Moje vnímání se samozřejmě mění. Rozhovor s choreografkou a tanečnicí Věrou Ondrašíkovou

Mezi inscenace, které letos často reprezentují český současný tanec v zahraničí, patří Guide, pozoruhodný pohybově vizuální projekt choreografky Věry Ondrašíkové a jejího týmu. Příležitost k rozhovoru je to jako stvořená, protože o vzniku inscenace Guide toho mnoho řečeno nebylo. Její prvotní inspirací je skutečně silný příběh...

Na úvod jednoduchá otázka – co tě inspirovalo k vytvoření Guide?

Na začátku to byla spíš touha udělat něco nového s týmem, který se sešel při tvorbě Havlových Antikódů (pozn. red.: inscenace pro Laternu magiku v režii Braňa Mazúcha), to byl mimo jiné Dan Gregor, Filip Míšek, Stanislav Abrahám, Jaro Ondruš a Marta Ljubková. Nadšení z Antikódů opadávalo úměrně s odchodem Štepána Kubišty a jeho týmu z Nové scény, a my jsme věděli, že náš čas na Nové scéně se definitivně chýlí ke konci a že energii, kterou máme, bude potřeba směřovat jinam.

Zároveň se v tomto období připravovalo natáčení dokumentárního filmu o mém dědovi, který v roce 1968 působil jako zástupce vojenského přidělence na ambasádě v Paříži a po okupaci se rozhodl spojit s francouzskou zpravodajskou službou SDECE. V roce 1978 byl odhalen a odsouzen k pětadvaceti letům vězení. Amnestii mu udělil po dvanácti letech právě Václav Havel.

Dědovo povolání znamenalo absolutní vnitřní samotu a naprostou nemožnost svěřit se byť svým nejbližším. Celý dokument měl být z pohledu vnučky (mě), která s dědou prochází Paříž, Berlín a další místa. Pátrá po jeho minulosti a odhaluje souvislosti. Natáčení se ale oddalovalo a dědovi ubývalo sil. Čtrnáct dní před jeho smrtí mi dal Stanislav Abrahám do ruky svůj diktafon a řekl mi, že to zvládnu sama, i bez kamery. A tak jsme s dědou každý den zhruba půl hodiny až hodinu „pracovali“. Poslední tři dny už nemohl skoro ani mluvit, ale trval na tom, abychom pokračovali. V jednu chvíli jsem měla pocit, že už vůbec nemluví se mnou, ale se sebou. Byl to velmi hluboký, introspektivní rozhovor. Neměl už nic společného s jeho profesí…

Co se s tím materiálem stalo?

Bylo to tak silné, že se to nedalo ani pojmout, ani rozumově zpracovat, natož uveřejnit. A už nikdy víc jsem se k tomu záznamu nevrátila. Oceňuji fakt, že mi v tomto ohledu dal svoji plnou důvěru. Přesně devět měsíců po jeho smrti se mi narodila dcera, v den, kdy byla na Nové scéně uvedena derniéra Antikódů.

Svůj zážitek jsem se snažila zformulovat Braňovi Mazúchovi a poté Martě Ljubkové. Oba mě podpořili v tom, abych tuto zkušenost zpracovala. Bylo ale jasné, že to nebude jednoduché… Nápad se líbil i programátorovi Michalovi Rydlovi, který se okamžitě zapojil.

Mezitím se moje pozornost odvrátila i k jiným tématům. V kinech tou dobou běžel film Her, který mě a Jaro Ondruše (hlavní postava Guide) nadchnul právě tím tématem sebepoznání. Tím, že skrze Samanthu poznává Theodor sám sebe… Byla jsem si ale jistá, že Ondrušovým zrcadlem nemůže být žena, a tak se začal hledat muž ve věku šedesát let a více… Krátce nato se v kinech objevil Interstellar a představa o práci s časem a prostorem byla více méně jasná.

Letošní rok je pro inscenaci Guide ve znamení cestování – Drážďany, festival Spring Forward v Aarhusu, Bonn, festival One Dance Week v bulharském Plovdivu. Jak je projekt přijímán?

Hellerau je pro mě druhý domov, vracím se tam pravidelně vést ranní tréninky a mám tam velmi vzácné přátelství s Thomasem Dumke, který nám poskytl zázemí a prostor pro dokončení předchozích projektů. V Hellerau jsem byla i na měsíční pracovní stáži během festivalu Cynetart. Do práce jsem jezdila na kole, a když jsem potřebovala na otočku do Prahy, sedla jsem na vlak a za dvě hodiny byla v Holešovicích. Je to venue s velkým vé.

Aerowaves bylo pro nás velkou odměnou, ale zároveň to vzbudilo velkou vlnu očekávání, která se tak zcela nenaplnila. Set-up Guidu není úplně jednoduchou záležitostí a na Spring Forward nám poskytli na přípravu pouze jednoho technika, přestože jsme od začátku požadovali dva až tři. Zároveň tam byla tak trochu chladná atmosféra, prostě přenos mezi jevištěm a hledištěm neproběhl tak, jak jsme si přáli. Poslední nevýhodou bylo, že během našeho představení nebylo z technických důvodů možné pořizovat záznamy a Aerowaves tento rok najelo na vlnu „streamingů“ a sdílení na sociálních sítích, a tím, že my jsme se této priority vzdali, jsme během festivalu zůstali takzvaně neviditelní. Velkým překvapením pro nás pak bylo právě uvedení na festivalu One Dance Week v Plovdivu, kde byla hned po Bonnu nejdelší standing ovation v historii Guide.

Předpokládám, že rozhodujícím okamžikem bylo vybrání Guide mezi Top Twenty produkcí v síti Aerowaves. Jak se podpora z jejich strany realizuje?

Ta podpora spočívá především v tom, že vaši práci vidí naživo zhruba tři sta promotérů z celého světa. Bez této příležitosti uvede český choreograf své představení maximálně v regionech a na pár festivalech, kde už má kontakty. V našem případě tedy i přes ta nenaplněná očekávání přišly do této chvíle dvě nabídky z Aerowaves. V dubnu bychom měli uvést Guide v New Yorku a v květnu v Birminghamu. Velký zájem projevil také promotér z Irska. Ale i tak nám to samozřejmě velmi pomohlo. Díky Aerowaves projevil okamžitě zájem například prestižní festival Mime v Londýně, přestože tam nakonec z technických důvodů nebudeme moci hrát.

Pokud vím, tak příště se chystá zájezd do Soulu. O jakou akci jde?

Pozvání na mezinárodní festival SIDance v Soulu jsme získali na základě uvedení Guide na České taneční platformě. Ředitel festivalu pan Lee viděl Guide také na Aerowaves, ale to už bylo naše hostování v přípravné fázi. V Soulu hrajeme 24. října.

Jsou zahraniční zájezdy finančně náročnou záležitostí?

Téměř vždy musíme žádat o podporu na cestu, s tím se počítá v podstatě automaticky. To svým způsobem i chápu, co ale nechápu, je to, že často nás osloví nějaký festival a poté, co pošleme předběžný rozpočet, nám odpoví něco ve stylu, že naše představení nevyhovuje jejich letošní tématice nebo filozofii. Bez toho, aby se s námi poradili o tom, jestli existují nějaké možnosti, jak toto představení na jejich festivalu zrealizovat. Jinak samozřejmě každý zájezd vyžaduje velmi důslednou přípravu, která probíhá zhruba tři měsíce před odjezdem. V současné chvíli nám jak po finanční, tak po koordinační stránce pomáhají Česká centra.

Guide je inscenace, která vznikla už v prosinci 2015, ale za tu dobu prošla vývojem. Při použití nových technologií, jako je laserová projekce, je jistě problematičtější zavádět větší změny než u choreografie, která stojí „jen“ na lidských tělech. Jak probíhá zkoušení a případně úpravy?

Ani u předchozích představení, ani v Guide se laser nepoužívá. S touto dezinformací přišla už dávno Taneční zóna a převzalo se to za pravdu. Používáme světlo z projektorů a kameru. Laserem bychom nikdy nemohli svítit na diváky. Velkým úskalím Guide je, že trackujeme tanečníka, za kterým je zhruba sto dvacet diváků. To znamená, že sebemenší odlesk, fotografování nebo i oděv může způsobit to, že se naruší hladký průběh představení, a to je obrovský risk.

Zkoušení projektu bylo v počátku hodně omezené. Probíhalo jen o víkendech, kdy bylo možné si celý set-up postavit v divadelním prostoru a zkoušet v něm. Převážně jsme ale zkoušeli na zkušebně 3 x 5 metrů a představovali si, jak to asi bude vypadat ve velkém prostoru. Tak moc jsme se upnuli na to, jestli to všechno bude technicky fungovat, až se nám to stalo osudným.

Před premiérou Guide se zřejmě vlivem klimatizace v sále krátce před začátkem uvolnil filtr na kameře, a teprve několik minut po začátku představení jsme zjistili, že máme problém. Diváci museli opustit sál a my jsme museli znovu kalibrovat. Teprve pak se mohlo pokračovat. Většina premiérového publika už nikdy nepřišla znova a nedali nám druhou šanci. Od té doby se snažíme zálohovat, co se dá, vozíme záložní kameru, záložní projektor, dokonce i dvoje kostýmy.

Příchodem Josefa Kotěšovského (alternace za Miloslava Mejzlíka) do projektu před Českou taneční platformou se nám podařilo vrátit se ke smyslu a podstatě samotné choreografie, zabývat se obsahem, a ne technologií. Myslím, že to hodně pomohlo a podařilo se nám vše dotáhnout do tvaru, za kterým si můžu stát já i ostatní v týmu.

Jaký druh světla se v Guide využívá?

Jak jsem již zmínila, je to světlo z projektoru. Velmi důležitou úlohu ale hraje mlha. Od začátku představení máme zhruba deset minut na to, abychom vytvořili v sále adekvátní podmínky pro to, aby se vykreslil obraz, jaký potřebujeme. To je obrovská alchymie, která je závislá na cirkulaci vzduchu v prostoru, na počasí, na divácích a i typu kapaliny v hazeru.

Guide je výjimečný také propojením interpretů, které od sebe dělí dvě generace. Jak ses vypořádala s tímhle úskalím jako choreografka? Jistě je potřeba mít na každého úplně jiné nároky…

Po příchodu Josefa Kotěšovského šlo všechno naprosto hladce. Tím, že měl málo času na přezkoušení po Miloslavu Mejzlíkovi, jsme na něj v začátku docela spěchali a dávali mu příliš mnoho informací. Nicméně všechno zvládl napoprvé perfektně. A nyní už si svoji roli propracovává a přemýšlí, jak některé věci vylepšit. Jediné úskalí pro něj může být to dlouhé a občas náročné cestování.

Mění se v průběhu času tvoje vnímání vlastního představení? Ať už obsahu, nebo použití technologií? Jak je to u Guide?

Moje vnímání se samozřejmě mění. Některá svoje starší představení vnímám s odstupem času jako velmi naivní. Jiná, jako například Unique nebo 15Steps, jsou pro mě osobně skrze to téma stále živá. V Guide přicházejí nové a nové nápady a neustále řešíme, jak projekt dále posunout. Několik měsíců po premiéře s námi začal spolupracovat light designer Pavel Kotlík, který také vnáší nové nápady a výzvy. Jednou z nich je uvedení v exteriéru.

Zajímá mě také úloha dramaturga, dramaturgyně. Vytváří základní osu dění na scéně nebo zasahuje do choreografického procesu v průběhu tvorby nebo přijímáš připomínky k už hotovému kusu, a pak je zohledníš?

Marta Ljubková věděla od začátku, o jaké téma jde. Řešila se mnou spoustu věcí teoreticky, například i název a anotaci. První tvar ale viděla až pět dní před premiérou, kdy jsme se přestěhovali ze zkušebny do divadla Ponec. Na zkušebně toho opravdu příliš vidět nebylo a chtěla jsem si ji tak nějak „šetřit“ na tu finální fázi. Od té chvíle, kdy Marta vstoupila do procesu, jsem přestala pochybovat a všechno najednou postupně dávalo smysl. Pro mě to bylo poprvé, kdy jsem zažila takovou podporu ze strany dramaturga.

Nakonec jste ale po premiéře do představení zasáhli a vznikla nová verze, dynamičtější, s jasnějším závěrem. Co je pro umělce tím impulzem, že začne přetvářet své dílo, které už jednou získalo určitý tvar a bylo v něm premiérované?

V případě Guide to vzniklo opravdu jenom tím, že na projekt tohoto typu bychom potřebovali zkoušet v divadelním prostoru aspoň tři týdny před premiérou. To znamená zkoušet v tom set-upu, naučit se v tom daném prostoru pracovat i s mlhou a se všemi dalšími aspekty. A to si nemůže dovolit žádné divadlo, natož Ponec. Teprve premiérou jsme poprvé viděli, co ještě všechno chybí. I kdybychom měli premiéru o měsíc později, moc by se toho nezměnilo, stejně bychom se opět museli vrátit do zkušebny.

Kterou cestou by ses chtěla vydat v další tvorbě?

Určitě budu dále pracovat se světlem a rozhodně se už nehodlám vrátit k hudbě ze záznamu. Prostě živá hudba má neskutečnou sílu a díky ní mě napadají nové věci a atmosféry… Tanec sám o sobě je pro mě stále důležitý, ale víc si ho užívám na tréninku než na jevišti. Přikláním se spíš k filmovému vidění než k čistě tanečnímu projevu.

Mimochodem, Guide je o setkávání minulosti s přítomností a o hranici, která je nepřekročitelná, i když mnohdy litujeme, že nemůžeme sami sobě poslat vzkaz třeba jen jeden den nebo i jen pár hodin nazpět… Kdybys potkala své mladší já, chtěla bys mu poradit nebo změnit jeho životní cestu?

To by byl jeden dlouhý seznam. (smích) Určitě aby se zbytečně netopilo v pochybnostech a ve zrádném sebehodnocení. Aby se přestalo srovnávat s ostatními, aby samo přestalo soudit, snažilo se méně mluvit a víc naslouchat… Například jsem jako interpret trpěla na konkurzech. Moje povaha se často neslučovala s nároky některých choreografů. Všude a téměř vždycky vedli extroverti a já jsem měla pocit, že selhávám a pro tuhle profesi nejsem dost dobrá. Přišla jsem z výtvarného prostředí, kde je většinou člověk sám se sebou. Dlouho trvalo, než jsem pochopila, že musím hledat jiný typ tvůrců a vlastně i lidí obecně.

Teprve poslední roky si to užívám. Před čtyřmi lety jsem zažila nejkrásnější konkurz ve svém životě u jedné švýcarské choreografky. Po týdenním konkurzu jsme zůstaly už jen dvě (z původních pěti set tanečníků) a už jsme se cítily součástí její company. Nakonec se ale pro mě nerozhodla. Hodně jsem to obrečela, ale už jsem věděla, co příště hledat. Proti tomu konkurz s Minem Tanakou byl velmi chladný a odměřený. Ale spolupráce s ním byla úžasná. Bral všechny interprety takové, jací jsou, do ničeho je nenutil, a přesto se z nich snažil dostat co nejvíc. Do poslední minuty byl otevřený diskuzi…

Jak dlouho v tobě „zraje“ téma k nové inscenaci? Patříš myslím k tvůrcům, kteří si dávají v tvorbě poměrně velký odstup od jednotlivých projektů.

Myslím, že otázka by se dala položit i tak, jestli je opravdu nutné produkovat každý rok novou věc. Dobrovolně jsem se před několika lety vzdala vize celoročních grantů, přestože by to nepochybně zlepšilo kvalitu fungování celého týmu. Nedokázala jsem si představit, že bych měla každý rok produkovat novou inscenaci jenom kvůli grantu.

V současné chvíli si musíme na většinu věcí sami vydělat. S produkcí mi od začátku projektu pomáhá Lucie Špačková a teď nově přibyl do týmu produkční Tomáš Grúz. O ekonomickou stránku se již několik let stará Daniela Řeháková. Právě tím, že jsem se vzdala celoroční podpory (žádáme pouze na jednotlivé akce nebo výjezdy), si nemůžu dovolit zaměstnat ani jednoho z nich naplno, přestože teď bych to potřebovala.

Mým snem je vzniklou inscenaci co nejvíc hrát a pak ji co nejvíc zkusit využít i alternativně (v našem případě třeba uvést Guide klidně na open-air festivalech), propojit se s nějakou firmou, která se specializuje na světelnou techniku nebo vyvíjí technologie. Využít části představení příležitostně třeba i pro komerční účely.

Hodně pracuješ i s dětmi, naposledy na Tanci Praha v tvůrčím doprovodném programu, Festiválku Čáry, máry, fuk – světlo, pohyb, zvuk. Chystáš nějaké pokračování nebo další projekt?

Letos v listopadu chystáme v Ponci už pátý ročník Festiválku. Jde o to spojit děti, které se věnují tanci, hudbě, světelnému designu a scénografii, v týmy, které během tří dnů společně připravují krátké choreografie. Tato akce má obrovský potenciál, během krátké doby vznikají choreografie, které jinde na Základní umělecké škole nezvládnou nazkoušet za celý rok. Letošní Festiválek bude probíhat od 3. do 5. listopadu v divadle Ponec. Tanec Praha nám dal od začátku s tímto projektem zelenou. Letos se ho dokonce pokoušel přenést do regionů.

Děkuji za rozhovor!

 

VIZITKA
Věra Ondrašíková vystudovala výtvarné gymnázium a poté obor choreografie na pražské AMU. Jako tanečnice se podílela na projektech českých a zahraničních choreografů. Získala cenu „The most outstanding dancer” na festivalu Masdanza na Kanárských ostrovech a nominaci v soutěži Das beste deutsche Tanzsolo v Lipsku. Hostovala mimo jiné v Divadle Komedie (Klára S. – režie David Jařab). Její představení byla uvedena na festivalech Tanec Praha, Biennale de la danse v Lyonu, na festivalu Aerowaves v Londýně, Aerodance v Amsterdamu, Cynetart v Drážďanech a Masdanza na Kanárských ostrovech (I. cena za skupinové dílo). Jako rezidenční choreografka pracovala v Mexiku, Německu a ve Francii. Vytvořila choreografii k Havlovým Antikódům na Nové scéně Národního divadla. V roce 2017 spolupracovala s japonským choreografem Minem Tanakou v přestavení A Body. Její inscenace Guide se pro rok 2016 dostala mezi Top 20 výběr choreografií, které v daném roce podporuje mezinárodní platforma Aerowaves jako nejzajímavější počiny na poli současného tance.

www.veraondrasikova.com