Max Reger: Poslední hudební velikán

Max Reger, celým jménem Johann Baptist Joseph Maxmilian Reger (1873 – 1916), byl jednou z nejvýraznějších skladatelských osobností přelomu 19. a 20. století.

 „Vážený pane! Jsem v nejmenší místnosti v domě. Vaše kritika je právě přede mnou. Brzy bude za mnou. Max Reger.“ (adresováno S. K. Elertovi)

Skladatelský vliv

Málokdo už dnes ví, že byl Reger nejhranějším autorem své doby. Obdivovali ho skladatelé jako Paul Hindemith, Béla Bartók, Arthur Honegger, Alban Berg, Sergej Prokofjev nebo Arnold Schönberg. Měl blízký vztah s Ferrucciem Busonim nebo Richardem Straussem. Znal se dobře i s naším Josefem Sukem a Českým kvartetem. Studovali u něj například Václav Talich, Jaroslav Kvapil nebo Jaromír Weinberger.

Přestože je dnes známý Reger hlavně kvůli své varhanní literatuře, byl sám především vynikajícím klavíristou a dirigentem. Na koncertních pódiích prováděl nejen vlastní klavírní tvorbu, ale také Bacha, Mozarta nebo Brahmse. Šlo-li o Regerovu klavírní interpretaci a stylizaci, kritici chválou nešetřili. Je tedy s podivem, když se dnes Reger pokládá pouze za jakéhosi „komponujícího varhaníka“.

 

Max Reger zasáhl kompozičně do všech hudebních oblastí vyjma opery. Pro varhany napsal bezmála čtyřicet opusů, pro sólový nebo čtyřruční klavír ještě o mnoho více, přes třicet orchestrálních děl, desítky písní a duchovních skladeb, klavírní koncert, několik houslových koncertů, baletní suitu, klarinetový kvintet, dvě klavírní tria, dva klavírní kvintety a kvartety, šest smyčcových kvartetů a mnoho další komorní i sólové hudby.

Interpreti

Regerova symfonická, komorní i vokálně instrumentální tvorba se v zahraničí hraje i přesto, že je interpretačně i technicky velmi náročná. Nehraje se ovšem tolik, kolik by si tento velikán zasloužil. Nejčastěji se Reger provádí pochopitelně v Německu, ale stojí za zmínku, že jeho díla prosazoval v USA světově proslulý klavírista Rudolf Serkin. S oblibou ho poslouchal i interpretoval Svjatoslav Richter, ze současných klavíristů můžeme jmenovat Marca-André Hamelina. Jedním z nejlepších varhanních regerovských interpretů je v současnosti Dr. Christoph Bossert.

Paul Hindemith: „Reger byl poslední hudební velikán.“

Samozřejmě, můžeme považovat hodnocení Regera u výše zmíněných skladatelů a interpretů za ryze subjektivní. Můžeme argumentovat nevybíravou kritikou Igora Stravinského. Ten ale nenechal nit suchou téměř na nikom a sám je určitým atributem „názorového lavírování“. Stačí vzpomenout na jeho vztah k dodekafonii a serialismu, kde nonšalantně „převlékl kabát“. Ostatně Stravinskij chtěl poslat do propadliště dějin i Césara Francka. Nemohu se tedy vyhnout otázce, proč není Reger více populární, zejména u nás. O popularitě totiž rozhoduje v první řadě nikoliv lid, ale akademická obec. Vzpomeňme na Felixe Mendelssohna – Bartholdyho, bez něhož by byl Bach dnes asi stejně známý jako Zelenka. Fakt, že Maxe Regera obdivovalo tolik významných skladatelských osobností nebo interpretů sám o sobě není argumentem, jako spíše zárukou. Možná je třeba hledat klíč i paralelu stran kritiky a přijetí regerovské hudební řeči v době, kdy ještě žil. Případně se ptát, jak se vyvíjel postoj k Regerovi v průběhu historie.

Reger, Bach a kritika

Reger se celý život potýkal s názorově vyhraněnými kritiky – zarytými odpůrci nebo nadšenými obdivovateli. Regerova postromantická, někdy až expresivní hudební řeč byla zpočátku podle kritiků „příliš moderní“, o pár let později, v konfrontaci s atonalitou, zase „příliš konzervativní“. Je však zajímavé, že kritika obvykle kladla mezi umělecký výkon a Regerovu kompozici rovnítko. Ne nadarmo. Čím věrnější je intepretace skladatelova záměru, tím lépe dokáže posluchač skladbu pochopit. A to platí u Regera v míře daleko větší, než u jiných.

Pro Regerovu hudební řeč je posluchačsky nejsignifikantnější výraz dramatičnosti, závažnosti, bouřlivosti. Stačí si však poslechnout nádhernou, lyrickou druhou větu Klavírního koncertu, abychom si uvědomili, jakých hudebních poloh byl Reger schopen. Podobně jako byl Bach syntetikem palestrinovského kontrapunktu a výdobytků barokní ornamentiky, Reger spojil bachovskou polyfonii s výdobytky postromantické harmonie. Bach ovlivnil Regera bezesporu nejvíce, nemůžeme zapomenout ani na Brahmse a Wagnera. Regerova hudba je nicméně natolik originální, že se rozhodně nejedná o nějaký Bachův plagiát. Takové tvrzení by bylo stejně absurdní, jako výrok, že Bach je epigon Palestriny.

Reger přivádí harmonické, stylistické, instrumentační, formální i kontrapunktické techniky k samé hranici možností, (což pro změnu přivádělo Regerovy kritiky k šílenství). Paralela Maxe Regera s Johannem Sebastianem Bachem je až zarážející. Stejně jako Reger byl i Bach nazýván „zpátečníkem“ a jeho hudba byla pro posluchače příliš „komplikovaná“.

Dříve však málokterý kritik zpochybňoval Regerovu genialitu jako takovou nebo jeho variační mistrovství. Dokonce i náš významný publicista Richard Batka (1868 – 1922), zprvu Regerův velký kritik, na Regera změnil názor a skladatelova umění si později cenil.

„Reger nepatřil k žádnému kruhu umělců, který skýtá určitou ochranu, k žádné klice, které se navzájem posilují, ale šel svou cestou, která nepatřila k žádnému modernímu proudu – bez ohledu na vkus publika a schopnosti interpretů. Napětí, které v jeho dílech vládne mezi tradovanými formami a technikami – a na druhé straně avantgardní hudební řečí, bylo jeho současníky pociťováno jako rozpor, který znemožňoval vřadit skladatele do běžných představ zpátečníka nebo pokrokáře, a vedl proto k soudům navzájem si velice odporujícím.“ (Prof. Dr. Susanne Popp) 

A. Schönberg: „Podle mě se Reger musí dělat často, 1. protože toho hodně napsal, 2. protože už je mrtev a lidé o něm stále nemají jasno. (Považuji ho za génia.)“

Historický kontext

Dle vlastních slov byl Reger katolíkem „až do morku kostí“. Nikdy neměl žádný vztah k německému nacionalismu ani k Nietzscheho filosofii „nadčlověka“, na rozdíl od takového Richarda Strausse. Regerovou jedinou „chybou“ bylo, že patřil za Hitlera k oblíbeným skladatelům. Tato „poskvrna“ mu zůstala i dlouho po válce, přestože byl jeho žákem například Jaromír Weinberger (český skladatel židovského původu, který emigroval do USA). Rudolf Serkin a bratři Buschové patřili k největším popularizátorům Regerovy hudby (stejně jako Weinberger byli židé, rovněž emigrovali do USA). A Arnolda Schönberga jistě není třeba představovat. Ten napsal v dopise roku 1922 následující: „Podle mě se Reger musí dělat často, 1. protože toho hodně napsal, 2. protože už je mrtev a lidé o něm stále nemají jasno. (Považuji ho za génia.)“ Necelých sto let poté a situace je téměř identická.

Epilog

Soudobá kritika Regera nedokáže uchopit „za správný konec“. Buď ho posuzuje na základě analytických metod hudby „klasicko-romantické“ nebo hudby „nové“. Ani do jedné z těchto škatulek ale Reger nepasuje.

Je až nepochopitelné, co všechno Reger dokázal. Stalo se, že hrál i 150 (!) koncertů ročně, od západu až k Petrohradu, což by bohatě stačilo ke kariéře hned dvěma interpretům. Byl neuvěřitelně plodným autorem, navíc natolik komplexní hudby, že jen její nastudování trvá násobně déle než nastudování jiných autorů. K tomu aktivně dirigoval, hrál na klavír, učil sto studentů a byl svým vlastním manažerem a propagátorem, vyřizoval obrovské množství korespondence.

Když Reger někam přišel, bylo ho všude plno. A to nejen v souvislosti s jeho „fyzickými dispozicemi“, ale zejména s jeho sangvinickou až cholerickou povahou. Hýřil neuvěřitelnou energií, sršel humorem, přesto byl velmi citlivý. A stejná byla i jeho hudba.

Zažil za svůj život několik tvůrčích krizí, na nichž měly nemalý podíl také nepřejícné kritiky. Pod tíhou náročné práce, kritiky i nepřetržitého koncertního vypětí se Reger „léčil“ alkoholem. Žel Bohu i opiem, na které tehdejší společnost pohlížela jako na takový „silnější tabák“. Dne 11. května 1916 v Lipsku se Regerovi udělalo velmi nevolno právě po konzumaci alkoholu a opia. Karl Straube ho odvedl na hotelový pokoj a zavolal mu doktora. Doktor, aniž věděl, co Reger předtím požil, dal skladateli na uklidnění morfium. Max Reger zemřel na předávkování a selhání srdce. Bylo mu 43 let. 

Domnívám se, že Reger dnes patří v celé šíři svého uměleckého odkazu k nejvíce nedoceněným osobnostem našich hudebních dějin.