O inscenaci jako takové již byl napsán nikoliv jeden, nýbrž dokonce tři články mými kolegyněmi Helenou Havlíkovou (odkazy zde a zde) a Gabrielou Špalkovou, bylo by tedy nošením dříví do lesa snažit se podat v pořadí čtvrtý ucelený pohled na věc. Tématem pro mě byly kontrasty a srovnání. Dosavadní recenze pracovaly s inscenací v online podobě, tato zhodnotí dění zhlédnuté přímo v sále. V únoru se hrálo bez diváků, dnes s naplněným hledištěm. Dnešní představení sice neslo atribut „1. premiéra“, o premiéru v pravém slova smyslu se však nejednalo – další porovnání zkrátka bude ve smyslu „zbrusu nové“ versus „usazené“. Inscenace nabízí dokonce vnitřní porovnání, protože střídá multivjemový až chaos s niternou intimitou, kdy se neděje skoro nic jiného než hudba. Při vědomí, že recenze je typicky subjektivně-objektivním útvarem, bude můj text – naproti oněm dosavadním o představení napsaným – spíše subjektivní. Naznačím své hlavní dojmy z představení – tato poslední recenze se porovná s tou úplně první.
Především se musím, bohužel, ztotožnit s titulkem své kolegyně; „bohužel“ náleží samozřejmě jeho druhé části: „Výborné pěvecké výkony zastínil kýč na scéně“. Soudím, že jedním z nejtěžších úkolů tvůrců, který je zároveň esenciální pro zdar díla, je hledat hranici mezi tím, kdy dílo oním krásným způsobem „chytá za srdce“, a tím, kdy za srdce chytá už moc, takže servírovaný emoční pokrm nechutně hořkne na jazyku. Je třeba se maximálně přiblížit k hranici kýče, tuto hranici však za žádnou cenu nepřekročit. Divák chce diamant, ne jeho padělek. Nechci příliš rychle zatratit obscénnosti s nafukovací pannou, protože víme, že se nacházíme ve společnosti bezcharakterní postavy vévody a poblíž nevěstince. Pokud však mluvím o překročení hranice kýče, tak se mi jeví jako evidentní, že jedna scéna se zmíněnou neuvěřitelně nápadnou rekvizitou je až až. Čím snazší, jednodušší vtip, tím kratší prostor si žádá. Snad deset minut s nahou nafukovací pannou nepovažuji za přijatelnou duratu. Je mi líto, že zmiňuji hned zkraje tuto pro jiného vedlejší věc, avšak mně dosti pokazila celkový dojem. Při debatě nad kýčem pak kladu otazník též nad mohutně zakrvácený (a kdoví čím vším ještě potřísněný) běloskvoucí šat obléknutý Gildou po jejím zneuctění. Jaksi příliš přímočaré řešení.
V první recenzi byla o této hlavní ženské roli a její představitelce, Olze Špačkové Jelínkové, řečena jedna věta, což se mi jeví jako ubírání – hvězda večera disponující nádherným tónem a fenomenálně jistou intonací mi učarovala. Zprvu se mi zdálo, že se herecky malinko hledá, v pozdějších fázích děje však nabyla přesvědčivosti. Hladký, měkký, nosný, jistý… bylo by možno nalézt další pozitivní adjektiva jejího zpěvu. Zejména pak uchvátila patrně technicky nejvirtuosnějším číslem „Caro nome“ – žádané výšky odzpívány s prožitkem a nepřeslazeně. Hranice mezi krásou a líbivosti byla podchycena dobře. Moment, kdy se z kritika stává divák vtažený do děje, bývá zárukou vysoké úrovně umělce. Tento moment se s dnešní Gildou dostavil nejednou. Olga Špačková Jelínková je zpěvačkou minimálně evropského kalibru.
Jako druhému se chci věnovat představiteli Sparafucila, Zdeňku Plechovi, a myslím, že to nesouvisí s náklonností k vlastní národnosti. Právě on mě probudil z počátečních rozpaků a nastartoval tak zdar díla. Snad to bylo přibližně tak, že až od jeho duetu s Rigolettem, kdy mu do budoucna nabízí své služby nájemného vraha, se obecenstvo nezdráhalo tleskat po jednotlivých číslech – do té doby mezi jednotlivými vstupy čněly nápadné chvíle ticha. Zdeněk Plech svým obdivuhodně silným, možná světlejším, což však nepovažuji za vadu při ztvárnění této role, hlasem jako by vnesl klid. Jeho herecká jistota a pravdivost byla snad až nakažlivá. Vlastně celý jeho duet s Rigolettem mi velmi konvenoval – zde se i scéna (Sophia Schneider), na jiných místech možná přearanžovaná, osvědčila – matné světlo lampy jakési skryté uličky a zaparkovaný automobil spadající do kategorie „veterán“ dobře hrály v kontextu koloritu jakési gangsterky (režie opery: Barbora Horáková Joly). Závěr duetu, kdy si Sparafucile nasadil černé brýle se svým posledním, hlubokým tónem na znamení určité psychologické převahy nad Rigolettem, tímto přinesl možná lehké klišé, zde však skvěle padlo.
Představitel postavy Rigoletta Daniel Luis de Vicente, jistě nezklamal. Zde se se svou kolegyní naprosto ztotožňuji v hodnocení: „Daniel Luis de Vicente má vzhledem ke svému nosnému barytonu pravého „italského“ zabarvení, příkladné intonaci a jistým výškám ty nejlepší předpoklady být vynikajícím Rigolettem“.
Vévoda, Kyungho Kim, zazpíval bez problémů, intonačně jistě, herecky adekvátně a podal obecně velmi dobrý výkon. Sluší se v jeho případě podotknout vysokou exponovanost partu – v jeho náročnosti působil jako „ryba ve vodě“ a vysoké tóny, jeden za druhým, sázel s grácií. Stane se, že zpěvákům dochází síla, zvláště když mají v samém závěru v repríze neslavnější árie, La donna è mobile, zopakovat držené h1. Ne tak jemu.
O všech těchto hlavních rolích lze prohlásit, že vykázaly opravdu vysokou úroveň a byly neoddiskutovatelnou ozdobou opery. Z menších rolí zaujal zejména Lukáš Bařák v roli Marulla.
Má předchůdkyně byla dle mého zbytečně příkrá v hodnocení nastudování dirigenta Vincenza Milletarìho. Jeho pojetí nepřináší žádné velké objevy, avšak celku a zvěsti díla slouží oddaně. Orchestr Státní opery pod jeho vedením neměl potřebu exhibovat – celkově jsem cítil jakousi žádoucí nenápadnost orchestru.
Sbor Státní opery (sbormistr Adolf Melichar) nemohu výrazně pochválit – předjímání hudebního doprovodu v první polovině vystřídalo opožďování se v druhé a jen přibližné respektování hudebního zápisu (osminový versus šestnáctinový zdvih, tečkovaný versus triolový rytmus) snad aspoň částečně zachránil nadšený projev a kompaktní zvuk jeho členů. V této souvislosti zmíním, že zvuky bouře zpívané sborem ve třetím jednání byly sotva slyšitelné do druhé řady – patrně problém umístění sboru za scénou. Možná pozůstatek technického řešení pro účely televizního provedení. Škoda.
Celkově se nemohu zbavit dojmu „méně je více“. Režisérka patrně vsadila mnoho na počáteční scénu „párty“ ve vévodském paláci, z níž mám v paměti jen trochu rozpačitý chaos. Byť muselo být úmorné tuto scénu naranžovat, považuji ji za nejméně zdařilou. A to se navíc nad protagonisty odehrávala i videoprojekce. Naproti tomu zmiňovaný duet Sparafucila s Rigolettem využil minimální množství prostředků a vše skvěle sedělo. Jako by v místech, kde spočinula větší pozornost na Verdim začínalo představení fungovat lépe. A tento princip, kdy velká snaha tvůrců vedla k malému výsledku, a naopak jejich nenucený přístup přinesl plody se mi prolínal do určité míry celou operou.
