Operní panorama Heleny Havlíkové (306) – Rigoletto ze Státní opery podruhé

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mezi představiteli Vévody až takový rozdíl nebyl – oba se soustředili na své parádní party natolik, že zájem o svůdné objekty jejich sexuální touhy omezili na toporný polibek, který ovšem odložili až po dozpívání árie s péčí o plné jisté výšky. Není jasné, čím vlastně jejich Vévoda tak uchvátil Hraběnku Ceprano, že riskovala manželovu žárlivost, dceru Monterona s fatálními důsledky kletby, Gildu, která i po odhalení Vévodovy přelétavosti neváhá obětovat pro svoji lásku svůj život, a nakonec i Maddalenu, ať už její zájem o movitého klienta byl motivován jeho Vévodovým charismatem, postavením nebo majetkem. Věřit Vévodovu sexuální neukojitelnost nešlo ani čínskému tenoristovi Long Longovi při první premiéře, ani Kyungho Kimovi při druhé. Vytratilo se tak další podstatné hybatelské téma opery. Kimův technicky spolehlivý tenorv Praze známe už z Gounodova Romea nebo Alfréda z Traviaty. K energičtějšímu pojetí zhýralého mladistvého svůdníka měl sice blíže než Long, ale i jeho zajímal hlavně zpěv na úkor plastičtější charakteristiky postavy.

Basista Zdeněk Plech vládl při první premiéře pro roli Sparafucila dostatečně znělými hloubkami, ale bylo zřejmé, že jen tetované paže pro vykreslení charakteru nájemního zabijáka s podivnou stavovskou ctí nestačí. Při druhé premiéře se basista Ivo Hrachovec v potemnělém záznamu na YouTube jako Sparafucile ztrácel nejen tím, že měl černý kostým, ale i menším objemem hlasu a hlavně nachýlenou postavou, která z něj dělala spíše ustrašeného starce, než suverénního vraha. V první premiéře ztvárnil hraběte Monterona barytonista Miguelangelo Cavalcanti. V kýčovitém pruhovaném obleku připomínal mafiánského kmotra, zpíval sice spolehlivě, ale vyřčení osudové kletby v jeho pojetí zanikalo. A Monterone druhé premiéry v podání Romana Vocela působil spíš jako vzorný úředníček, než urozený šlechtic, který zahřímá osudovou děsivou kletbu. Jana Sýkorová při první premiéře předvedla, že pro roli Maddaleny má temně svůdný alt a profesionálně splnila režisérčino málo nápadité aranžmá profesionální prostitutky. Spolehlivou představitelkou Maddaleny disponuje Národní divadlo také v Kateřině Jalovcové.

G. Verdi: Rigoletto – Nikoloz Lagvilava – Státní opera 2021 (foto Jan Pohribný)

Ani přenos druhé premiéry Rigoletta v záznamu Videostudia Státní opery nepřesvědčil, ba ani nenaznačil, že nové vedení uměleckého ředitele Pera Boye Hansena dokáže vyvést Státní operu z nevýrazného průměru. A to ani dramaturgickou volbou, protože Rigoletto se řadí po bok přehršli „bestselerů“ čtyř Verdiho a tří Pucciniho oper a „nejodvážnějším“ titulem v repertoáru Státní opery je Beethovenův Fidelio nebo Jeníček a Mařenka Engelberta Humperdincka. Nestalo se tak ale ani inscenačním ztvárněním, které zůstalo u výprodeje obnošených europejských postupů. Ani péčí, kterou Národní divadlo věnovalo kvalitě přenosu druhé premiéry a jeho komfortního poskytnutí divákům alespoň prostřednictvím internetu.

Z výsledku jediné nové premiéry Státní opery za dlouhých třináct měsíců tak zůstává hudební nastudování Vincenza Milletarìho, který však své temperamentní pojetí při druhé premiéře ještě více uspěchal, takže sbor tempa (zejména Zitti, zitti) nestíhal, a několik dobrých, ve své komplexnosti však nikoli excelentních výkonů (Nikoloz Lagvilava, Olga Jelínková, Jana Sýkorová a po pěvecké stránce Long Long a Kyungho Kim). Z hlediska obsazení však za daných pandemických restrikcí a šetření v důsledku ekonomických ztrát ani jedna premiéra nepřesvědčila, proč byl vybrán titul, pro jehož hlavní role nemá Národní divadlo ve svém sólistickém ansámblu odpovídající sólisty a najímá hosty. Shrnuto – chabé skóre při extraligových ambicích nového vedení, které zůstávají zatím stále jen deklarované. Věřme, že se co nejdříve začnou konečně naplňovat i v praxi.

Giuseppe Verdi: Rigoletto
Divadelní inscenace: Hudební nastudování Vincenzo Milletarì, režie Barbora Horáková Joly, scéna Sophia Schneider a Barbora Horáková Joly, kostýmy Annemarie Bulla, světelný design Jan Dörner, videoprojekce Sergio Verde, choreografie Jan Adam, sbormistr Adolf Melichar, dramaturgie Jitka Slavíková.

Osoby a obsazení 2. premiéry: Rigoletto – Nikoloz Lagvilava, Vévoda – Kyungho Kim, Gilda – Marie Fajtová, Sparafucile – Ivo Hrachovec, Maddalena – Kateřina Jalovcová, Giovanna – Stanislava Jirků, Monterone – Roman Vocel, Marullo – Csaba Kotlár, Borsa – Jan M. Hájek, hrabě Ceprano – Vít Palacký, hraběnka Ceprano – Eliška Mourečková, Páže – Lucie Bildová, Dveřník – Dalibor Pavelka, Malá Gilda – Veronika Žáková
Orchestr a Sbor Státní opery

Státní opera, první premiéra 30. ledna 2021 prostřednictvím přímého přenosu na ČT art, režie záznamu Tomáš Šimerda (iVysílání ČT do 1. března zde), druhá premiéra 2. února 2021 prostřednictvím přímého přenosu na YouTube (zajištění živého přenosu Antonín Vomáčka, Lukáš Panoch, Dan Janota, David Beránek, Tomáš Vondráček, Petr Jirsa).

4 8 votes
Ohodnoťte článek

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


1 Komentář
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments