Morbidita hudby a opery (1)

  1. 1
  2. 2

Další pachutí těchto projektů je, že posluchač je stále v pozici obdivujícího. Jdeme-li na koncert virtuóza, zažíváme nejen mistrně zahranou hudbu, ale velmi důležitým prvkem koncertu je samozřejmě i přítomnost virtuóza: na něj jdeme, je inzerován, za něj platíme vstupné. Dokud ovšem bude tak podstatným rysem hudební produkce toto hudební „orákulum“, jehož jsme my přívrženci a obdivovatelé, nenastane právě zdravé prostředí pro nás jako posluchače. Ostatně se domnívám, že právě tento obligátní obdiv k veličinám – ať už je to starý mistr skladatel, nebo současný mistr interpret, nebo kulturní ikona (například magické jméno „filharmonie“) – jsou základním odrazovadlem, účinnou antivábičkou klasické hudby. A nic na tom nezmění ono dočasné posestoupení z uměleckého piedestalu nebo absence fraku. Dokud je polarita pódium-hlediště nastavena jako orákulum-obdivovatelé, pak k žádné podstatné změně nedojde. To je ono sociologické magnetické pole, které je v mnoha ohledech určující.Dalším důležitým problémem je výška vstupného. Je-li vstupné do 200 Kč, pak je ještě možné říct, že to je událost „všednodenní“. Tuto cenu si dovolí zaplatit i studenti i lidé pouze zvědaví, co to bude. Pokud se pohybuje od 250 korun výše, pak už nepůjde o otázku experimentu – že by si posluchač řekl: nevím, co to je, ale zkusíme to. Za takovým vstupným už musí být nějaká kulturní komodita, která za investici ručí. To je důležitá skutečnost: při takovém vstupném nemůže nutně jít o experiment nebo něco jakkoli troufalého. Naopak pod maskou zmíněného stylového kacířství, které nejde po podstatě, ale po povrchu, se skrývá arsenál nezpochybnitelného. To samo o sobě už mluví proti jakémukoli zprostředkování: to je prázdná fráze. Spíše jde o předstíraný exkurz někam jinam, který ovšem bezpečně zůstává zakotven ve starých jistotách. Pokud se pak vstupné pohybuje nad 500 nebo 600 korun, je magnetické pole v publiku ještě jiné: je to jiskřivý pocit výlučnosti.

Takto alespoň chápu dnešní stav, dosud ještě trpící ze zdegenerované kulturní politiky komunistické a jejích postkomunistických pohrobků. Zdegenerované píšu proto, že dokonale narušuje cenu vstupného ve vztahu ke skutečné ceně produkce. Proč je takzvaná klasická hudba hodna podpory víc než jakákoli jiná, je otázka, o níž se nemluví, nebo se smete argumentem tradice (co je to?), kulturního významu (co je to?) nebo nějaké formy výlučnosti. Kdo se někdy pokusil nějakou profesionální kulturní akci zorganizovat (a neměl za sebou svolného politika nebo solventního sponzora), tak mi patrně dá zapravdu.

Ony „širokospektré“ hudební produkce vyznívají naprázdno ve věci onoho shovívavého zprostředkování vážné hudby zejména proto, že samy v sobě neví, co je na oné klasické hudbě tak výlučného a hodného sledování. Že je to v důsledku otázka vztahu člověka k člověku, se těžko dokládá na koncertu pro tisícihlavé obecenstvo (které zaplatilo patřičné vstupné) a na programu, který je zjevně produktem zdatného obchodního managementu. Vymanit se z role platícího konzumenta, zákazníka, obdivovatele orákula a navíc návštěvníka v zemi nikoho, který ovšem zároveň ví, že jde na jistotu (to mediální kampaň ostatně explicitně tvrdí), přistoupit na to, že ta jemná, vysoce kultivovaná hra je záležitost mezi dvěma lidmi, mezi mnou a zdrojem této kultivovanosti (ať už to je citlivost umělcova, nebo skladatelova) a vůbec vyvázat se z onoho silného sociálního magnetického pole, ve kterém produkce probíhá – to je úkol nemožný.
Ohmataný zvuk a noví cyber-hráči

Rádio a audionahrávky udělaly pro klasickou hudbu hodně, včetně jedné služby dočista medvědí. Na koncert se vydáváme s jistou měrou námahy – včetně onoho společenského rituálu vybraného ošacení, bezmála elitně obřadního přijetí v předsálí a uvedení do sálu až po soustavnou koncentraci a sebezapření v celém průběhu. Zatímco tato námaha nás psychomotoricky aktivizuje k uvědomění mimořádnosti a nevšednodennosti dnešní kulturní události a tedy my se události musíme přizpůsobit, přenos v rádiu a audiozáznam jsou nám k službám, audiozáznam si dokonce můžeme přizpůsobit zcela ke svému pohodlí. To jsou samozřejmě velké výdobytky pokroku a techniky. Zároveň nás toto pohodlí pasivizuje. Hudební a divadelní událost se redukuje na zvukovost: poslech ze záznamu je takové naše akustické masážní křeslo, pohodlná sluchová koupel, kde my jsme oblažováni – zdarma, bez námahy, snad jen výjimečně výměnou za nějakou reálnou finanční částku. To je pokrok vedoucí ke služebnosti kultury, onomu dnešnímu primitivnímu pojetí umělce jako baviče, obšťastňovače a vůbec laskala. Klasická hudba z toho všeho vychází nejhůř, u ní je ztráta díky technickému pokroku největší, snad jen srovnatelná s osudem jazzových big bandů. Zatímco pohled na dvaceti, čtyřiceti či osmdesátičlenný orchestr nebo pěvecký sbor je sám o sobě ohromující, pohled na reproduktor nebo nepatrná sluchátka pověšená na hlavě to vše banalizuje do prostého zvuku tout court. Připomínat si, že za tím kterým libozvukem je nanejvýš kultivované a dlouhodobě pěstované úsilí mimořádně talentovaných lidí, navíc vybavených astronomicky drahými nástroji (nepočítaje v to další produkční, organizační a technický aparát), to je úkol spíše teoretický a překážející. Krásná hudba přece nepotřebuje žádný komentář a kdo by nás měl rušit v naší akustické lázni? Glajchšajtování orchestru na zvuk je nehorázným diktátem techniky: to je kafemlejnek na kulturní hodnotu, která se audiozáznamem ztrácí.

Komunistické protežování klasické hudby tomu všemu jen napomohlo. Pravidelné koncerty vážné hudby, rozhlasové přenosy i nahrávky na dlouhohrající desky sice udržovaly jakési kulturní povědomí – které dnes některým lidem tolik schází. Zároveň to bylo natahování časované bomby, která ze sebe musela jednou zákonitě vydat svou ničivost. Paušalizování klasické hudby – tedy té, k níž je zapotřebí největší kultivace a kulturní aktivizace na všech stranách – na pouhý zvuk právě komunistická kulturní politika bezmála dokonala. Dnes je zvuk symfonického orchestru pro mnoho lidí – a troufám si odhadnout, že dokonce pro velkou část lidí – vlastně ohmataný, zbanalizovaný, oposlouchaný a fádní. To, co v dobách předrozhlasových bylo vrcholem kulturního života – bezprostřední setkání s pěveckým sborem nebo orchestrem, tou koncentrovanou silou zušlechťování lidských schopností, tím bezmála dokonaným lidským splynutím s božsky dokonalým řádem – se v dobách technologických stává jen zvukem.S touto paušalizující tendencí ovšem klasická hudba bojuje: v lepším případě zdůrazňováním oné nezastupitelné bezprostřednosti, jedinečnosti a mimořádnosti živé hudební či divadelní produkce, v případě horším snahami o uchvácení brilancí, virtuozitou či – nezvyklým zvukem. Virtuozové tak hrají rychleji a přesněji a interpreti zvýrazňují nejrůznějším způsobem svou jinakost, neobyčejnost a zvláštnost. Toto druhé řešení nazývám snahami horšími proto, že nejsou hudbě vlastní, je to ve své podstatě jen přistoupení na diktát doby technologické: umění nám má imponovat svou bezmála strojovou dokonalostí, bezchybností, precizností, z interpretů se stávají kybernetické stroje na dokonalost – případně nám mají učarovat svou zvláštností, jak se děje až příliš často u nahrávek takzvaně historicky autentických či poučených, na původní nástroje. Pan Václav Snítil kdysi prohlásil, že za těmito snahami se až příliš často skrývá citová nevyzrálost (srovnej monografii Petra Vebera Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby, Praha: AMU, 2008, str. 127n.). Zvláštnost zvuku a narušování fyziologického tempa a dechu se stávají pravidlem a my posluchači se ocitáme v exotickém, jakoby muzeálním světě, doslova uneseni z reality do heterokosmických sfér. Není to zvláštní kříženec mezi falešnou historickou autenticitou a kybernetickou science fiction?

(Dokončení zítra)


Text byl napsán pro portál Opera Plus

Autor je libretistou a uměleckým vedoucím souboru Ensemble Opera Diversa Brno
[email protected]

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
0 0 vote
Ohodnoťte článek
2 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments