Marika Blahoutová: Mou srdeční záležitostí je stále choreografie
Princezna Hyacinta je váš několikátý celovečerní balet. Které byly ty předchozí?
První celovečerní představení Po oříšku jsem uvedla jako svou bakalářskou práci na HAMU roku 2000. Druhý celovečerní balet jsem nastudovala pro Severočeské divadlo v Ústí nad Labem a skládal se ze dvou výrazných titulů – Peer Gynt/Carmen. Doprovodil nás živě orchestr divadla, což jsem velmi ocenila a divák jistě také. Je to vždy nový rozměr pro baletní představení. Spolupracovala jsem s kostýmním návrhářem Josefem Jelínkem, který vytvořil i scénu a kostýmy. U obou choreografií jsem vycházela z knižní předlohy. Další celovečerní balet vznikl také pro Severočeské divadlo: Romeo a Julie. Bohužel jsme tentokrát neměli možnost uvádět představení na živou hudbu, jelikož orchestr divadla nedisponoval dostatečným počtem hráčů pro Prokofjevovu hudbu. Princezna Hyacinta pro Divadlo F. X. Šaldy v Liberci je čtvrtá a teď také moje nejčerstvější práce.
Oslovila vás šéfka souboru Marika Mikanová s konkrétním titulem?
Téma jsem si mohla zvolit sama, dostala jsem jen obecné zadání – rodinný balet. Baletním pohádkám se v Liberci daří a lidé na ně hodně chodí, i na Princeznu Hyacintu je téměř vyprodáno. Je nádhera, že v Liberci jsou mladí diváci tanečního umění. A jak jsem vybírala titul? Zmínila jsem se Kateřině Hanáčkové z Baletu ND, jestli nemá nějaký tip, protože má velký přehled o dějinách baletu. Přála jsem si, aby měl balet krásnou hudební předlohu a Katka navrhla Princeznu Hyacintu, která měla premiéru v roce 1911 na hudbu Oskara Nedbala v choreografii Achille Viscusiho. To se mi velmi zalíbilo, protože děj se odehrává na Troskách. V pověstech a pohádkách na Liberecku se vypráví o pokladu ukrytém ve sklepení pod hradem, pověsti o čaroději a kovárně, ze které se dá do podzemí vejít. Zřejmě původní libreto baletu z nich mohlo vycházet. Svízel ale nastal s hudbou. Měly jsme originál partitury, ale zjistily, že neexistuje nahrávka. Já ale potřebuji hudbu slyšet, abych věděla, jak mě inspiruje. Nechala jsem si tedy celou Hyacintu nahrát výborným klavíristou Kostiantynem Tyshkem z brněnského divadla. Podle klavírního výtahu, tedy 2,5 hodiny hudby, ze které jsem si vybírala části hodící se k ději.
Jak dalece jste upravovaly libreto?
Původní by pro současného diváka bylo příliš zmatené. Není to čistá dějová linka, v podstatě to je částečně balet, částečně zpěvohra. S Kateřinou, která se mnou na premiéře pracovala jako libretistka a dramaturgyně, jsme chtěly děj očistit pro baletní zpracování. Zachovaly jsme hlavní postavy a jejich charaktery prohloubily, některé posunuly pro jasnou dějovou linku. Z Kováře, který byl v původní verzi hlavní postavu, ale nebyl zamilovaný do Hyacinty, jsme udělali trochu jiný typ hrdiny. Je to chuďas, který se zamiluje do princezny, motiv čisté lásky na první pohled. V baletu je zápletka s nevhodnými nápadníky, jeden je svůdník a druhý má rád jen sám sebe. Záporným hrdinou je čaroděj Aratron, který do baletu vnese dynamiku, unáší princeznu. Nechybí ani nadpřirozená bílá část baletu v království Hyacint. V baletu také účinkuje 6 malých talentovaných tanečnic z baletní školy Malex. Dějová linka je srozumitelná a čitelná i pro děti, scéna i kostýmy jsou pohádkově laděné. Ale jsou zde také motivy a metafory hlubší, které může najít a procítit dospělý divák. Kovář musí změnit a překonat sám sebe, aby dostal to, po čem touží, a pochopit, že pravý poklad najde ne ve zlatu, ale v lásce. Volba mezi bohatstvím a láskou.
Kdo oslovil do inscenačního týmu skladatele Zbyňka Matějů?
Jednak už z nahrávky jsem cítila, že mi tam chybí dramatická hudba, především pro postavu čaroděje. Nahrávka se mi ale velmi líbila, Nedbal má nádherné melodické, jemné části, které vyniknou i v samotném klavíru. Druhý problém byl, že jsme nemohli využít orchestr libereckého divadla, neměl na balet kapacitu. S Katkou jsme požádaly divadlo o osm hudebníků ke spolupráci v jejich volném čase, našly jsme i prostředky. Bylo ale potřeba partituru přepracovat na osm nástrojů, úkol pro skladatele. Nabízely jsme spolupráci studentům HAMU, ale neuspěly jsme. Katka nakonec zavolala skladateli Zbyňkovi Matějů, který složil již mnoho velmi úspěšných baletů a jak jsem později zjistila, miluje tvorbu pro balet. Naštěstí měl zrovna trochu času. Ihned mi volaI, nadšený, ale nejistý. Byl to šibeniční termín a úprava Nedbala je manévrování na tenkém ledu. Orchestrace je stejně náročná jako nová kompozice. Sám se ale nabídl, jestli by do partitury nemohl vložit ještě i svoji tvorbu, což jsem nadšeně přijala, protože mohl doplnit právě chybějící dramatické momenty.
Použil i zvuky, aby se atmosféra pěkně zdramatizovala. Spolupráce byla úžasná. Mohla jsem přesně určit, kde potřebuji kterou část Oskara Nedbala, a kde které části potřebuji zkomponovat nově. Zbyněk hlídal návaznost své hudby na Nedbalovu, i tóniny a přechody často doplnil zvuky. Měla jsem naprostou důvěru a důležité je, že hudba působí celistvě. Klavírista hraje v lóži, takže se dá říct, že máme i klavírní koncert. Většina Nedbalovy hudby je hrána jen klavírem, částečně se smyčcovým kvartetem i dalšími nástroji. Zbyněk naopak klavír nepoužil, vynikají všechny ostatní nástroje a převažuje harfa a bicí.
Práce s větším týmem spolupracovníků pro vás byla příjemná?
Poprvé jsem zažila tým pěti lidí. Začaly jsme s Katkou, se kterou jsem hodně probírala dramaturgii celku, postav i důležitých rekvizit, které dějem procházejí a každá tak má svůj vlastní příběh, svou linku. Myslím, že je důležité na ně myslet podobně jako na postavy. Poprvé jsem spolupracovala se scénografkou Lucií Loosovou a její řešení mě ohromilo, když jsem poprvé viděla scénu postavenou, jak velkolepě se rozmáchla. Scénografii jsme ladily černobíle, abychom měly možnost světelně změnit jednotlivé atmosféry a aby na ní plasticky vynikly barevné kostýmy Josefa Jelínka. Ten je pro pohádky úplně zrozený a měl radost, že bude tvořit baletní titul, který ještě nikdy nedělal. Jeho kostýmy skutečně z Hyacinty udělaly pohádku. Je radost, když se na jevišti všechny složky spojí. Tanec, který vidím a tvořím na sále, najednou dostane barvu, charakter scény, kostýmů, živou hudbu, všechno to zahraje vnitřním prožitkem. A každé představení je samozřejmě jiné, je to živý proces.
Tančí se na špičkách?
Ne, špičky jsem nepoužila. Nevím, jak bych sama svůj pohybový styl definovala, je to výrazový tanec volně vycházející z klasiky, uzpůsobený atmosféře pohádky, vystihující zejména charaktery postav a vztahy mezi nimi. Nejsem „klasikář“, ani konzervatoř jsem nestudovala, ačkoliv klasickou techniku považuji za základ pro každého tanečníka. Nejvíc jsem se jí asi přiblížila v Romovi a Julii, ale stejně se snažím vždy modifikovat, hrát si s rovnováhou, vymýšlet nové zvedačky… V baletu jsou pro mě největší výzvou sbory, nejlépe se mi tvoří komorní choreografie. A to Liberec má vlastně malý soubor, na úplně velké těleso bych si asi netroufla.
Kolik v baletu tedy účinkuje tanečníků?
Kolem 20 tanečníků, v souboru je 16 stálých členů a pak hostující. Hlavní role máme ve dvou obsazeních. Samozřejmě jsem se musela popasovat s menším počtem mužů, sbory tvoří v podstatě jenom dívky, protože je v baletu hodně mužských charakterů. Ale nevadí mi to. Ve snovém obrazu království Hyacint tančí jen dívky, děti a Kovář. Nechybí humor, nechybí ani drama a napětí. Slyšela jsem diváky smát se i plakat. To mě vždy moc těší, když se mohu dotknout divákovy duše a vyvolat v něm emoce.
Zajímá mne výtvarná symbolika. Původní Princezna Hyacinta je slavná především díky Muchovu plakátu, ten jste použili jako předlohu pro nový vizuál. Řešili jste významy symbolů, které se na původním objevují?
Ano, to je právě jedna z nabídek pro dospělého diváka. Kdo hledá, najde symboliku secese a zednářství, protože Hyacinta je první a jediný zednářský balet. Ne že bychom to chtěli nějak zdůrazňovat, ale některé symboly zůstaly. Kruh, trůn Hyacinty (i když v době fotografování vizuálu ještě nebyla scénografie vyrobena), sedm loukotí, z nichž jednou je právě Hyacinta, nebe a vesmír, postavení rukou… Ale nechtěli jsme plakát kopírovat, jde o inspiraci. I korunka Hyacinty je inspirovaná Muchovým plakátem. Vyrobila nám ji Preciosa a je to hrající rekvizita, velmi krásná. Inspirace secesí je zachována i ve scéně a kostýmech, kterou osobně považuju za velmi elegantní a do pohádky hezky zapadá.
Osud jménem Choreografie
Choreografii jste vystudovala v době, kdy jste byla členkou Pražského komorního baletu (PKB). Bylo v tom nějaké pobídnutí od Pavla Šmoka, abyste se přihlásila na HAMU?
To ne, až později přišla z jeho strany podpora. Myslím, že ani nevěděl o mých prvních pokusech choreografovat (vlastně už od dětství) a že mě to k tvorbě tolik táhne. Ten kontext byl jiný. Procházela jsem v té době jednou těžkou životní situací a rekapitulovala si, čemu se chci v životě věnovat. Došlo mi, že chci především tvořit, ačkoliv dál i tančit. Cítila jsem potřebu doplnit si vzdělání v oboru, prostudovat teorii, historii a současně mít prostor tvořit. Na přijímací zkoušky na HAMU jsem vytvořila trio a šla to zkusit. Tenkrát neexistovalo dálkové studium a Ivanka Kubicová řekla, že když jsem v angažmá v PKB, nezvládnu studium. Pavel Šmok mě však maximálně podpořil a doporučil mi, ať to jdu zkusit. Zřejmě se za mě přimluvil. Byla jsem přijata. Tak jsem současně tančila v PKB, jezdila na zájezdy, do školy chodila, kdykoliv jsem měla čas, tréninky jsem střídala na HAMU a v souboru. Byla tam určitě důvěra ze strany pedagogů i Pavla Šmoka, že toho nebudu zneužívat. Doháněla jsem, jak se dalo a pedagogové byli velmi vstřícní. Vystudovala jsem bakaláře a na rok přerušila, protože jsem dostala angažmá v Augsburgu u Jochena Heckmana. Po návratu jsem dostudovala na magisterský titul a tančila na „volné noze“.
A Pavel Šmok byl váš hlavní pedagog. Co vám dal, co je gró jeho vlivu? Vím, že vždycky říkal, že neumí nikoho naučit mít nápad, takže – co naučit mohl?
První hodina byl nezapomenutelný moment. Sešli jsme se v kavárně, v ročníku se mnou ještě Ivanka Malá a Lenka Ottová, a on se nás zeptal, proč chceme studovat. Každá jsme mu řekla, co nás motivuje a on na to: „A víte, že choreografii vás nikdo nenaučí? Ani já, to se nedá naučit, buďto to v sobě máte, nebo to v sobě nemáte.“ Tak jsme si tak v duchu říkaly, no bezva, co tady teda budeme dělat? A Pavel Šmok: „Můžu vás naučit řemeslo.“ A učil. Ke každé choreografii jsme měly noty a dělaly si do nich poznámky, bavili jsme se, o čem ta choreografie je, protože i když jde o abstrakci, vždycky má obsah a něco tím chceme sdělit. Rozebírali jsme dramaturgii, jak si vybíráme hudbu.
Tvořily jsme každý rok ročníkovou práci, se kterou jsme veřejně vystoupily a zprodukovaly celé představení. Většinou to bylo v Divadle Komedie a znamenalo to připravit všechno včetně programů, a tvorbu na zadání. První rok jsme měly vytvořit dramatický příběh. Vybrala jsem si hudbu Zdeňka Fibicha, Tomana a lesní pannu, se kterou se mi podařilo vyhrát choreografickou soutěž v Olomouci. A další zadání, jedno z nejtěžších, byla například čtyřhlasá fuga, kdy každý nástroj je jeden tanečník a choreografie musí být vystavěná přesně podle not.
V magisterské práci jsme se zabývala Labanovou notací, chvíli jsem ji studovala v Polsku s Dorotu Gremlicovou, tehdy mě hodně fascinovalo, že něco takového existuje. Ale v praxi už musí být člověk dokonalý expert, aby dokázal zapisovat potřebnou rychlostí a přesností. Proto jsem se jí už dál nevěnovala, nemohla bych naplno. Praktickou částí magisterské zkoušky byla choreografie pro opero-balet Hry o Marii v Ústí nad Labem s režisérem Josefem Novákem. Na představení participovali studenti z hudebního oboru HAMU, obsazení hlavních rolí bylo dvojí, jedno z divadla, druhé ze školy. S režisérem to byla také velká zkušenost, byl přísný, drsný, takový trochu napoleonský přístup měl, ale pro mě to byl moc dobrý „výcvik“. Se souborem se mi velmi dobře tvořilo a navázala jsem kontakty, díky kterým jsem se do ústeckého divadla později vrátila.
Pražský komorní balet „na zkoušku“
Z repertoáru Pavla Šmoka v PKB jste některé choreografie tančila v premiéře.
Nejzásadnější asi bylo Po zarostlém chodníčku, kde jsem tančila dívku (Jenůfu). Pak choreografie jako Divertimento, Padni, komu padni, Titanic, Z mého života II, Suita pro smyčce Leoše Janáčka, Stabat Mater. Být u tvorby Pavla Šmoka byl nevšední a krásný zážitek, na který dodnes vzpomínám. Jeho lidskost, muzikálnost a fantazie měly obrovské kouzlo.
Tančila jste také v choreografiích, jako byl Holoubek, Zjasněná noc, Trio g moll…., je jich mnoho.
Ano, byl to nádherný repertoár, nicméně tam jsem nebyla u prvotní tvorby. Když jsem nastoupila do souboru, moc jsem si přála tančit právě Zjasněnou noc, Trio g moll a také Z mého života. Krásné je, že sny se někdy plní a já jsem si každou tuto choreografii mohla prožít.
A jak se choreografie předávaly? Z tanečníka na tanečníka?
Častěji jsme se učili z videa. U některých nastudování byla Katka Franková Dedková, která v době, kdy jsem nastoupila, netančila na jevišti, protože měla malé děti. Hlavním asistentem byl Petr Koželuh, který byl v době své taneční kariéry obrovskou inspirací Pavlu Šmokovi a znal jeho tvorbu.
Všechny ty role a choreografie je potřeba především prožít a procítit. Nejde jen o to naučit se kroky, mnohem víc záleží na tom, jaké nese choreografie emoce nebo co má člověk prožívat.
Za sebe mohu říct, že emoci a to, „o čem“ choreografie je, jsem nějak přirozeně cítila. Nikdy jsem nemusela řešit, co bych měla cítit, nebo že by to neladilo. A myslím, že to tak měli všichni. Rozuměli jsme Šmokovi a věděli, co chce svými choreografiemi říct. Navíc tak souzní s hudbou, že vás tanec pohltí a vnímáte jen soulad pohybu s hudbou, svou roli a jde to úplně přirozeně samo. Nejdřív jsme se naučili choreografii jako takovou a pak samozřejmě přišel Šmok, aby ji s námi dopiloval. Občas zkoušel i od začátku. A my jsme byli naladěni na stejnou notu jako on.
Krásné bylo, když jsme byli u nové tvorby, ačkoliv Šmok už v té době choreografoval „ze židle“. Jak on cítil hudbu, jak ji měl naposlouchanou, vedl nás úžasně i z toho křesla. A hodně si všímal, co nabízíme pohybově. To dávalo prostor třeba té mé tvůrčí duši, když jsem v hudbě něco cítila a pokračovala s pohybem dál a on mě usměrňoval a vedl. Tohle je zážitek, když choreograf dá důvěru tanečníkům, kteří můžou spolutvořit s ním. Na druhou stranu měl přesně jasno, kam směřuje, nebyla to improvizace. Věděl přesně, jak pracovat s hudbou a co chce pohybem a dějem vyjádřit.
Říká se, že jste v PKB měla nejdřív angažmá na zkoušku. Jak to bylo?
Když jsem se stěhovala z Liberce do Prahy, měla jsem nabídku nastoupit do AUSu (Armádního uměleckého souboru, pozn. red.), i když jsem zkoušela i konkurz do PKB. Šmok mi ale řekl, abych chodila na tréninky. Zmínila jsem se mu tedy, že nejsem z Prahy a musím se uživit, tudíž musím přijmout angažmá v AUSu. Na tréninky ráda ve volném čase přijdu. Lidovky mě sice také bavily, ale samozřejmě jít ke Šmokovi byl sen… Chvíli mlčel a pak odpověděl: „Víš co, nikam nechoď, já tě vezmu na zkoušku na čtvrt roku.“ Po 3 měsících, na zájezdu v Děčíně, mi řekl, že mi dá celý úvazek. Bylo to obrovské štěstí, kdy máte pocit, že jste na správném místě. Až po letech, kdy už jsem tančila mnoho sólových rolí, mi prozradil, že na tom konkurzu viděl v očích, že tam z toho „něco“ bude. Nikdy se netajil tím, že má rád, když si tanečníka pohybově vychová. Šmok měl dar vybírat si tanečníky, kteří s ním a pro jeho choreografie dýchali, cítili pohyb a hudbu stejně jako on. A muselo to tak být odjakživa, když s ním odcházeli už kdysi z Ústí nebo z Ostravy v době, kdy se zakládal Balet Praha.
Jak vás napadlo zkoušet angažmá právě v PKB? Už jste se znali?
Právě že vůbec ne. Je to součástí té zvláštní cesty, jak jsem se dostala k tanci.
Už jste prozradila, že jste nestudovala konzervatoř. Ale ve vaší generaci je to výjimka, podobnou cestu měla Zuzka Herényiová, nikoho dalšího neznám.
Já pocházím z Janova nad Nisou. Ve druháku na gymnáziu jsem přestala s moderní gymnastikou a chvíli se věnovala společenskému tanci. Upřímně, většinou neříkám, že jsem dělala gymnastiku, protože jsem ráda, že to na mě v tanečním světě nikdy nikdo nepoznal. Dalo mi to sice jakousi připravenost těla, ale pohybový základ a techniku jsem musela úplně přetvořit. V Liberci založil choreograf František Pokorný Experimentální taneční školu, protože chtěl omladit soubor Divadla F. X. Šaldy. Dva roky jsem ji studovala současně s gymnáziem a získávala první příležitosti právě u něj. S Princeznou Hyacintou jsem se letos vrátila na prkna, kde jsem začínala tančit a kde jsem se zamilovala do divadla. Od pana Pokorného jsem dostávala od začátku krásné role, už když mi bylo nějakých 17, 18 let. Tančila jsem Sněhurku na hudbu Zbyňka Vostřáka, ve Špalíčku... K PKB jsem se dostala oklikou. V Experimentální taneční škole nás mimo jiné učila moderní tanec Ivanka Kubicová a Vlasta Schneiderová (Tíťa). Znaly jsme se také proto, že jsem jezdila na všechny Mezinárodní týdny tance a na soustředění Tanečního centra Praha. Snažila jsem se prostě tančit, kdekoliv se dalo. Tehdy jsem dostala nabídku do AUSu a zmínila se o tom Títě. Odpověděla mi: „Ty jsi typ ke Šmokovi, měla bys to zkusit.“ A domluvila mi konkurz na začátek sezony, 4. září 1991. Dál už to znáte.
Cítila jste bez konzervatoře nějaký výrazný deficit?
Trvalo mi, než jsem se vytancovala, chodila jsem ještě na odpolední tréninky do Tanečního centra, abych si upevnila techniku, ale v PKB jsem se cítila dobře. Tehdy asi po roce se soubor velmi omladil, řada tanečníků odešla, založili rodiny. Zůstali jsme tam tři páry a tancovali všechno. To byla úžasná příležitost opravdu se roztancovat, zažít všechny možné role a jeviště. Petr Zuska na nás vytvořil svoje prvotiny: Šibeničky, Seul, Komboloi, V mlhách. Petr Tyc vytvořil Ithaku s Agon orchestrem, hodně moderní projekt. S Petrem Tycem jsem spolupracovala ráda. Byly to i další projekty mimo PKB – Čtyři biblické tance v kostelích na hudbu Petra Ebena, Sylfidy. Měli jsme příležitost poznat mnoho různých stylů českých i zahraničních choreografů. Ale základ byla stále tvorba Šmoka.
Poznali jste i choreografie od Jiřího Kyliána a dalších, v té době byl repertoár kosmopolitnější.
Vzpomínám na projekt, ve kterém jsme tančili choreografie tří mladých nizozemských tvůrců, samozřejmě bylo úžasné dostat se k choreografiím Jiřího Kyliána. Měla jsem možnost tančit Stool Game, Šest tanců, Piccolo mondo, Večerní písně. Byl zážitek, když sám přijel na poslední zkoušky, a byť jsme nedosahovali kvalit jeho tanečníků NDT, říkal, že je potěšen vidět ty choreografie znovu ožít. Nesmírně nás posunul, abychom ze sebe na premiéře vydali co nejvíc. Také jsme nastudovali balety Smrt a dívku a Bolero od Roberta Northa. Seznámila jsem se s choreografickým stylem Jochena Heckmanna, za kterým jsem pak odešla do Ballett Theater Augsburg, kde začínal šéfovat. Když jsem se po roce vrátila, dělala jsem pro PKB Saturnina a tančila na volné noze při studiu HAMU.
Současná láska – Bohemia Balet
Jak jste se dostala k práci v Bohemia Baletu?
Když jsem se vrátila z Augsburgu, stala jsem se na 12 let naplno maminkou. Mám tři děti a s tancem velkou rodinu sladit nejde, nebo jsem to já nedokázala. Částečně jsem bydlela v Jizerských horách, byla jsem šťastnou maminkou. Zvládala jsem učila děti balet, vedla jsem taneční kroužky ve školce a ve škole, kam chodily moje děti. A jednou pak přišla nabídka od pana Slavického, jestli bych mohla pro jeho Bohemia Balet nastudovat choreografii V mlhách od Petra Zusky, která byla postavená na mě a Markétu Plzákovou (Perroud). To bylo v srpnu 2015, před začátkem nové sezony.
Můžete mi trochu osvětlit, kde končí Taneční konzervatoř a začíná Bohemia Balet?
Když pro studenta končí TK, může se stát členem BB. Soubor tvoří jakýsi „most“ mezi absolutoriem a angažmá. Dává možnost čerstvým absolventům pracovat další rok až 3 roky na své technice a nasbírat jevištní zkušenosti, aby byl připraven pro angažmá v divadle. Existuje Společnost tance při Taneční konzervatoři hl. m. Prahy, která jednak podporuje studenty TKHMP ze zdrojů členských příspěvků, ale také spravuje Bohemia Balet. Společnost tance žádá každoročně o podporu od MK, MHMP a soukromých dárců na kontinuální činnost souboru. Bohemia Balet, díky této podpoře, existuje již 19. sezónu a v současné době má 10 profesionálních tanečníků, což byl od počátku ideální plánovaný počet. Všichni jsou absolventy TKHMP (i když se členy mohou stát i absolventi jiných tanečních škol). Na některých představeních Bohemia Baletu participují i vybraní studenti a získávají tak praxi. Týká se to zejména velkých baletů, jako je Popelka, Don Quijote apod. Bohemia Balet je ale primárně soubor profesionálních tanečníků a má v nabídce široké spektrum choreografií komorního rázu. Účinkuje v Praze, v oblastních divadlech na území ČR a prezentuje svou tvorbu a české taneční umění na gala a festivalech v zahraničí (Japonsko, Kolumbie, v Německu Gießen, Chemnitz, polská Bytom a další.)
Jaké všechny funkce v Bohemia Baletu máte?
Jsem výkonná ředitelka Společnosti tance při Taneční konzervatoři hl. m. Prahy a produkční Bohemia Baletu. Pro Bohemia Balet dělám asistentku choreografie, téměř každý rok vytvořím pro soubor vlastní choreografii a jsem light designér představení BB.
Jak jste se dostala k light designu? Na HAMU se neučí.
Sice jsme neměli pedagoga, který by nás učil, ale měli jsme za úkol vytvořit si light design představení. Měla jsem představu, čeho chci docílit na jevišti, ale nevěděla jsem jak. Oslovila jsem Dana Tesaře, který svítil v té době všechna představení PKB, a ten mě poprvé seznámil se světly. Jak se která jmenují, kdy se která používají, co je dobré pro taneční představení, jak vytvořit atmosféru, kterou si představuji. Když jsem začala s Bohemia Baletem spolupracovat, stalo se, že jeli o Vánocích mezi svátky na představení do Bratislavy. Pro Bohemia Balet tehdy svítila Libuše Ovsová, ale nemohla jet, a také se chystala odejít z pozice osvětlovače. Pan Slavický mě požádal, jestli bych nejela na zájezd nasvítit choreografii V mlhách. Choreografii jsem mnohokrát sama tančila a věděla světelný záměr Petra Zusky, i kdy mají přijít světelné změny. Nakonec jsem nasvítila celý večer a od té doby svítím všechna představení BB.
Jaké to pro tanečnici je, nebýt vidět?
Zjistila jsem, že je hezké být součástí představení, kde mohu dotvářet jeho atmosféru. Mám velkou výhodu v tom, že choreografie detailně znám, přesně vím, co se bude na jevišti dít. Začala jsem si s tím hrát. Jezdíme na představení po celé republice, máme k dispozici divadlo pouze 1 den. Přijedu ráno, svítím, ve tři hodiny generálka tanečníků se světly a v šest nebo v sedm představení. Nasvítit tři, čtyři různé choreografie, které mají mnoho světelných změn, je skoro nemožné stihnout programovat světla. Proto většinou pracuji na světelném pultu ručně, místní osvětlovač mi tam připraví, co potřebuji, a pak už je to má kreativita. Ve velkých divadlech, kde je velký světelný park, to naopak nejde, protože tam jsou inteligentní světla a ta při ručním zadávání potřebují 3 šavle na jedno světlo, jinak při změnách putují. Pokud jsme v dobře vybaveném divadle, všechno se musí programovat. Pak jen hlásím technikovi, kdy dát novou změnu. Většinou však jezdíme do různých menších oblastních divadel, kde je světelný park malý až nedostačující. Ale má to své kouzlo. I s málo světly lze vytvořit atmosféru, kterou choreografie potřebuje, a to mě baví.
V jaké kondici teď Bohemia Balet je a co chystá?
Musím říct, že je ve skvělé kondici. Mnoho absolventů 2022/23 se chtělo stát členy souboru. Byl to silný ročník na kluky, takže máme pět párů. Do nové sezony jsme skočili po hlavě. Od 21. srpna jsme nastudovali 2 choreografie Stéphena Delattra, francouzského choreografa, který žije v Mainzu a má vlastní soubor Delattre Dance Compagny. Byl to vynikající tanečník, působil například u Forsytha a má specifický pohybový rejstřík, který je pro naše studenty úplně nový. Výborně s nimi pracuje a udrží je aktivní na sále osm hodin. Motivuje ostře, ale s respektem a pro dobrou věc. Vymýšlí zajímavou partneřinu. Tanečníky hodně posunul. Viděla jsem, že to bylo pro ně opravdu náročné, ale poprali se s tím dobře. Převzali jsme jeho dvě choreografie, Pozastavený okamžik zranitelnosti a humorný duet Odvážný vyhrává. Jsou nastudované a pilujeme. Choreograf přijede před premiérou, kterou chystáme na listopad, je to speciální projekt „Bohemia Balet a evropští tvůrci“, který podpořil Národní plán obnovy (MK). Stéphen Delattre už pro nás jednou choreografii připravil. Jmenovala se Avant toi a hrála se na Mezinárodních týdnech tance ve Vinohradském divadle roku 2022.
Koho jste ještě přizvali?
Bude to trojice choreografů. Teď tvoří se souborem Bérangère Andreo, která s námi spolupracuje dlouhodobě. Dělala např. Petra Pana, Olivera Twista i menší komornější choreografie, jako je Lunedda, Ballaré. Staví pro nás autorskou choreografii na portugalské písně pro 8 tanečníků. A hned po Bérangère přijede ke konci září Paul Julius, německý choreograf působící v Lipsku a v Japonsku, kde má taneční skupinu. Paul pořádal pro TK semináře a měli jsme již na repertoáru jeho choreografii In the Rain Again. Má zase úplně jiný pohybový styl a bude tvořit autorskou choreografii na míru souboru.
Kdy přesně bude premiéra?
Premiéry budou dvě. První bude pražská 19. listopadu v Divadle Na Vinohradech a druhá mimopražská 27. listopadu v Městském divadle v Jablonci nad Nisou. Všechny čtyři nové choreografie evropských tvůrců, ale také Mozartissimo a Penzion na předměstí jsme přihlásili na soutěžní přehlídku tanečních inscenací Balet 2023.
Bude Bohemia Balet vystupovat i v září a v říjnu?
16. září vystoupí BB i TK na festivalu v Žatci, 23. zaří pak na Zlaté Praze. Jinak září věnujeme nastudování nových choreografií. Rádi bychom co nejdříve vystoupili v Divadle Na Rejdišti, termíny na říjen, listopad a prosinec jsou teprve v jednání. 10. října vystoupí BB s Donem Quijotem v Hálkově městském divadle v Nymburce (2 představení). V Praze můžeme diváky pozvat na 2 představení do Divadla Komedie, 22. října s programem Mozartissimo, Zrcadlo a Penzion na předměstí a 25. to bude celovečerní Popelka. Ještě 13. listopadu tančíme Mozartissimo, Tarantellu a Penzion na předměstí ve Vrchlického divadle v Lounech (2 představení).
A co bude v druhé polovině sezony?
Podávali jsme žádost na Státní fond kultury na projekt „Čeští tvůrci na českou hudbu“, abychom podpořili po evropské tvorbě i české tvůrce. Pokud bude projekt podpořen MK, můžeme se těšit na premiéru 21. dubna v Divadle Komedie. Nechci zatím prozrazovat nic konkrétního, když ještě nevím, jestli budou prostředky. Snad jen, že hudební předlohou budou naši velikáni Dvořák a Janáček.
Funguje Bohemia Balet vždy tak, že do něj přicházejí absolventi a ti zkušenější ho opouští?
My tomu říkáme „most mezi absolutoriem a angažmá“. To je princip Bohemia Baletu, cílem je dát absolventovi, který třeba nedostal angažmá, prostor, aby si vytříbil techniku, nabral zkušenosti, zkusil různé styly s různými choreografy. Podle toho, co plánujeme, bude mít současný soubor tento rok velké možnosti a vyzkouší si celou škálu choreografických přístupů. Z každého, kdo uspěje na konkurzu a dostane angažmá, máme obrovskou radost. I když nám pak v BB chybí. To je život, přirozený koloběh. A tanečník má život krátký, je dobré, když putuje dál a najde ideální místo, kde protančí svou kariéru.
A zůstávají mladí tanečníci častěji delší dobu, několik let?
Myslím si, že nejdéle to bylo asi 3–4 roky. Někdy stačí rok a mají angažmá, jindy to trvá několik let a občas se stane, že tanec úplně opustí. Před rokem se dostala jedna tanečnice do juniorského baletu v Brně, jedna do Plzně, jedna do Jihočeského divadla v Českých Budějovicích. Dva členové naopak s tancem skončili.
Nechcete jednou učit na konzervatoři?
Necítím se jako pedagog, mám tvůrčí ambice. Trochu lituji, že jsem si na HAMU neudělala pedagogické minimum, protože jsem 12 let pracovala s dětmi, a i teď ještě učím děti ve věku 3-6 let a první stupeň ZŠ. Učit na konzervatoři však znamená mít dobře zvládnutou metodiku. Nevím, jestli se do toho někdy opřu a budu ještě studovat, ale je to hodně zodpovědná profese a nechávám ji profesionálům.
Jak se stalo, že jste se tak zabydlela v Bohemia Baletu? Je to další „srdcovka“?
Dá se to tak říct, je to úplně přirozené vyústění. Dobře se mi spolupracuje s panem Slavickým, dává mi příležitosti naučit se nové věci. Mohla jsem se začít věnovat light designu, mohla jsem se vrátit k choreografii, teď dostávám příležitost naučit se fundraising, produkci, účetnictví, všechny tyhle věci jsou pro mě nové. A dává mi smysl dělat i to „papírování“, byť mi to není vlastní. Pokud je to pro balet, dělám ráda cokoliv. Baletní, taneční prostředí je pro mě „srdcovka“. Tanečníci mívají citlivou křehkou duši, beze slov vyjadřují své emoce krásným estetickým pohybem, tvrdě dřou a s lehkostí vše nesou divákovi, aby to prožil s nimi. Miluju taneční svět a jsem šťastná, že jsem jeho součástí. Kdybych to měla shrnout, tak i když teď dělám pro Bohemia Balet hodně různorodou práci, mou srdeční záležitostí je stále především choreografie.
A tím naše povídání končí – za redakci přejeme všechno nejlepší k narozeninám a hodně radosti v každé práci!
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]