Martin Šrejma: Chtěl jsem být pilotem, teď lítám z role do role

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Toužil být pilotem, ale osud tomu chtěl jinak – stal se jedním z našich předních tenoristů, sólistou Národního divadla. Martin Šrejma. Přestože nemá webové stránky ani fungující profil na Facebooku, na nedostatek práce si nestěžuje – ale zároveň se nebrání novým příležitostem. Za prací putuje po celé naší zemi, občas i do Itálie, rýsují se i nové projekty v zahraničí, o kterých se prozatím nechce rozpovídat, aby je nezakřiknul. Setkali jsme se v prostorách Národního divadla, odkud se chystal přeběhnout do Karlína, aby se před večerním představením složitě nalíčil a přestrojil do role Ježibaby v Humperdinckově Jeníčkovi a Mařence.
Martin Šrejma (zdroj archiv umělce)


Jak jste se dostal ke zpěvu? Máte v rodině nějakou hudební či pěveckou tradici?

Rodinnou tradici po předcích žádnou nemáme, ale babička mě vedla od raného dětství k hudebnímu vzdělání. Jsem rodilý Pražák a ke zpěvu jsem se dostal klasicky přes hudebky a přes vystupování v Pražském dětském sboru, který vedl pan Stašek a se kterým jsem už v dětství procestoval kus světa. Poté jsem pokračoval ve sboru Mikrochor, což je sbor „odchovanců“ Pražského dětského sboru. Ale chtěl jsem být původně pilotem, po gymnáziu jsem si dal přihlášku na ČVUT, ale nebylo mi to souzeno. Kamarádky ze sboru mě vyhecovaly, ať to zkusím na konzervatoř – a tam jsem se dostal do třídy vynikajícího pana profesora Jiřího Kotouče. Se svým profesním životem jsem teď maximálně spokojený, „lítám“ z role do role a z divadla do divadla po celé republice, občas si zaletím i do zahraničí… (smích)

Jak dlouho jste vůbec v Národním divadle?

Už v posledním ročníku konzervatoře, na základě mých úspěchů v soutěži v Karlových Varech v letech 2002 a 2004, jsem dostal nabídku ke spolupráci ze Státní opery, kde mi bylo od roku 2005 nabídnuto stále angažmá. Po sloučení Národního divadla a Státní opery Praha v roce 2011 jsem oficiálně sólistou Národního divadla. Proto jsem po konzervatoři ani neuvažoval o studiu na HAMU, bylo mi už pětadvacet a přišlo mi to zbytečné, preferuji praxi před teorií a být učitelem, na což je potřebný ten glejt, se nechystám – i když nikdy neříkej nikdy! Už jsem měl jeden „malý masterclass“ v Japonsku a pár konzultací se studenty v Čechách a ne, že by mě to nebavilo, ale dokud jsem dostatečně pracovně vytížen zpěvem, tak k tomu učení moc netíhnu. Podle mého názoru je nejlepším učitelem vždy praxe. Po stáži v Itálii jsem dostal nabídky na koncerty a účinkování v divadlech. Byl jsem přizván k produkci Lucie z Lammermooru jako Sir Edgardo, což bylo asi předčasné vzhledem k tehdejší barvě mého hlasu. Moje první role byl Alfredo v La traviatě ve Státní opeře, ještě ve staré inscenaci nedávno zesnulého Ladislava Štrose.

Vy jste v Itálii strávil celý semestr, což je u konzervatoristů neobvyklé – jak k tomu došlo?

Vlastně to byla náhoda – dalo by se říci „chyba v systému“ v můj prospěch. Italové, kteří celé mé studium v Parmě na konzervatoři Arriga Boita hradili, si nevšimli, že nesplňuji tak docela podmínky, tedy že nejsem studentem vysoké školy. Pokud je mi známo, jsem jediný český konzervatorista, kterému se takový kousek povedl. (poznámka autorky: V zahraničí nesou v názvu slovo „konzervatoř“ vysoké školy s hudebním zaměřením, u nás se jedná o školu střední.)

Je nějaký zásadní rozdíl v práci českých a italských divadel?

Zásadní rozdíl je v tom, že tady jsou divadla repertoárová a v Itálii staggionový systém. Tam, když přijedete, strávíte pět až šest týdnů na jednom místě a soustředíte se pouze na tu jednu konkrétní produkci.

Mnozí pěvci si stěžují na chování publika v Itálii, máte vy osobně nějakou špatnou zkušenost s italským publikem?

Já jsem v Itálii nějaký čas žil, a proto s italštinou nemám problém. Je to skoro můj druhý rodný jazyk. Je pravda, že tam se na operu chodí jako třeba u nás na fotbal. V italštině jsem zpíval nějaké koncerty – a to lidé jásali. Jinak jsem tam v divadlech vystupoval převážně s českým repertoárem, takže jsem publiku nezavdal příčinu, že bych jim kazil interpretaci jejich vlastních skladatelů. Ale byl jsem přítomen na představení, které muselo být na několik minut přerušeno právě z důvodu publika. Tam se vytvořily dvě skupiny fanoušků, jedni, kterým se tenorista líbil, a druzí, kterým ne, a ti na sebe začali pokřikovat a vypadalo to, že dojde i na nějakou tu bitku, jako třeba v Česku na fotbalovém stadiónu.

S jakou největší osobností jste se setkal na jednom pódiu či jevišti?

Největší osobností byl Leo Nucci, italský barytonista, který se proslavil hlavně ve verdiovských rolích. V mých začátcích mě podporovala společnost Allianz a s ní spojený pan Charypar, velký milovník klasické hudby a především opery, který mě přizval na účinkování na koncertě v paláci Žofín, kde byl hlavní hvězdou večera právě zmiňovaný Leo Nucci.

V Národním divadle vystupujete aktuálně v nějakých patnácti rolích – nechtěl byste raději zpívat ve staggionovém systému?

Mnoho zahraničních pěvců si ani nedokáže představit, jaký my tu zvládáme provoz. Já osobně odzpívám asi sto představení za sezonu – samozřejmě nejen v Národním divadle. Pětidenní pauza mezi představeními mi přijde zbytečná. Pokud člověk používá správnou techniku a správnou životosprávu – dostatek spánku a dobrého jídla (úsměv), tak by se neměl hlas unavit. Divadlo mě využívá takzvaně od Bacha po Vlacha – jsem ve velmi velkém oborovém rozsahu, ale nejlépe se cítím v rolích lyrico až lyrico spinto.

Pokud bych měl vyjmenovat všechny aktuální role, tak jsou to Ježibaba v Jeníčkovi a Mařence, Romeo v Gounodově Romeovi a Julii, Tamino v Kouzelné flétně, Ovčák Jirka v Čertovi a Káče, Don Ottavio v Donu Giovannim, Basilio ve Figarově svatbě, Alfredo Germont v La traviatě, Hrabě Almaviva v Lazebníku sevillském, Nereo a Wagner v Mefistofelovi, Princ Ramiro v Popelce a jak jsem již zmínil, v červenci mě čeká role Aristea/Pluta v Orfeovi v podsvětí. Taky jsem zpíval ve Wagnerově Bludném Holanďanovi Lodivoda a pak Waltra von der Vogelweida v Tannhäuserovi. Musím říci, že mi ta pestrost nevadí, protože jednou zpívám roli lehčího a jindy zase těžšího oboru – mám jistotu, že hlas mi tím neztěžkne a zároveň se nestane leggero hlasem. Nechtěl bych zatím zpívat například Radama nebo Cavaradossiho, ale rád bych se již „potkal“ například s rolí Rodolfa v Bohémě.

Která z rolí je vaše nejoblíbenější? A kterou naopak považujete za nejtěžší?

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Související články


Napsat komentář