Michal Košut: Být nezávislý neznamená nevnímat okolí, ale mít možnost vybrat si směr

  1. 1
  2. 2
Skladatel Michal Košut je absolventem Janáčkovy akademie múzických umění, kde později působil i jako pedagog. Jeho různorodá tvorba se nese ve znamení postmoderních kompozičních přístupů. Zajistila mu jak domácí, tak zahraniční renomé. Jeho skladby se hrály ve více než dvaceti zemích.

Michal Košut (zdroj em.muni.cz)

Hudba však není jeho jediným tvůrčím zájmem; je svého druhu filmovým auteurem. Točí dokumentární snímky jakožto jediný tvůrce, tedy režisér, kameraman i skladatel v jedné osobě. Vedle umělecké tvorby se věnuje i pedagogické činnosti. Je profesorem na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity, kde vyučuje dějiny hudby, organologii, nauku o hudebních formách a hudební analýzu.

Pane profesore, máte za sebou celou řadu kompozic různého charakteru a žánru. Dalo by se říct, že už dnes máte jasnou kompoziční vizi, svůj osobitý styl, nebo stále rád experimentujete a hledáte nové možnosti hudebního vyjádření?
Táhne mně na 67 a proto by bylo špatné, pokud bych představu neměl. K experimentování: jak říkal Čechov, v mládí je člověk revolucionář, ve středním věku liberál a ve stáří pak konzervativec. Takže teď spíš jen dopilovávám, k čemu jsem přišel dříve.

Značnou část tvorby jste věnoval elektroakustické hudbě. V jejím duchu vznikly například opery Ifigenie a Valérie. Vaše pozdější tvorba ale doznala odklonu od tohoto typu kompozic a v poslední době tvoříte převážně čistě orchestrální díla. Byl to přirozený vývoj, nebo už pro Vás elektroakustická hudba představovala vyčerpaný zdroj inspirace?
Je pravda, že autonomní elektroakustickou kompozici jsem nedělal několik let, ale její technologie používám stále při filmové hudbě. A jestli je elektroakustická hudba vyčerpaná? Jako celé současné umění. Dnes se jí sériově vytvářejí mraky a jedna skladba je jako druhá. Především zde jde o uplatňování určitých technologií, méně pak o kreativitu jedinců. K orchestru jsem měl naopak vždy velmi pozitivní vztah.

Když už je řeč o inspiraci – Zpěv labutě, Lety vodních ptáků, Pták Fénix – to jsou náměty ovlivněné přírodou, což nalezneme i u Janáčka či Messiaena. Nacházíte v přírodě tvůrčí impulzy i dnes?
K přírodě mám kladný vztah odjakživa, protože v jejím klidu jsem vždy nacházel azyl. Před osmi lety jsem to pak vyřešil definitivně: Koupil jsem mimo Brno, a i mimo vesnici, opuštěný pozemek na kraji lesa a postavil dům, ve kterém žiji. Je tady klid a příjemní sousedé (lišák, srnky, veverky, kuny, káňata… Pouze divoká prasata vědí, že k nám nesmí). S nadsázkou říkám, že dnes nechápu, jak jsem před tím mohl téměř 60 roků bydlet ve městě. 

Skoro deset let jste působil jako korepetitor na brněnské Taneční konzervatoři. Pomohla Vám tato práce ve formování citu pro taneční formy? Přeci jen jste zkomponoval balet Mimikry, který později uváděly i rakouské televizní stanice.
Taneční konzervatoř byla spíše zaměstnáním a poznáváním velice tvrdé práce lidí kolem tance. Z hlediska fyzičky a následně i psychiky je to nesmírně namáhavý obor. Na vznik Mimiker to ale příliš vliv nemělo. Na začátku roku 1990 jsem dostal možnost pracovat tři měsíce ve studiu GMVL v Lyonu a rozhodl jsem se po konzultacích s pány Wiesnerem (choreografie) a Jirešem (režie) pro televizní balet. ČT pak v rámci výměny pořadů práva postoupila do zahraničí.

Kdysi jste v rozhovoru řekl, že při komponování je pro Vás prioritou realizace vlastních představ a projektů bez nároku na to být „in“. Zdá se, že touto cestou se dnes ubírá spousta skladatelů vážné hudby, včetně studentů, a že je v tom podporují i pedagogové. Myslíte, že se ze soudobé vážné hudby stala jakási matérie pro plnění vlastních potřeb skladatelů bez ohledu na přijetí skladby veřejností? Neztrácí se tím úloha umění ve smyslu tvoření společenských hodnot a obohacování kulturního života?
Nejsem přesvědčen, že proklamované je skutečně realitou. Spíše je „in“ proklamovat, že nejsem „in“. Léta jsem jezdil do poroty jedné mezinárodní soutěže. Sešlo se vždy přes sto skladeb z cca dvaceti států. Ať byl autor (dnes možná spíše autorka) z Paříže, New Yorku nebo z Tokia, hudba byla vždy velice podobná, ne-li identická. Použil bych slovo uniformita. Ale všichni v průvodním dopise psali, že jsou autonomní. 

V mém případě je pak nezávislost spíše životním stylem. To znamená obecně nebýt na nikom a na ničem závislý, po nikom nic nechtít a věci si zařizovat sám. Snažím se o to celý život a do jisté míry se mně to daří. To ale samozřejmě neznamená nevnímat realitu okolí, které se musí člověk v mnohém podřizovat, ale směr, který si může vybrat. Znal jsem jednoho pána, který měl nad postelí nápis „Miluji svobodu víc než život.“ Já až takový extremista nejsem. Ale zároveň je třeba podotknout, že svoboda (zvláště v tom dnešním pojetí) a nezávislost nejsou totožné. Nezávislost neznamená nezodpovědnost vůči ostatním, svoboda pak není omezená jen na to, že si pouštím dle libosti pusu na špacír. Někde tam je i odpovědnost. A co se týče úlohy umění ve smyslu tvoření společenských hodnot a obohacování kulturního života? To už dávno neovlivňují umělci, ale manažeři z oblasti šoubyznysu. Mám pro to soukromý termín: profesionalizace diletantizmu. 

3.3 4 votes
Ohodnoťte článek
  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments