Mozart: Symfonie č. 35 D dur K385 “Haffnerova”

www.ceskafilharmonie.cz