Monument svatému Václavu v Olomouci

Foerster složil dílo o předním českém světci v roce 1928 ke dvojitému výročí: tisíce let od smrti Svatého Václava a nedávného založení samostatného československého státu. Ke století státnosti bylo pak nyní i exkluzivně provedeno. Ve třech částech jsou v této kantátě pro sóla, sbor, velký orchestr a varhany popsány nejdůležitěj&scaron;í momenty Václavova života – výchova Ludmily, spor s Drahomírou o budoucího vladaře, tažení proti Radslavovi, při němž nakonec není prolita žádná krev, a úkladná vražda ve Staré Boleslavi. Libreto Antonína Klá&scaron;terského je orientované předev&scaron;ím na jasnou popisnost a svižné odvíjení kondenzovaného příběhu bez natahovaného patosu. Foerster k němu kreslí pestré obrazy nálad, které také nezůstávají dlouho na jednom místě. Jasné momenty zvukomalby prozrazuje již rytmické pizzicato smyčcové sekce ilustrující dupot kopyt přijíždějící družiny kněžny Drahomíry. Charaktery postav pak vedle samotných hlasů stojí i na zřetelných kontrastech hudebního doprovodu, posilujících tak tradiční morální náboj svatováclavské legendy. Je též třeba zmínit, že původní text byl na několika místech pro&scaron;krtán. Orchestr zněl zpočátku nevinně – úvodní melodie dřevěných dechů se v kostelním prostoru příjemně rozlévaly, plněj&scaron;í obsazení Filharmonie Hradec Králové pak zejména díky masivní baterii žesťů vět&scaron;inu času přehlu&scaron;ovalo sbor i sólisty. Interpretačně v&scaron;ak fungoval ansámbl pod taktovkou Jakuba Kleckera velmi dobře. Zhruba osmdesátičlenný Sbor opery Národního divadla moravskoslezského (sbormistr Jurij Galatenko) postavený za orchestrem do hudby vstupoval skutečně z dálky a ve vy&scaron;&scaron;ích dynamických polohách z něj tak stávala spí&scaron;e nekonkrétní zvuková kvalita (tedy: víme, že sbor zpívá, ov&scaron;em již netu&scaron;íme, co přesně). Nuance vícehlasu se ztrácely a komplikované polyfonní linie sboru nebylo možné v tomto zvukovém rámci patřičně přednést – tím hůře, čím hlasitěji hrál orchestr. Zpěv vojínů uvádějící druhý díl či vstupy lidu tak byly bohužel utopeny pod nástroji. Spí&scaron;e než hlučné vrcholy byly tedy nejpůsobivěj&scaron;í ony jemněj&scaron;í okamžiky: Sborová citace chorálu Hospodine, pomiluj ny tlumící v druhém aktu přípravu na bitvu, proměňující napětí v rozjímání a do sborového zpěvu vstupující Václav se svojí modlitbou; Pozděj&scaron;í repríza, jež tento obraz obohacuje působivým duetem Václava a Radslava pečlivě vpleteným do chorálu; Instrumentální mezihra uvádějící třetí díl, který s dal&scaron;í změnou faktury přiná&scaron;í až impresionistickou plochu violy a klarinetu, s dobře kontrolovanou gradací; Andělský sbor vstupující na scénu po smrti Václava, kde pozemské drama vraždy střídá vystoupení du&scaron;e na nebesa a vokální charakter nejbliž&scaron;í m&scaron;i svaté. Kontrasty byly umně vybrány i v sólových partech: oproti operně exaltované Drahomíře (Michaela Zajmi) stála uměřená svatá Ludmila (Barbora Polá&scaron;ková), jejíž hlas se nejlépe projevil v sólové pasáži a cappella, kdy rozezněl celý prostor chrámu sv. Mořice i s jeho dlouhým dozvukem. Patřičně heroický tenor svatého Václava v podání Tomá&scaron;e Černého adekvátně nesl legendu i odkaz velké postavy českých dějin. Jiří Přibyl se pak do své role Boleslava &bdquo;položil“ ze v&scaron;ech nejvíce. V relativně komplikovaném, klenutém partu využil prostor pro citový náboj (předev&scaron;ím až hmatatelné nenávisti) bezezbytku. Recitativ Ducha času (Jan Fi&scaron;ar) uzavřel tento příběh na způsob melodramu. Zcela odli&scaron;ný, v tomto podání navíc velice kultivovaný, kontrolovaný a dobře sly&scaron;itelný přednes napomohl vyznění obsahu, tedy zpětného historického zhodnocení ve formě výhledu do daleké budoucnosti. Příjemný baryton předvedl v dvojroli Radslav/Česta Roman Hoza. Přirozenost přednesu si zachoval i Ivo Hrachovec v roli Vladivoje a Hněvsa v podání Jakuba Rouska, který v&scaron;ak byl celkově hůře sly&scaron;et, předev&scaron;ím ve vypjatém obraze vraždy Václava. Přestože je závěrečnému sboru předepsáno &bdquo;ztlumeně jako z nesmírné dáli věků“, začíná zde masivní finále s několika vygradovanými momenty. Po prvním dynamickém vrcholu se přidávají kostelní varhany a dětský sbor Kantiléna s upraveným svatováclavským chorálem, podpořeným hustou orchestrací. Závěrečná triumfální apoteóza se svojí hlasitostí do kostela již téměř neve&scaron;la, přesto potvrdila neslábnoucí oblibu dávného světce a jeho života. Opět se jednalo o odvážný produkční výkon organizace festivalu s mimořádným obsazením, podobně jako v případě úvodního koncertu Krzysztofa Pendereckého či loňského Honeggerova Krále Oidipa. Navíc &scaron;lo o jediné provedení tohoto nastudování. Na&scaron;těstí jej nahrával Český rozhlas i televize – jako teprve druhou rozhlasovou (po celých sedmdesáti letech) a vůbec první televizní nahrávku. Vedle nanejvý&scaron; působivého živého zážitku tak – doufejme – bude brzy možnost vychutnat si i adekvátní zvukovou kvalitu. Hodnocení recenzenta: 75 % Josef Bohuslav Foerster: Svatý Václav, op. 140 Olomoucký Podzimní festival duchovní hudby - 7. 10. 2018 Tomá&scaron; Černý (tenor) – Svatý Václav Barbora Polá&scaron;ková (mezzosoprán) – Svatá Ludmila Michaela Zajmi (soprán) – Drahomíra Ivo Hrachovec (bas) – Vladivoj Jiří Přibyl (bas) – Boleslav Jakub Kettner (baryton) – Podiven Jakub Rousek (tenor) – Hněvsa Roman Hoza (baryton) – Radslav, Česta David Szendiuch (bas) – Týra Jan Fi&scaron;ar (recitace) – Duch času Kantiléna, sbor dětí a mládeže při Filharmonii Brno Michal Jančík a Jakub Klecker – sbormistři Sbor opery Národního divadla moravskoslezského Jurij Galatenko – sbormistr Filharmonie Hradec Králové Jakub Klecker – dirigent