Mami Mołoniewicz: Jedno z kouzel baletu je nekonečný vývoj a snaha o dokonalost
Několik obtížných produkcí koncentrovaných ve dvou závěrečných měsících sezony. Ale půvabná, usměvavá Mami nejeví známky únavy. Působí neuvěřitelně svěže, vypráví živě a s humorem, přirozeně se doplňuje se svým manželem, sympatickým Grzegorzem Mołoniewiczem, do r. 2019 rovněž členem souboru plzeňského baletu, který pomáhá s tlumočením. Polský tanečník mluví krásnou, kultivovanou češtinou, Mami také občas použije české slovo, ale se smíchem říká: „Čeština je krásný jazyk, ale těžký, především pro těch 7 pádů. A také to ‚ř‘. “ Hovoří měkce příjemně zabarveným melodickým hlasem a vlastně vás ani nepřekvapí, když se během hovoru dozvíte, že Mami také ráda a často zpívá. Čas ubíhá, zkouška se nezadržitelně blíží, ale Mami ani Grzegorz nejsou nervózní, mluví uvolněně, přemýšlivě a zcela přirozeně vytvářejí jemnou atmosféru klidu a pohody. „Ne, nebojte se, ještě máme čas,“ uklidňuje mě Grzegorz, „můžeme si povídat.“ Je to takový milý, klidný ostrůvek v moři stresu, laskavé pohlazení po duši v uspěchaném světě. A tak si povídáme. Mami vypráví o Japonsku, o baletu, o své cestě do Evropy, o tom, jak těžké je přestěhovat se přes půl světa do země s jinou kulturou, o rodičích, které vidí jednou za rok, o osudovém setkání s Gregem, o radosti, kterou přináší tanec a dobrý kolektiv, o rolích, o snech a přáních. Do Divadla J. K. Tyla nastoupila Mami, tehdy ještě s příjmením Hagihara, v r. 2016 a hned rok poté v r. 2017 se stala sólistkou baletu. Za Grzegorze Mołoniewicze se provdala v červenci 2022, od té doby vystupuje pod příjmením Mołoniewicz. Rolí má na svém kontě za dobu plzeňského angažmá celou řadu. Proměňuje se v nich v ženu mnoha tváří. V ryzí klasice je v Labutím jezeře bílou Odettou a černou Odilií, křehkou Růženkou i rozhodnou Šeříkovou vílou v Šípkové růžence, byla výtečnou Anastázií v neoklasickém baletu Youriho Vàmose Anastázie – poslední dcera cara na Čajkovského hudbu ke Spící krasavici, i působivou Medorou v Korzárovi. Výrazná je ovšem i v moderních baletech, například jako (ne)zkrocená ‚zlá žena‘ Kateřina a od května je sugestivní Mineko Iwasaki, proslulou gejšou ve zmiňovaném novém titulu Geiko.
Geiko a role Mineko Iwasaki je váš návrat do Japonska – jaký byl? Spíše – jaký je?
Mami Mołoniewicz: Krásný a náročný. Musím říci, že role Mineko mě zatím ze všech rolí, které jsem dosud tančila, ovlivnila nejvíce. Geiko vypráví příběh paní Mineko Iwasaki, nejslavnější z japonských gejš. Byla to skvělá možnost, jak svět gejš poznat. Jejich společnost je hodně uzavřená, drží si své tajemství, jejich svět je tajuplný i pro nás obyčejné Japonce, a když paní Iwasaki něco z něj prozradila, komunita jí to dost vyčítala. Díky této inscenaci jsem se dozvěděla spoustu zajímavých věcí, také jsem si uvědomila, že máme hodně společného. Svět gejš je podobný světu baletu. Budoucí gejša začíná svou výuku v raném dětství zhruba v 6 letech, následně se stává maiko, učednicí praktikující, a až v dospělosti skutečnou gejšou. V baletu je to podobné – začínáme jako malé děti, proces tréninku začíná od útlého dětského věku. Chcete se stávat lepšími a lepšími stejně jako gejši, a na profesionální scénu vstupujeme v 18 letech. V životě gejš je navíc spousta věcí, které znám a se kterými jsem se dokázala ztotožnit – například problémy v soutěživé společnosti. Tato inscenace byla také velká taneční příležitost – tanec gejš je něco, co se v divadle běžně netančí, také jsem se ho musela učit. A pak – přece jen už v Japonsku nějakou dobu nežiji. Velmi jsem uvítala odbornou spolupráci paní Lucie Hayashi. Mineko je pro mě opravdu velmi emotivní role. Navíc jsem jako Japonka velmi ráda, že mohu se svými přáteli z baletního souboru z České republiky, který je tak daleko od Japonska, hrát představení o japonské kultuře.
Ve své choreografii, kterou jste připravila v DJKT, Záblesk, máte japonský znak přeložený do češtiny – spojujete tak Japonsko s Evropou, s Českem?
MM: Ano, snažím se propojit svoji japonskou kulturu s českou, jsem z Japonska a teď žiju tady. Je to pro mě přirozené.
Co vás přivedlo k baletu? Někdo z vaší rodiny tančil?
MM: Když mi byly 4 roky, viděla jsem v Japonsku baletní představení, ve kterém tančila starší sestra mé kamarádky. Moc se mi líbilo a hned jsem se zeptala maminky, jestli bych mohla také tančit. Maminka si myslela, že je to jen dočasné poblouznění tancem, rozmar malé holčičky, a tak s tím nejdříve nesouhlasila. Rok jsem tvrdošíjně říkala, že chci tančit, a tak to maminka vzdala a zapsala mě to baletní školy.
Z Japonska jste odešla studovat tanec do Anglie. Přibližte nám vaši cestu na jeviště.
MM: V Japonsku máme trochu jiný státní vzdělávací systém. Pokud jsem chtěla dělat balet, musela jsem navštěvovat soukromé taneční školy, taneční kurzy, ale zároveň jsem musela navštěvovat státní školu. A tak jsem chodila do hodin baletu tak, jak jsem mohla – večer od 19 do 22 hodin, ale to mi nestačilo, chtěla jsem se co nejvíce zdokonalovat. A tak jsem většinu víkendů trávila tím, že jsem chodila na balet navíc a dobrovolně trénovala. Když jsem se věnovala baletu v Japonsku, účastnila jsem se hlavně lekcí, každoročních školních baletních představení, také jsem se účastnila soutěží. Ale jako studentka baletní školy jsem snila o skutečném velkém baletním představení s mnoha tanečníky. Ovšem na soutěži v Japonsku jsem si uvědomila, že nejsem dost dobrá na to, abych se stala profesionální tanečnicí, uvědomovala jsem si, že neumím základní věci. Proto jsem chtěla jít studovat do baletní školy v Anglii. Znala jsem Royal Ballet, to byl skutečný baletní styl, který jsem chtěla umět, věděla jsem, že tam se učí od základů. Přihlásila jsem se v Tokiu na konkurz do baletní školy Elmhurst v Birminghamu, která je součástí Royal Birmingham Ballet, uspěla jsem tam i v London Central School of Ballet. Vybrala jsem si Birmingham, kde byla šance vystupovat v představeních Birmingham Royal Ballet. A tak jsem ve svých 16 letech opustila Japonsko a odjela studovat na Elmhurst Ballet School.
Muselo být těžké, odejít 16 letech z domova přes půl světa do země s docela jinou kulturou…
MM: Bylo to velmi těžké, ale chtěla jsem být baletkou. Do té doby jsem v zahraničí nikdy nebyla delší dobu a musím říci, že jsem si nedokázala představit, jak obrovský rozdíl mezi japonskou a evropskou kulturou je. Společenské vazby, způsob, jak učitelé vyučují – byl to šok. Potíž byla i s jazykem – v Japonsku se učí spíše americká angličtina než britská. Všechno bylo samozřejmě v angličtině, narážela jsem na jazykovou bariéru, mí kolegové zase nerozuměli japonským zvykům, například naším úklonám. Začalo se mi rychle stýskat. Rodiče byli velmi daleko, vzhledem k časové zóně s rozdílem 8–9 hodin bylo těžké si i telefonovat. Ale vytrvala jsem a získala základy baletu a znalosti, které bych se v Japonsku nikdy nenaučila. Nasbírala jsem mnoho cenných zkušeností. Podařilo se mi účinkovat v několika představeních Royal Birmingham Ballet Company, účinkovat už jen v jednom je velké štěstí a velká škola. A já mohla vystupovat hned ve třech. A opravdu jsem tančila! Ne, že bych jen seděla nebo stála. Jednalo se o tituly The Prince of the Pagodas (D. Bintley), The Beauty and the Beast (D. Bintley) a Facade (F. Ashton). Poznala jsem, jak to funguje v divadle, naučila se tančit v celém souboru. V Birminghamu jsem poznala spoustu tanečníků z celého světa. Po třech letech jsem úspěšně odmaturovala. Již v průběhu třetího ročníku jsem se přihlásila na konkurz do baletního souboru Divadla J. K. Tyla v Plzni, na Plzeň mě upozornil jeden známý. Měla jsem to štěstí, že jsem uspěla. Přestěhovala jsem se do České republiky a nastoupila v Plzni do angažmá.
Evropská země, ale hodně jiná než Anglie. A jiná řeč…
MM: Když jsem se přestěhovala do České republiky, byl to další šok, to je pravda. Ale už ne tak velký, byla jsem už trochu zvyklá a připravená na další změnu. Ale zalíbilo se mi tu, jsou tu sympatičtí lidé a jsem šťastná, že mohu žít v České republice. S češtinou mi hodně pomáhají kolegové… Miluji historii, historickou architekturu, život v České republice je pro mě stále fascinující.
Gregu, vy jste přišel do České republiky z Polska, do Plzně z ostravského angažmá, Mami přímo z Anglie. Jak najde tanečník na mapě divadelního světa Plzeň?
Greg Mołoniewicz: Tanečník se rozhoduje o konkurzech podle pověsti divadla, podle toho, jaký repertoár se tam tančí, kolik představení za sezónu se odehraje. V Polsku je třeba hodně divadel, velké scény, ale k čemu to je, když za celý rok se udělá jedna nová inscenace, někdy ani to ne! Tady se opravdu tančí, je tu hodně různých možností a příležitostí, které umožňují tanečníkům zdokonalovat se, vyvíjet a růst.
MM: Cítím to stejně. V Plzni se mi líbí také to, že se do představení často zapojují děti a hodně se jich pro ně hraje. Mám je ráda.
Je vám bližší klasický balet nebo moderní, výrazový tanec?
MM: Většina lekcí baletu v Japonsku a na Elmhurst Ballet School byly hodiny klasického tance, takže v klasickém baletu se cítím pohodlněji. Od té doby, co jsem přišla do Plzně, jsem měla mnoho příležitostí tančit moderní balet, mimo jiné v choreografiích Richarda Ševčíka. Díky tomu jsem objevila i kouzlo současného tance a nyní jej ráda tančím. Jak v klasickém, tak v současném baletu se představení liší podle svého charakteru a podle charakteru role. Nemohu proto jednoduše říci, co mám raději. Ráda přemýšlím o různých inscenacích a ráda hraji jinou verzi sebe sama, stejně jako ráda trénuji baletní techniku. A to je to, co se mi na baletu líbí, to je fascinující část této práce.
V jakém poměru je ideální kombinovat klasiku a moderní tanec? Nebo v jakém odstupu?
MM: V Japonsku dominoval klasický balet v ruském stylu, deset let v Japonsku jsem se učila pouze klasický tanec, v Birminghamu byl kladen největší důraz na klasický balet, moderní tanec jsme měli ve srovnání s tím jen v malé míře. Protože ho objevuji vlastně až tady, je pro mě každá připomínka nesmírně důležitá, jen tak se mohu v tomto tanečním oboru zlepšovat. Klasický balet je pro mě jednodušší, nemusím na každý prvek až tolik myslet, však jsem polovinu života odtančila v klasickém tanci! V klasickém tanci a v moderním funguje tělo jinak, postoj je jiný. V klasice je tanečník více zpevněný, vyrovnaný, v moderním tanci uvolněnější, používají se jinak svaly, možná i jiné svaly. To nedokážu říci, vím jen, že když se déle netančí moderna, tak mě první týden všechno bolí, a naopak. Například v Geiko to bylo těžké – tam byla nejen moderna, ale i tance gejš, a to bylo zase něco docela jiného. Navíc inscenace přišla po klasickém gala. Tři odlišné taneční styly za sebou a dva současně – to už je hodně těžké.
Jaké role vám jsou blízké?
MM: Labutí jezero mám nejraději – v jednom představení tančím hned dvě charakterově odlišné role – Odettu i Odilii. A nyní mám ráda také Mineko.
Jakou roli byste si přála tančit?
MM: Gamzatti z Bajadéry Ludwiga Minkuse, tu bych si hrozně moc přála! Je to krásný balet a silné téma. Děj vypovídá o tom, že si člověk nemůže koupit lásku, i když má peníze. A mám na něj i vzpomínku, která mě hodně ovlivnila. Ve scéně, v níž spolu bojují Nikia a Gamzatti, jsem viděla Marianelu Núñez (současná primabalerína Královského baletu v Londýně, pozn. aut.) v roli Gamzatti v záznamu z představení z Královského baletu z r. 2013, když bylo mi 16, a velmi to na mě zapůsobilo – její expresivní způsob ztvárnění, tančila celým tělem. Tato scéna je pro mě nezapomenutelná a v celé inscenaci výjimečná. Od té doby si v něm přeji tančit. Kdyby se mi to podařilo, bylo by to úžasné splnění velkého snu!
Ztvárňujete sólové role, současně ale účinkujete i v inscenacích jiných souborů, jejichž vyvrcholením co do četnosti a velkosti produkce jsou letní open air představení v plzeňském amfiteátru na konci sezóny. Co pro vás tyto produkce znamenají? Účinkovali jste v nich v průběhu let oba dva.
GM: Každý rok jsem je vnímal jako skvělou zkušenost a obohacení. V amfiteátru nejsou žádné výjimečné taneční podmínky, tančíte na betonovém pódiu, což není moc příjemné. Ale úžasná je celá atmosféra těchto produkcí, kdy jste součástí obrovského celku, ta možnost vystupovat před obrovským publikem, to je opravdu krásné. Mám na to ty nejlepší vzpomínky.
MM: Jsou pro nás přínosem. Samotná účast v tak velkém projektu, v němž se setkává tolik umělců a tanečníků, být součástí toho, dává úžasný pocit, to vše a obrovské publikum vás nabíjí.
Vystupovali jste společně v několika inscenacích DJKT, která byla ta první?
GM: Labutí jezero – to nás svedlo dohromady. Mami nastoupila do angažmá, já jsem tu už byl. V Labutím jezeře jsme tančili sólový pár, bylo to vůbec to první, co v Plzni nastudovala. Společně jsme jako pár tančili například v Chaplinovi ve scéně Faunovo pozdní odpoledne, na jevišti jsme se setkali i v Korzárovi, kde jsem tančil Pašu, Mami Medoru.
MM: Greg byl první ze souboru, kdo za mnou přišel a představil se mi. Přišla jsem na svoji první profesionální scénu, byla jsem tu nová v novém prostředí, nový jazyk… I v tanci a partneřině byly menší rozdíly oproti Anglii. Greg si nestěžoval, radil mi, pomáhal, strávili jsme spoustu času na našich společných zkouškách, abychom se tanečně našli. A pomohl mi i s organizačními věcmi v nové zemi.
Neschází vám někdy společné vystoupení?
GM: Před pěti lety jsem v DJKT ukončil angažmá, další čtyři roky jsem ještě hostoval. Poslední rok už to byl spíše boj s bolestí, než aby se člověk v tanci dál rozvíjel a posouval. Taneční kariéru jsem musel bohužel ukončit ze zdravotních důvodů. S divadlem jsem ovšem ve spojení stále a v povolání mimo něj jsem spokojený.
Nechcete své zkušenosti zúročit jako taneční pedagog?
GM: Do budoucna to nevylučuji, ale zatím ne. K divadlu mám samozřejmě pořád blízko. Snažím se Mami pomáhat, i při překládání. Rozhodl jsem se ale, že zkusím úplně jinou cestu mimo divadlo. Myslím si, že tak člověk získá na různé věci nový pohled a docela bych řekl, že je to ku prospěchu věci.
V jakém smyslu? Když jste na druhé straně, zprostředkováváte dojmy z publika…
GM: Získal jsem nové zkušenosti, za které jsem moc rád. Myslím si, že je krásné tančit v divadle, ale zároveň si myslím, že je obohacující, když člověk zkusí také něco jiného. A opravdu bych to doporučil každému tanečníkovi. Protože když pozná svět mimo divadlo, pak má blíže k divákovi. Pak mu lépe rozumí. Uvědomil jsem si, že doba covidu byla těžká, ale z tohoto úhlu pohledu docela zajímavá. Mnoho umělců se muselo nějakým způsobem postarat o živobytí právě mimo umělecké oblasti a bylo zajímavé číst odpovědi lidí, jak k té situaci přistupovali a co dělali. Vystoupit z úzkého okruhu, ve kterém se člověk v umělecké profesi pohybuje, není na škodu. Díky Mami jsem s divadlem ale stále spjatý. A kombinace obojího se mi líbí. Jsem za ni rád.
Vy, Gregu, máte do Polska blízko, ale Mami to má domů o dost dál. Má vůbec vaše rodina šanci vidět vás na představení? A stýská se vám stále po Japonsku?
MM: Po Japonsku se mi stýská, mám tam rodinu. Moji rodiče mě viděli tančit v Birminghamu, maminka přijela na moje závěrečné vystoupení. Ale posílám jim videa, fotografie. Maminka byla velmi šťastná, že mohla vidět video z posledního gala. Když jsem v létě v Japonsku, tančím jako host často na školním představení sólově i s žáky, je to velmi hezké. Pracovní styl je v Japonsku hodně odlišný od evropského a od toho v České republice.
GM: S tím mám z Japonska hodně zážitků – v Japonsku se věci dělají hned, bez otálení a rychle. Tady se dost často odkládají… Japonci mají naproti tomu plno odhodlání a celkově bych řekl velký respekt k práci. Je to opravdu úplně jiný přístup.
MM: Je to tak, ke všemu se zde přistupuje uvolněněji. Už dlouho žiji v Evropě a trochu se obávám, jak bych se k japonskému pracovnímu způsobu vrátila. Teď jsem v práci z poloviny Japonka a z poloviny Češka. A tak raději pracuji tady a do Japonska jezdím na prázdniny.
Pojedete na prázdniny do Japonska i letos?
MM: Ano, pojedeme. A budu tam letos opět tančit ve školním vystoupení, těším se na to.
Vlastně jste na konci sezóny účinkovala ve dvou inscenacích, které jsou historickými i kulturními symboly těchto dvou zemí Geiko a Libuše.
MM: Mám ráda historii – Geiko je historie i současnost, gejši v Japonsku máme stále. Díky Libuši lépe poznávám historii České republiky, je to pohled do hodně vzdálené minulosti a hudba opery je krásná! Jsem ráda, když mohu vystupovat v inscenacích jiných souborů. Když jsem ještě více tančila ve sboru, učila se také trochu zpívat, protože baletní sbor v operních inscenacích hodně účinkuje. Bylo zajímavé a stále pro mě je sledovat operní zpěv zblízka, to je pro mě opravdu úžasné. Je pro mě zvláštní moment, kdy pěvec zpívá za scénou, ale jeho hlas ‚vystupuje‘ na jevišti za něj…
V Plzni jste už vytvořila několik choreografií. Kdy vznikla ale vůbec vaše první a jaká témata vás zajímají?
MM: První choreografii jsem vytvořila ve škole, tehdy jsem poprvé měla možnost poznat radost z vlastní tvorby. Poté, co jsem se stala už profesionální tanečnicí v plzeňském baletu, vytvořila jsem neoklasický duet SENKOU pro Baletní inspirace v květnu 2022. V českém překladu je SENKOU záblesk – chtěla jsem vytvořit taneční dílo, které by v divácích zanechalo trvalý dojem, podobně jako záblesk. Osobně ráda tančím neoklasický balet, pohybový styl vyvinutý z klasického baletu, také mě velmi baví sledovat díla choreografů pracujících v neoklasickém stylu. Je velmi zajímavé vidět nové tvary a pohyby vytvořené liniemi těla tanečníků a způsob, jakým tančí. Vnímám úsilí a techniku, kterou si každý tanečník v průběhu let vypěstoval. Myslím si, že je zajímavé tvořit díla, která mají téma, název bez příběhu. Jeho význam pak může každý divák chápat podle toho, jak se na něj dívá on sám. Takže neexistuje jediná odpověď.
Jaké nové choreografie chystáte? Čeho byste si přála dosáhnout v této oblasti?
MM: V příští sezóně se rýsují další možnosti, uvidíme, jak vyjdou. Mám takový sen – ráda bych v budoucnu dělala baletní představení pro děti, pohádkové představení. Jako baletka jsem měla málo času na dětský život. Dobře si však pamatuji že jsme jednou za rok měli ve škole představení, učitelé nám na něm dávali dárky – dětské hračky a podobě. Mám na to hezké vzpomínky, měli jsme z toho velikou radost. Když jsem jako malá holčička viděla starší studenty, jak tancují na představení pro děti, moc se mi to líbilo. Chtěla bych předávat radost dětem tak, jako ji mně dávali jiní. To bych si přála.
Gregu, vás choreografie neláká?
GM: Momentálně na tom nejsem právě vzhledem ke zdravotním potížím ideálně a nemohl bych se hýbat tak, jak je při práci choreografa i pedagoga nutné. A vím, že by to nebyla cesta do budoucna. Ale tím, že pomáhám Mami, jsem přítomen i u její tvorby.
Co je pro vás jako baletku důležité?
MM: Jako baletka vždy přistupuji ke každé roli s myšlenkou zlepšit se. Hledám nové výzvy, s každým představením se snažím být lepší, aby si to diváci mohli užít. Myslím si, že je to jedno z kouzel baletu – nekonečný vývoj a snaha o dokonalost.
Mami Mołoniewicz je dlouholetou sólistkou baletního souboru Divadla J. K. Tyla v Plzni. Balet studovala v rodném Miyagi v Japonsku a na Elmhurst Ballet School (abs. 2015). Od roku 2016 je členkou Divadla J. K. Tyla v Plzni, od roku 2017 sólistkou. Přečtěte si více zde…
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
